Prvotní optimistické vize izraelské armády o rychlém zničení pozic hnutí Hizballáh se začínají ukazovat jako nereálné – přibývá ztrát na životech a nedaří se ani zastavit či ztlumit raketový déšť na území židovského státu. Každý den tak na něj dopadá kolem stovky raket Fadžár, které Hizballáhu dodává Írán. Ozbrojené střety navíc získávají podobu guerillové války, a to zejména v malých jiholibanonských městech, kde mají šíitští bojovníci přirozeně výhodu znalosti terénu a kde vyspělá technika izraelské armády ztrácí na významu. Z mezinárodního pohledu pak spočívá největší hrozba v rozšíření konfliktu i do sousední Sýrie – v době, kdy byl tento text psán, byly jednotky syrské armády ve stavu plné pohotovosti.
S eskalujícím vývojem konfliktu, a zvláště po zabití čtyř pozorovatelů OSN izraelskou střelou stále větší část světa zpochybňuje přiměřenosti celé operace. V samotném Izraeli však řeší jiný problém. Ukazuje se totiž, že konflikt na jihu Libanonu má širší význam, než se na počátku mohlo zdát. Izrael původně reagoval na únos dvou vojáků. Jenže dnes si veřejnost na obou stranách začíná myslet, že jde spíše o vyřizování účtů mezi Íránem a Spojenými státy. Vezměme v úvahu tyto dva názory: „Tato válka je součástí projektu nového Blízkého východu v podání Spojených států,“ řekl v televizi al-Manar, napojené na Hizballáh, jeho vůdce šejch Hassan Nasralláh. V internetové diskusi izraelského deníku Ha’arec pak můžeme číst názor jisté Sáry, která říká: „Nepodporuji Hizballáh, ale nechápu, jak se Izrael mohl nechat zatáhnout do takové hry. Je to válka mezi Íránem a USA. Hizballáh a Izrael jsou jen loutky.“ Dvě strany konfliktu, přitom dva podobné názory. Podle mnohých Arabů chtějí USA válkou zjistit, jak na tom Izrael skutečně je a do jaké míry se s ním dá počítat při dalším „vývozu demokracie“. Tyto teorie podporují poukazem na to, že USA dodávají Izraeli zbrojní arzenál, což není žádné tajemství. Írán ale dodávky Hizballáhu popírá. Přesto bylo zjištěno, že přes syrskou základnu Abú ad Duhúr dodává Hizballáhu rakety a zbraně. Zdá se, jako by se Írán i Spojené státy skrytě připravovaly na konfrontaci, která jednou beztak musela přijít. USA přitom možná cítí, že po zkušenostech z Iráku se nelze spoléhat jen na vlastní armádu a evropské spojence, ale že je třeba mít silnou oporu i přímo v oblasti.
Izrael možná hraje roli loutky, ale je to existenční role. Prohra by znamenala heroizaci Hizballáhu v arabském světě a posílení pozice Íránu. Získalo by i hnutí Hamás na palestinských územích, jež se potýká doslova s existenčními problémy. Jenže úplná likvidace Hizballáhu je jen těžko splnitelný úkol. Zatímco se Izrael od svého stažení z Libanonu v roce 2000 potýkal zejména s Palestinci a během druhé intifády se vojensky i ekonomicky vyčerpal, Hizballáh s íránskou pomocí zbrojil a získával na svoji stranu libanonskou veřejnost pomocí charitativní a sociální činnosti. Írán jej navíc podporoval odhadem minimálně 50 miliony dolarů ročně (nepočítaje zbraně), často se však mluví až o pětinásobných sumách. Hnutí má své pobočky po celém světě, kde prostřednictvím charitativních organizací sbírá finanční prostředky, má vlastní média, stavební společnosti atd. Izrael proto může narazit nejen na tvrdý odpor, ale také na protiútok, jejž má Nasralláh možná v záloze (hrozí například použitím raket Zelzal, které mohou zasáhnout i města jako Jeruzalém nebo Tel Aviv). Izraelské síly jsou přitom v sevření válečné reality: likvidace Hizballáhu plodí civilní oběti, a tudíž zpětně popularitu hnutí u veřejnosti, příměří s ním zase otřese postavením Spojených států v regionu Blízkého východu a posílí všechny od Hamásu po al-Káidu, ať se jedná o šíity či sunnity. Pro židovský stát tudíž existuje jediná možnost, jak udržet tradici vítězství v dosavadních válkách se svými sousedy a zároveň omezit civilní ztráty: dosáhnout alespoň vytvoření avizovaného bezpečnostního pásma na hranicích a předat jej mezinárodním silám OSN či NATO. Už tento samotný úkol zatíží armádu a státní rozpočet. Izraelští politici a armádní velitelé by ale získáním zóny dosáhli alespoň malé náplasti na pošramocené světové veřejné mínění, které se začíná obracet proti nim. Jsou jim vytýkány jak přibývající civilní oběti, tak i pomalý postup při likvidaci teroristů. V rámci diskuse o zodpovědnosti za současný stav dokonce nazval komentátor Ha’arecu Yoel Marcus izraelskou armádu „blbou armádou“. Jeho kolega Ze’ev Schiff naopak připomenul, že byly v historii Izraele momenty, kdy ozbrojené síly předčily v chytrosti politiky. Ministr obrany Amir Perec a premiér Ehud Olmert za sebou vojenskou minulost nemají. Tak jako tak jim však současný vývoj příliš do karet nehraje.
Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.