Až na pár nedivadelních výjimek typu stěhování Divadelního ústavu do Brna byla letošní divadelní sezona poklidná a její vody i přes nespornou kvalitu mnoha inscenací zase o něco stojatější. Nicméně i v tomto malém českém rybníku, kde rybáři-diváci chytí převážně nedorostlou bělici nebo konvenčně nudného kapříka, to čas od času zavíří. Například když se do něj s vervou vrhne nové, mladé a sympaticky drzé divadelní sdružení Letí. Několik letošních premiér to jen dokazuje, ačkoliv se podle zhlédnutého nepříjemně vtírá známé rčení, že kdo chce moc, nemá často nic.
Letí, soubor s vášní pro nové hry, jak se uvádí v podtitulu názvu, se neobjevil náhodou a jeho dramaturgie, cíleně zaměřená na současnou, u nás dosud neuváděnou světovou i českou dramatiku, se formovala již během studia členů divadla na DAMU. Pod vedením Miroslava Krobota se absolventskému ročníku Katedry loutkového a alternativního divadla dostala určitá volnost ve výběru textů a mladí režiséři Marián Amsler, Peter Chmela či Alžběta Tichoňová přidávali různorodé a sebevědomé interpretace: experimentovali s formou i prostorem.
A tak od počátku v divadle Disk zaznívaly vyhraněné a kritické názory nejmladší generace ruských autorů Vasilije Sigareva, Xenie Dragunské či Ivana Vyrypajeva. Šlo o texty i inscenace odlišné jak obsahově, tak obrazově, postupuje se od strohé, ale emocionálně vypjaté Sigarevovy Plastelíny přes hiphopovou, koncertní podobu monologů Vyrypajevova Kyslíku až k pohádkovému, mystickému Pocítění vousů Dragunské. Spojoval je přesto jeden základní tematický moment, který se stal stěžejním i pro první a doufejme, že nikoli poslední samostatnou sezonu souboru.
Politické pokračování...
Letí se víceméně soustředí na vypjaté zachycení naší současnosti, prezentuje z ulice odposlouchané a z médií vypreparované mechanismy a stereotypy naší mluvy a chování. Na nenápadných příbězích prostých, jednoduchých lidí ukazuje podružnosti našeho života, bezcílné, apatické přežívání, popisuje naši všednost, bezvýchodnou každodennost, kdy věci, vztahy i city ztrácejí obsah a hodnotu. Sledujeme dokumenty současné ulice, dnešního města přenesené do vnitřku bytů, prádelen a garáží – a do nitra hrdinů. Neuspořádaný vnějšek je dokonalým zrcadlem vnitřních problémů a traumat jedince. Tyto postoje, vyplývající z her či samotných inscenací, vypadají na první pohled objektivně, jsou ale veskrze subjektivní, vystupuje z nich nenápadně názor nejen dramatiků, ale i samotného souboru Letí. Je to postoj vesměs velmi kritický a polemický a Letí již na začátku své existence ukazuje, že směřuje k angažovanému, politickému divadlu, a to bez jakéhokoli pejorativního přívlastku.
…a jeho problémy
Čitelná a srozumitelná textová i tematická vyhraněnost ale není vždy podpořena kvalitou inscenační. Dramaturgie, reprezentovaná hlavním mozkem divadla Danielem Přibylem, je při výběru her poměrně systematická a může si dovolit experiment typu hry Dennise Kellyho Usáma je hrdina, tápání režijní a inscenační je však zcela zjevné a troufám si tvrdit, že může být i fatální. Letí zcela nutně potřebuje nalézt nejen vlastní divadelní prostor, kočování po pražských divadlech evidentně souboru neprospívá, ale především vlastního, kmenového režiséra.
Jeho absence s sebou totiž přináší nemalé problémy, protože se zdá, že přizvaní mladí kolegové neberou svoji práci příliš vážně, ale spíše jako kamarádskou službu bokem, či s režií nemají valné zkušenosti. A tak se stane, že etablovaný režisér Tomáš Svoboda zcela odbude inscenaci Usáma je hrdina. Po úvodní propracované expozici se tvar rozpadá do nesourodých dialogických výstupů a končí nesmyslným, reálným opékáním špekáčků, kde se místo na existenciální monology všichni soustředí na to, aby divadlo nevyhořelo. Ostatně monologická třetí část, kdy hrdinové na přeskáčku vyprávějí své zvláštní příběhy, je úmorně dlouhá a obsah mnohomluvných replik vyznívá do ztracena.
Podobně pak dopadne premiéra hry mladé brněnské dramatičky Radmily Adamové Holky Elky v Eliadově knihovně. Nezkušenost režisérek Martiny Schlegelové a Marie Špalové udělá ze hry o vyprázdněnosti člověka – reprezentované v první části světem top modelingu – jedno velké klišé. Poněkud stylově i žánrově nevyrovnaný text se v druhé části, kdy sledujeme jednu z modelek a její soukromý život, lomí (i přes několik působivých obrazů) do nevěrohodných plaček nad osudem padlé ženy. Je to škoda, protože obsah i smysl hry lze vytušit, na scéně se ale šroubují repliky a vládne nevěrohodnost.
A pokud se při premiéře hry Conora McPhersona Slaná voda vydaří výběr textu, vyprávějící o třech mužích z provinčního městečka a jejich velkém „průšvihu“, a obstojí i režie Jiřího Havelky, odpískají představení sami herci, kteří se nedokážou soustředit na velmi obtížnou, obsáhlou hru. Ostatně herci, vesměs talentovaní, mají mnohdy s nedějovými texty problémy, jako by nedokázali nalézt smysl typického postmoderního hrdiny, který mnoho mluví a málo jedná.
Letí ale v žádném případě není divadlo, které by nedbalo na profesionální provedení inscenací. Za vše mluví povedené uvedení her Falka Richtera Bůh je DJ o světě, kde se realita mísí s iluzí, Fausta Paravidina 2 bratři, v níž se milující bratři stávají Kainem a Ábelem, či Olji Muchinové Letí, pilotní vizuálně-vinylová show s vtíravou otázkou, zda v naší cool existenci, plné pohody a zábavy, se mohou vyskytovat i nějaké nepříjemnosti. Pouze si na začátek vzalo velké sousto v podobě několika za sebou jdoucích premiér, kde se nepřesnosti a nejasnosti znásobují a zvýrazňují.
Prudký skok – a dál?
I přes výše uvedené problémy, které Letí má a které mnohdy stojí na počátku nově vznikajícího divadla, je tvorba tohoto mladého souboru výrazná a inspirativní a stojí za naši pozornost. Přinejmenším proto, že po prvotním prudkém skoku plave teď soubor uprostřed rybníka několika představení a nikdo si nemůže být jist, zda se po prázdninové pauze neutopí. Doufám, že nikoli.
Autor je teatrolog.