Lupič sedí v pasti
Rettenberger běžel ztěžka. Ale běžel, tak rychle, jak jen mohl. Po několika stech metrech tmou se podchodem pod dálnicí dostal na opačnou stranu Sparbachu. Dusal po hlíně. Proletěl kolem domů do lesa, a zdálo se mu, jako by se při každém kroku bořil čím dál víc do půdy a napadaného listí mezi prvními stromy. V ruce přitom držel četníkovu pistoli, držel ji těsně u těla, jak se jí zmocnil, tak pevně se jí držel. Snad by se byl už nikdy nezastavil, kdyby pojednou neucítil pistoli. Snad by takhle běžel pořád dál až do úplného vyčerpání, až už by mu srdce nebilo těžce, ale jen docela zlehka a rychle, a v posledním palčivém okamžiku by mu vyskočilo z hrudi.
Už při prvním kroku ztratil veškerou naději, že by mohl dál unikat pronásledování. Jeho tělo bylo ztuhlé; stálo ho skoro víc námahy udržet se zpříma a nepřepadnout dopředu než pokračovat v běhu. Dopadal ztěžka z nohy na nohu, tu a tam zůstal stát, opřel se o strom a lapal po dechu. Utíkat odsud nemělo smysl. Tady byl aspoň v lese, co si přát víc.
Po celou dobu držel v ruce pistoli, které se zmocnil v onom posledním okamžiku, kdy se vše zdálo snadné. Dokud si jeho oči nezvykly na tmu, nemohl ji vidět, pouze hmatat. Vzal ji do pravé ruky, zamířil s ní kolem dokola po lese, skočil za strom, zase vyskočil, pistoli přitom držel před sebou, oběma rukama, jako američtí policisté, s mírně rozkročenýma nohama, tak tady stál, uprostřed Sparbachského lesa. Rettenberger se dotkl zásobníku, vyprázdnil ho a zase ho naplnil. Měl třináct nábojů. Prvním, blesklo mu hlavou, na sebe upozorní. Ještě ho zdaleka neměli. Zamířil do země šikmo před sebou, stiskl spoušť. Výstřel se rozlehl lesem, jistě ho bylo dobře slyšet i za lesem. Měl jich ještě dvanáct. Hon začal. Nejdřív ho tu museli najít.
Spokojeně kráčel do kopce. Před ním se ve tmě rýsovaly stromy, v lese byla sice ještě stále hluboká noc, ale kmeny stromů poznenáhlu získávaly poněkud sytější odstín černi. Byl rád, že se les rozprostírá na úbočí kopce. Tak se mohl držet své dráhy, a přitom stoupat vzhůru. Na rovině by se brzy točil v kruhu. Chůze mu připadala snazší než předchozí běh. Skoro se neunavil; a především se necítil tak bezmocný, jako když jenom utíkal. Podruhé se teď jeho pronásledovatelé k němu dostali tak blízko. Zatímco mu při včerejším nočním útěku notně stouplo sebevědomí, když o vlásek unikl policii ve městě, dnešní úprk postrádal jakoukoli důstojnost. Při tomhle útěku si sám před sebou připadal uboze.
Rettenberger opatrně našlapoval, byl připraven na to, že může uklouznout; teprve když našel další opěrný bod, přenesl váhu na druhou nohu, pokrčené koleno ovšem i nadále v pohotovosti, aby při hrozícím sklouznutí udržel balanc. Jeho chůze byla již skoro tak stejnoměrná jako chůze horolezců ve velkých výškách. Pistoli v pravé ruce, šel krok za krokem po úbočí, dýchal přitom naprosto klidně a pomalu ho opouštěla hrůza z bezvýchodnosti, jež ho tak ochromila při útěku. I chůze měla svůj vlastní rytmus, bylo mu o něco lehčeji; v chůzi se trup nenesl hrdě vpřed jako při běhu, ale mnohem víc souzněl s pohybem celého těla a teprve zdviháním a klesáním udával rytmus.
A když potom uslyšel v lese své pronásledovatele, bylo to, jako by propukla mocná bouře. Větve se lámaly a praskaly, z dálky slyšel výkřiky a povely; dusot tolika kroků, hluk všech těch těl, prodírajících se větvovím, znělo to, jako když se zvedá vítr. Rettenberger v první chvíli prostě pokračoval v chůzi. Dole pobíhala celá smečka četníků, byl si jistý, že jsou to nyní pouze četníci, že by za žádnou cenu nepřipustili, aby jim pomáhali policisté z města, šel dál, už to nebyla žádná štvanice. Na druhé straně kopce bylo patrně stejné množství četníků v těžkých vysokých botách, kteří zrovna tak pochodují v těsných řadách lesem vzhůru. Kdyby odsud chtěl utéct, dostal by se jen o to rychleji k nim. Bylo to přízračné, být najednou v lese s tolika lidmi. Už jeho kroky hlasitě šelestily ve vysokém listí. Kopec se musel pod takovým návalem otřásat. Jenže hory se netřesou.
Když se Rettenberger pojednou otočil, uviděl baterky, jejichž jasně ohraničené paprsky ostře přetínaly kmeny stromů. Až k němu nedosáhly. Mezi ním a četníky byl ještě příliš velký kus lesa. Představoval si, jak často se četníkům muselo zdát, že ho spatřili za nějakým stromem, ale v příštím okamžiku se ukázalo, že to, za co ho pokládali, je jen trochu podivně narostlý kmen. V záři těch svítilen se všechno zredukovalo na hru světla a stínu. Takže mohl ještě nějaký čas zůstat vskrytu. Nikdo se k němu nepřibližoval. Zdálo se, že i četníci ho teď pronásledují méně cílevědomě, možná skutečně rozptylováni příliš mnoha přeludy, už dávno se nehnali do kopce jako jediná vše zachvacující přílivová vlna, nýbrž hledali ho teď doslova krok za krokem a sotva se hýbali z místa. Třeba ho ani nechtěli najít hned, když ho teď s takovou jistotou obklíčili. Tím opět získal čas. Posadil se a hodnou chvíli poslouchal a díval se, jak ho hledají.
Lupič sedí, obklíčen, na kopci. Zatím je pro něj toto místo, temný les, ještě ostrovem bezpečí. Noc je chladná a jasná. Silnice kolem se pomalu zaplňují náklaďáky a vojenskými vozy. Jistý druh války. Za svitu měsíce se poznenáhlu vynořuje krajina plná šedých, stříbřitých a světle černých tónů. Lupič se usmívá, když ze tmy pozoruje své pronásledovatele. Lupič vždy bojuje na měsíční straně. Sedí tu a usmívá se. I to je válka. Teď jsou na tahu ti druzí.
—
Motor běžel, tašku hodil na sedadlo spolujezdce. Zprava ještě přijížděla dvě, tři auta, pak mezera, do které se musel vtlačit, aby se dostal na silnici, a už ho bylo zezadu sotva vidět, jel ze Schwechatu směrem na Vídeň. Teď běželo všechno jako po másle. Pokud si ho majitel auta v poslední chvíli nevšiml, mohl se vydat libovolným směrem, bez nebezpečí, že by ho okamžitě začali pronásledovat. Než bude na příslušné stanici ohlášena krádež, auto by zase odstavil. Ale v příštím okamžiku hrozilo, že se všechno zhroutí. Na železničním přejezdu se spustily závory, široko daleko žádný vlak, a už se vytvořila dlouhá kolona aut. Rettenberger byl šokem vytržen ze své spokojené jízdy, horečnatě přemýšlel, co dál, ovšem kdyby teď před závorami odbočil vlevo do Klederingerské ulice a jel velkou objížďkou přes Laaer-Berg-Strasse a Jižní nádraží na Simmering, zhatilo by to jeho plán, že ze Schwechatu dorazí přímou cestou rovnou ke Creditanstaltu na
Simmeringer Hauptstrasse. Stál chvíli v koloně, bezradně, pak se závory zase zvedly, aniž projel vlak, a auta se dala do pohybu. I Rettenberger vyrazil, z leknutí se dosud řádně nevzpamatoval, ale toho si nikdo nevšiml, vypadal jako všichni ostatní řidiči v autech, kteří pouze projížděli kolem Centrálního hřbitova směrem do města.
Lupič jde přes kopec. Jde od Schwarzkopfu k Eichkogelu. Z Eichkogelu ke Schwarzkopfu. Ani na jednom rozcestí neodbočí, těká ustavičně tam a sem. Určitým způsobem se lupič podobá poutníku; též poutníkova chůze je dávno zbavena cíle a účelu, je nutným hnutím. Tak patří poutník ke své hoře. Nezná ji pouze, on ji vpravdě cítí. Zná nerovnosti cesty ještě dřív, než se jí jeho noha dotkne, a tak se, přestože se jí dotýká, vlastně vznáší nad zemí. Poutník kráčí přes horu, protože bez hory nemůže kráčet lehkou nohou. A píská si svou píseň jako lupič, vír oněch tónů ho pyšně unáší dál, protože jinak nedokáže vytvořit žádnou novou melodii.
Pak začal Rettenberger počítat čísla domů. Byl u čísla 109, Creditanstalt byl v čísle 45. Natáhl ruce proti volantu, pohlédl krátce na sedadlo spolujezdce. Bylo tu všechno, i zbraň. Kdyby se mu tentokrát podařilo získat větší kořist, objevila by se jeho maska konečně ve všech novinách. Byl Ronald Reagan, bankovní lupič. U čísla 73 začal vyhlížet štít CA. Většinou bylo ve městě před bankami parkovací místo pro přepravce peněz. V jistém smyslu byl jedním z nich. U čísla 65 ještě nic neviděl, u čísla 59 také ne. U čísla 53 se mu zdálo, že je nakládací zóna obsazená, ale to mu jen něco bránilo ve výhledu. Dal blinkr, vklouzl na volné parkovací místo před bankou, postavil auto tak, aby směřovalo kapotou do ulice, připravené vyjet, vypnul motor, a nechal, jako jeho předchůdce, klíčky v zapalování, protože tu určitě nebyl žádný další lupič. Rettenberger vyskočil z auta, poklekl na chodník jako před sprintem na sto metrů, vzal z tašky masku, navlékl si ji, popadl brokovnici a rozběhl se s taškou ve druhé ruce do banky.
Po špičkách se lupič krade lesem. Nedrží se jen cest, tím se odlišuje od poutníka; snad. Lupič se plíží i křížem krážem. Slyší každé zašustění a zapraskání. Nezastavuje se, neustále naslouchá do tmy. Ptáci poletují mezi větvemi, myši haraší v listí. Neslyší taky jezevce a lišky? Kmeny se v měsíčním světle černě a šedě lesknou. A lupič se míhá mezi stromy, poskakuje nahoru dolů, skáče mezi kmeny, píská na cesty a prozpěvuje si svou chůzi.
V 8.19 stojí Rettenberger s puškou v bance. Tři zaměstnance drží okamžitě v šachu, stejně jako hrstku klientů. Je naprosté ticho, popojde několik kroků směrem k přepážce, diriguje tím směrem i zaměstnance a řekne nepříliš hlasitě, ale zřetelně: „To je přepadení.“ Úřednice u přepážky vyndá ihned všechny peníze z pokladny, ale to mu tentokrát nestačí, udiví ho, jak zní jeho hlas rozhodně, když řekne: „Ne tady vocaď – támle vzadu je trezor!“ Úřednice se otočí. „Rychlejc, nebo tě vodprásknu“, žene se za ní, to už otevřela trezor a plní sportovní tašku penězi.
Teď stačí puška, aby udržel pořádek a pokladní přinutil zrychlit tempo. On je pánem situace. Pokladní mu tašku opatrně přisune. On pak poklesne v kolenou skoro jako při tanci, aniž spustí oči z lidí, chytne levou rukou tašku, která je teď těžká, jde pozpátku ke dveřím, nemusí už nic říkat, tak hrozivé je ticho, otočí se, proběhne skleněnými dveřmi, které se rozevřou jako divadelní opona, ven k autu a ujíždí pryč, zatímco si s obličeje strhává masku.
—
Poté, co Rettenberger nechal auto u Laaerského kopce, šel pěšky domů. Doma postavil tašku do rohu, uložil pečlivě peníze, udělal si džbán šťávy a posadil se do obývacího pokoje. Překvapilo ho, že se mu netřásly ruce, ačkoli myslel, že musí puknout pýchou. Poprvé v životě měl doopravdy hodně peněz. Vůbec se mu nechtělo je počítat. Nějakou dobu jen tak seděl, nevěděl, co si se svým vítězstvím počít, byl mnohem víc zvědavý na to, co by noviny psaly o jeho masce. Ronald Reagan. S tímhle hrdinou západního světa jim to neusnadnil. Ovšem pobíhat před bezpečnostními kamerami jako Andrej Gromyko, to by už vůbec nebylo vhodné. Nejradši by si hned teď přečetl zítřejší zprávy. Věděl, že by ho to zvláštním způsobem uklidnilo, skládat si podle těch zpráv obrázek sám o sobě, kdy by o sobě mohl lačně číst jako o někom cizím, písmeno za písmenem, slovo za slovem. Takhle, když tu tak nečinně seděl, to pro něj skoro nebylo k vydržení. Ani běhat jít nemohl. Nemohl se pořád honit světem jenom proto, aby se mu okamžitě zas nezhroutil, jakmile se zastaví. Chtěl mu aspoň někdy úplně v klidu přihlížet, jak se před ním lopotí s ustrašenou hektičností. V některých chvílích, když lačně i s jistou distancí četl v Černé kronice o vlastních činech, už to pro něj bylo možné. Dokonce i zabití Kollhammera se tak dostalo do úplně jiného světla.
Potřeboval okamžitě rozptýlení. Jinak hrozilo, že se rozplyne v prázdnotě. V prstech pocítil nervózní škubání. Dokud tady seděl, měl strach z každého příštího pohybu. Byl to ten starý známý strach, že se možná už v příštím okamžiku s tlumeným zvukem roztříští, beze stopy zmizí ze světa, jako by nikdy ani nebyl. Proti tomu bylo běhání bezmocné. Třeba se skutečně mohl nad každodennost povznést jedině jako lupič.
Rettenberger si udělal obložené chleby, bez valné chuti ukusoval, zase se posadil do obývacího pokoje. Kdyby přišla jeho přítelkyně, nedokázal by s ní za celý večer promluvit ani slovo, nedostal by ze sebe ani hlásku. Bál se Eriky, že by mu její blízkost, to, jak by se mu intenzivně věnovala, vzalo poslední zbytky vlastního prostoru, pomalu ho zadusilo. Myšlenka, že by nemohl vydržet ani tyhle útrapy, aniž by ji zabil, ho děsila ze všeho nejvíc.
Poté, co si na krátkou chvíli lehl na postel, v naději, že tak unikne svému neklidu, vzal konečně prázdnou tašku, pušku a klíčky od auta, výtahem sjel do garáže. Tam si sedl do auta, nastartoval, už v té chvíli byl jako vyměněný a úplně klidně se vydal směrem na jihovýchod. Nebyl moc velký provoz. U Vösendorfu zahnul na vnější okruh, jel zvolna, a přesto nezadržitelně, jako vlak, do St. Pöltenu. Jeho strach se rozplynul. Za rychlé jízdy jako by ho krajina kolem míjela se setrvalým uklidňujícím dotykem.
Lupičova smrt
Středeční noviny jsou plné zpráv o Johannu Rettenbergerovi. Na první straně stojí velkými písmeny titulek: Lupič s maskou uložil kořist v zahraničí. Velká fotka ukazuje takzvané speciální jednotky při útoku na seník. Na obrázku je vidět dva četníky. Jeden nese speciální výzbroj, helmu, neprůstřelnou vestu, a v ruce drží těžkou pušku, zatímco druhý četník, stojící za ním, bez jakékoli pokrývky hlavy, jen v erárním šedém svetru, v ruce pevně třímá pistoli. Pod tím fotografie oněch tří mužů, na něž Rettenberger čtvrtý den na útěku narazil, a malá Rettenbergerova fotografie. Zírá před sebe tak prázdným pohledem, jak to většinou bývá vidět na fotografiích zločinců.
—
Lupič spal do odpoledne. Vypadal přitom tak klidně, jako by se tohle vlhké chladné úterý ještě dlouho nemínil vzbudit. Noční déšť visel jako hustý, kalný mlžný opar ve vídeňské kotlině, nad ní fičel silný vítr. Lupič v zahradním domku nic z toho nevnímal, kolem to hučelo z blízkého vnějšího dálničního okruhu, a on ležel chráněn teplem ukradených šatů na Giesshüblerském kopci. Přitom by měl, kdyby otevřel oči, nádherný výhled na krajinu, jako potaženou šedou vatou. K tomu syčení aut, které se vždy znovu mísilo s šumotem přeháněk, rozčeřilo se a kleslo k zemi, jako pěna na vlnách moře, na jehož březích, v bezpečí, už nelze dělat nic jiného, než spát.
—
Mlha ve výši potahuje krajinu šedým závojem, způsobuje ten pocit, jako by se člověk vznášel, jediný pocit, jenž činí mnohatýdenní temnotu pozdního podzimu snesitelnou. Mezi Rettenbergerem a silničním zátarasem už nejsou žádná další auta. Pole je vyklizené, ovšem jeho protivník se nehýbe, zatímco se na něj řítí jako střela. Dávno za sebou nechal dvě třetiny rovného úseku cesty, a silniční zátaras je stále ještě tady, ani se mu nezvětšuje před očima. Všechno se to rozletí, když se bude dál takhle hnát k těm malým kovovým mřížím. Roztrhne je to ve vzduchu, jako by byly z papíru. Už jenom jeho rychlost zbavuje tuhle blokádu jakéhokoli významu, těžké auto k tomu potřebuje stejně málo jako zarputilost, ani nemusí v posledním okamžiku nějak zvlášť silně dupnout na plyn.
Policisty už není vidět. Skoro se mu zdá, že cítí váhání svých pronásledovatelů, zatímco klidně jako vrtulník nad ním, který se drží jeho auta, letí směrem k zátarasům. Když je projede, sotva postřehne nejvýš krátký náraz, možná zaslechne i zasvištění, jak mříže plachtí vzduchem. Pak to za ním zarachotí, auta pronásledovatelů musí brzdit kvůli částem mříže, které létají vzduchem, bezmála nekonečné brždění, než se kolona zastaví a na dálnici zavládne klid.
Podle dosavadních sdělení prolomil Rettenberger po půl čtvrté odpoledne zátarasy st. pöltenské policie na západním dálničním okruhu. Čtyřiatřicetiletý okrskový inspektor Andreas H. vystřelil na řidiče golfu ze vzdálenosti okolo 50 metrů. Projektil pronikl do auta ve výši státní poznávací značky, tam se jeho dráha stočila, proletěl horní částí jezdcova těla a zavrtal se do palubní desky. Jak prokázala pitva, kulka policistovy opakovací pistole prostřelila jezdci srdce a plíce. Přesto dokázal ještě asi 400 metrů pokračovat v jízdě.
Prolomil silniční zátaras. Zdálo se, že se jeho rychlost ani na okamžik nezpomalila. Silnice před ním začíná lehce stoupat. Hudbu z rádia už v tíživém tichu kolem neslyší. Zato teď slyší zpěv v hlavě. Klidné hlasy, znějící stejně obezřele ze strachu, aby se nezlomily, jako rozhodně. I jeho obličej, tváře, čelo si broukají spolu s nimi.
—
V jeho těle zavládne ticho a klid, jeho hruď už se nehýbe, když se, poslušen onoho bezděčného impulsu, který ho v neustálém chvatu hnal celým životem, pokouší dál dýchat. A namísto drobného leknutí, které se na okamžik dostaví, když se člověk v noci probudí s rychlým zalapáním po dechu, protože mezi dvěma nadechnutími vznikla moc dlouhá pauza, cítí teď klid. Pevně drží volant. Část jeho pronásledovatelů za ním zas vyrazila. A jeho tělem se šíří mlha této pozdně podzimní krajiny. Možná by teprve s touhle dírou v prsou dokázal ožít. Bez strachu. Jaká to by byla přepadení, pomyslí si ještě se škodolibým úsměvem; žádné vzrušené nadechnutí před nasazením masky, ani nutnost, pokud možno klidně a srozumitelně vypravit z vyschlého hrdla požadavek ohledně peněz. Beze slova se bude objevovat v bankách. Lupič je tady, a už kdosi vybírá peníze z trezoru, zatímco se všichni ostatní tlačí do kouta. Jako spropitné mu k tomu ještě přidají heslo dne, a už je pryč, prochází se, tašku přes rameno, nejbližší uličkou, jako onen bankovní lupič před několika lety v Burgenlandu, o němž četl v novinách v den svého prvního bankovního přepadení.
Dlouho tak nemůže jet dál. V jeho těle mu začíná být těsno. Potřebuje vzduch, hodně vzduchu. Tak se zhroutil do sebe, že jen s největším vypětím sil ještě drží hlavu nad volantem, aby měl v zorném poli aspoň ty nejbližší kousky ubíhající silnice. Dorazil na vrchol kopce, konečně se před ním rozprostírá rovina, jímá ho jedna jediná touha. Je u cíle.
Přeložila Zuzana Augustová.
Galerie
Jiří Thýn (1977) v rámci studia VŠUP v ateliéru Pavla Štechy (1999–2005) absolvoval stáž na pražské AVU v ateliéru Vladimíra Skrepla (2003) a na UIAH Helsinki (2003). Patří k nemnoha mladým fotografům, kteří se prosazují i v oblasti současného umění. Jeho práce se pohybují na hranici fotografie, videa, instalace a intervence do veřejného prostoru, přičemž žádný z těchto žánrů není pevně definován a často se navzájem prostupují, aby dotvořily atmosféru neuchopitelné (ne)jistoty.
Z tohoto hlediska je v podstatě dokumentární fotografie kytaristek pro Thýnovu tvorbu typická i netypická zároveň. „Dělám buď věci hodně vymyšlené, nebo naopak věci vycházející z iracionálního automatismu, kdy jen napomůžeš něčemu, co není připravené, ale vlastně to má příbuznou atmosféru, emoci,“ doplňuje autor. V tomto ohledu může černobílý snímek finského dívčího kytarového kvinteta (prý právě hrálo Yesterday) působit sladce i zlověstně, dojemně i programově nesmyslně. Je to vlastně dvojitá studie sentimentu: fotografického i našeho vlastního.
Pavel Vančát