Susumu Yokota a hloubka povrchu

…novátorské, s acidjazzovými a hiphopovými základy) platil především za dělníka a stavitele tanečních beatů, zručně se prokutávajícího valy tehdy aktuálních trendů. Se změnou první číslovky letopočtu jako by někdejší leader japonské technoscény Susumu Yokota stále raději setrvával ve svém domácím studiu, v němž nechává svou invenci prostoupit hudebními myšlenkami dosud žijících i dávno mrtvých legend vážné hudby.

Jeho nejvýraznějším otiskem v cementu pojícím k sobě různé žánrové světy byla až do konce loňského roku deska podobně okrasná jako její název. Sakura (2000) uchvacuje svým minimalistickým melodickým okvětím, precizním výběrem každého barevného detailu i ambientní konzistencí. Po klavírem rozechvívaném albu Grinning Cat (2001), rytmicky pestrém kontemplativním kvazisound­tracku The Boy and a Tree (2002) a abstraktní desce Laputa (2003), na nichž Yokota kráčí dál po své impresionistické stezce hudebního kaligrafa, se loni na podzim objevilo znamení dospělosti v podobě desky Symbol.

Hned na začátku tu vykročíme na dlouhý most pokrytý hedvábným zvukovým kobercem – v úvodní Long Long Silk Bridge se z mlhoviny ponejprv vynoří ženský vokál, doplněný o Yokotovo rytmické a syntezátorové drobení. Prostor vzápětí pročísne repetitivní sampl, sklenutý do rozkošných smyčcových motivů. Skladba funguje jako určitá suma prostředků, jimiž nás bude autor okouzlovat na celé pětačtyřicetiminutové ploše alba: organické zvuky, které mají na studených rukou palčáky, jednoduše programované, měkké bicí a hlavně košaté, emocio­nálně působivé melodie, převážně sesbírané z více či méně známých partitur klasiků. Právě nápaditý způsob, jakým Yokota vybírá mikroskopické harmonie, lepí k sobě a váže na sebe fragmenty melodií, dělá z poslechu Symbolu až extatickou zkušenost. Zážitek, který zároveň otevírá otázku, kde a jak tenká je hranice mezi ladně plynoucím povrchem, jenž upoutá na první poslech, a hloubkou, vyžadující opakovaný ponor.

Každá z kompozic, vytvarovaných s citem pro přesně umístěný detail, je sama o sobě odpovědí, a přesto nese význam především jako součást celku. Yokota preferuje romanticky zabarvený repertoár, v němž nachází určitý ekvivalent popmusic, nicméně vrstevnatým, bohatě strukturovaným způsobem křížení maže jejich prvoplánovost a kontinuál­ně udivuje novými kontexty, jež mu vznikají jakoby mimochodem pod rukama. V Purple Rose Minuet a Traveller in the Wonderland kdesi vespod vybublávají nad horizont pasáže z Mahlerovy První symfonie – jednou jako výrazná příměs do lektvaru plného rozličných nástrojových ingrediencí, v případě druhém spíš jako nečekaná „zadní projekce“ k hlavnímu ději na jevišti, na němž se potkává houslová kadence zlomená do orien­tálního motivu, etnické perkuse, rytmické smyčce se subtilním klavírem a mnoho dalšího. Jako by pokrm na svátečním stole lákal k okamžitému zhltnutí a přitom neustále měnil své skupenství. Song of the Sleeping Forest přimíchává do tichomořské nálady samply vokálních experimentů Meredith Monk, které následně mizí pod vodopádem instrumentálně i pěvecky romantizujících pasáží. Autor­skými dominantami, prorůstajícími členitým půdorysem skladeb, jsou pak nejčastěji francouzští impresionisté (zejména Debussy, Ravel či Saint-Saëns) a mistři elegického klavíru (Chopin, Čajkovskij, Schumann); chirurgicky vypreparované noty z jejich děl jsou ovšem často podrobeny zkoušce odolnosti a přizpůsobivosti k žánrově odlišnému okolí (reichovské repetitivní marimby, do nichž zvoní kolo a vlají nasládlé smyčce). I proto nikdy nespadají ani do náznaku kýče – kolážovitý charakter nahrávky a podivuhodné melodické juxtapozice spíš vyvolávají dojem orchestru hrajícího podle moderní grafické partitury.

Příkladem za všechny může být jedna z nejvydařenějších kompozic, sedmá v pořadí, Flaming Love and Destiny: vířivý klavír se promění ve zrychlený waltz, éterický sbor zastupuje opět Meredith Monk, různorodé smyčcové party valérují, odkudsi z vinylu sestupuje Beethovenova Měsíční sonáta, činel hraje ospalý metronom. Přirozený skladebný talent? Hypertrofovaná intuice nového génia samplingu? Nejspíš obojí. Po dvou minutách se labyrintem prosmýkne úvod Čajkovského Klavírního koncertu č. 1, fanfáry našmikané laptopem definitivně zatemňují mysl, motivy se shlukují v exaltovaný chór, do nějž se ještě odváží vstoupit zvukově modulovaný akordeon. A v samém závěru se z vrcholku Lysé hory přižene Musorgského čarodějnice, která rázným máchnutím koštěte smete celou zurčící polyfonii pod zemský povrch. Neboť hudební cestu po hedvábném mostě až k závěrečné Music from the Lake Surface lemuje paradoxní, ale o to vitálnější estetika hloubky povrchu.