Cesta do Číny

V Číně jsou silnice z bláta. Bláto je červené, a když ztuhne, vypadá jako hladká hliněná socha. Na pekingské periferii je jedna oblast, kde je bláto šedivé. Tomu místu se říká „okrouhlá smaltovaná nádoba“.

Silnice jsou dlouhé. I když by se také dalo říct strmé, úzké.

Jsou tam dva pruhy: nalevo chodci, oddělení neviditelnou hranicí, kterou všichni tuší. Napravo dlouhé náklaďáky místní výroby. Pokud si někdo s autem (například s oldsmobilem z roku 1975) přeje cestovat po těchto silnicích, musí získat federální povolení týden dopředu. Jinak bude zadržen, dostane pokutu a předvedou ho na oblastní police office. Tam mu bude řidičský průkaz na několik měsíců zmrazen.

Čínské silnice jsou velmi složité. Existují silnice rovinaté a silnice horské. První tři dny po výjezdu z Pekingu jsme strávili na horských silnicích. Tyhle silnice ztrpčují život. Nejen kvůli neustálé strmosti, ale také kvůli mrholení, mlze a jejich nekonečnosti.

Pro Číňany je samozřejmě všechno jednodušší. Podle Michauxe existuje na Západě přísloví, které říká: jedině Číňan dokáže nakreslit čáru na obzoru. Po třech dnech strávených na silnici vedoucí z centra Pekingu na předměstí jsem si tohle přísloví opakoval pořád dokola.

Po horských silnicích je cesta kratší. Jestliže přes hory trvá cesta z Pekingu tři dny, po rovinatých silnicích, které jsou někdy strmější a klikatější, by to trvalo pět dní. Jediným rozdílem je, že rovinaté silnice jsou asfaltové.

Jedna horská silnice vede na dvě nebo tři silnice rovinaté. Jedna z nich obvykle směřuje dopředu a pátrá po nějaké obci nebo muzeu; další směřuje dozadu k nějaké planině nebo kusu zdi; další se odděluje od té první a ztrácí se ve směru x.

Podle Velkého Mongola, řidiče přiděleného federálním ministerstvem kultury, se tyhle silnice, které se protínají za nějakou citadelou, znovu napojují na hlavní rovinatou tepnu, a utvářejí tak jakéhosi hada s velkými a malými prstenci, který pokrývá celé území.

Velkým problémem na horských silnicích je bláto. Když prší, cestovat po nich je nemožné. Když neprší, vzhledem k tomu, že hlína je jemnější než v kterékoli západní rezervaci, začíná to klouzat, a jak pro lidi, tak pro auta je nemožné pokračovat dál.

Jednoho velmi slunečného dne jsme viděli řadu deseti sražených náklaďáků, které neustále podkluzovaly a nemohly dělat nic jiného než snažit se o něco opřít.

Na horských silnicích leží kameny. A žádné malé kameny či kamenná odpočívadla. Jsou to kameny o velikosti domů, na něž occidentalis vyleze jedině s horolezeckou výstrojí.

Na těchto místech vystupuje pro pobavení cestujících opičí Číňan. Muž, který jen za pomoci rukou a bez opory nohou šplhá na kameny. Když vyleze nahoru, skáče, jako by se jeho „hrdinský výkon“ už neměl nikdy opakovat.

Tyto kameny krášlí krajinu. Zdrsňují ji, a když je člověk pozoruje zblízka, smrdí olovem a kravským lejnem. Zdálky tyto kameny vypadají jak z papundeklu.

Jestliže na Západě krajina předpokládá zeleň: širá pole trávy s řekami, lagunami, horami atd., v Číně nikoli. V Číně je krajina duchovní. Kameny se proměňují v bedlivé mozečky a oči nemohou odpočívat ani na minutu, hlídají.

Jednou když jsme jeli z Še-süngu do Chuang-čche, viděli jsme, jak se několik lidí navzájem fackuje, snažili se uškrtit jeden druhého a jeden z nich běžel na okraj propasti, roztáhl ruce a skočil. Pokud je známo, je tento způsob sebevraždy v republice velmi častý, říká se mu vymykavý pohyb do snu.

Na horských silnicích jsou stánky se smaženkami. O tyto stánky se starají osoby, které se oblékají do typických oblastních krojů a tiše si prozpěvují, zatímco strávníci strkají prsty do sladkokyselé omáčky a cpou si to do pusy.

Stánky jsou malé. Je tam prostor pro dva lidi a středně velkou litinovou plotnu na obdélníkové brikety. Když se prodavač stará o zákazníky, žena se krčí u dřevěné lavičky a pozoruje. Později odběhne nabídnout si-sem a hůlky perleťové barvy. Tyhle hůlky, řekli ještě předtím, než se stáhli do pozadí, znamenají good look a darují je každému, kdo je navštíví.

Proto jsou tyhle stánky oblíbené v celé republice a vypadají jeden jako druhý.

V noci se v nich rozsvěcí žárovky různých barev.

Velký Mongol

Velký Mongol je malý: přibližně 1,62, s vyvalenýma očima, žlutý, vypasený. Kvůli svému béžovému saku a způsobu chůze vypadá jako človíček z Ozu. Je mu asi tak dvaapadesát let.

Na horských silnicích se velmi dobře vyhýbá náklaďákům a předjíždí opatrně. Když o nich mluví, říká: nepřátelé – a silně svírá pěst. Na rovinatých silnicích řídí hrozně rychle a naklání se dopředu nebo dozadu podle toho, jak je potřeba „šlehat“ fotky.

Někdy v noci, když se zastavíme v nějakém hotelu, Velký Mongol zpívá. Jde až ke karaoke, v kantonštině opakovací bedýnka, a pouští se do slaďáků: New York, New York v Sinatrově stylu nebo čínské popové balady. (Jelikož ani Maki, ani já nerozumíme, raději se díváme na výzdobu nebo jdeme ven „konverzovat“ s lidmi.)

Každý výstup Velkého Mongola v Opakovací bedýnce trvá asi dvě nebo tři hodiny. Všichni se posadí kolem stolu a tiše se baví. Když někdo řekne vtip, ústa jim roztáhne jediný výbuch smíchu, který začne náhle a ihned skončí. Pravý opak západního, protahovaného smíchu.

Když se někdo rozhodne zpívat, zmlknou. Pozorují pódium široce otevřenýma očima a tleskají. Potom dostává singer pozvání ke stolu, nabízejí mu „dračí ocas“ a dávají mu žvýkat „nebeské housenky“. Vyptávají se ho na rodinu a představují ho ostatním stolovníkům pokynem hlavy. Později se všichni rozloučí.

Jelikož Velký Mongol umí písničky v angličtině, potlesk je dvojnásobný a neustále ho „nutí“, aby zazpíval znovu.

Když potlesk není dostatečný, Velký Mongol řídí, jako by blátivé silnice měly tvrdý povrch. Zrychluje, až to hraničí s šílenstvím, a náhle brzdí, buší do volantu, kope…

Když potlesk dostatečný je, řídí v dobré náladě, přizpůsobuje se rychlosti nezbytné pro manipulaci s polaroidem a žádá o dovolení pustit rádio.

V těch dnech je hodně nápomocný. Mluví málo a vybírá místa, která jsou podle jeho slov čiré fotografie. Když něco namítám, odpovídá: lidé ze Západu neznají jedinečný tah štětcem…

Jeho způsoby jsou pomalé.

Kuřárny opia

Kuřárny opia jsou v republice zakázané.

Dekret vydaný koncem šedesátých let zákonně uzavřel všechny kuřárny, opium a veškerou kulturu, jíž dalo vzniknout, ponížil na „zvrácenost“, na dvacet let poslal do vězení císaře západu-východu a zakázal o nich jakoukoli veřejnou poznámku či zmínku.

Pokud by nějaký occidentalis chtěl dnes navštívit kuřárny, bude muset podstoupit sestup do pekel. Za prvé kvůli jejich nedostatku a kvůli strachu vyvolanému státní represí. Za druhé kvůli kontrole současných wang-si a kvůli odlehlosti míst, kde jsou zastrčené.

V celé Číně není víc než dvanáct kuřáren ukrytých ve starých venkovských domech nebo v opuštěných citadelách na periferii. Nicméně jsou neustále plné a vyprazdňují se pouze tehdy, když dojde opium nebo když čas z různých důvodů znemožní cestu do těchto míst.

Jako první přinášejí v kuřárnách dýmky: dlouhé a s bronzovou destičkou, na které je vyrytý název a rok výroby: Slunce nad T’ia-jümem, 1912.

Jako druhé – opium.

Na rozdíl od západních představ existuje několik druhů opia, i když východní kuřárny se specializují na tři:

Šedé opium (aneb ptačí úsměv)

Žlučově zelené opium (aneb dračí dech)

Kalně červené opium (aneb hvězdy za horami)

Šedé opium probouzí pocity a utišuje fyzickou bolest. Vyvolává ospalost, pohodlí, úlevu… V nerafinovaném stavu je rozpustné ve vodě.

Žlučově zelené vyvolává halucinace, vzrušení. Užívá se na zlepšení sexuálního výkonu a kromě kouření se dá také žvýkat.

Kalně červené je opium pronikavosti. Přivádí člověka do stavu jasnozřivosti a je to opium, které nejčastěji užívají studenti před zkouškami, balené do cigaret nebo smíchané s tabákem.

Podle Weie, zaměstnance Slunce nad T’ia-jümem, člověk podlehne vlivu opia, když vykouří všechny tři dýmky a může nehybně pozorovat „vlny zvednuté býkem ve velkém jezeře“.

Tváře lidí, kteří často docházejí do kuřáren, působí silným dojmem: svraštělé jako slupka ovoce a bez zubů, zčernalá dáseň, svěšená brada, vybledlé; neustále s dýmkou v ústech si povídají v chůzi, jako by otevřeli složitý a těžko řešitelný problém.

Těmto lidem se říká gu-tan, což znamená „ten, který chodí kolem své hlavy“.

Do kuřáren chodí také ženy, i když s nimi se děje něco podivného: opium se jim podává zdarma s tím, že po čase musejí povinně vystoupit na jakýsi stupínek a vyprávět, co „vidí“. Takže když už jsme kouřili opium vzrušení, jedna žena tvrdila, že „vidí“ koně obíhajícího kolem stromu, na kterém místo ovoce rostly myši. Obraz myši (nebo krysy) visící z větve mě donutil k zamyšlení a začal jsem myši cítit úplně všude: myši-jeřáby a myši-kladiva, myši-sekyry a myši-tlamy, které kousaly a vrhaly se na mě s vyceněnými zuby. Jedna z nich řekla: Já přesahuji pojem myši,a pokusila se mi uříznout ruku.

Jednou ze zvláštností kuřáren jsou obdélníkové a bílé obrazovky. Když ženy přestanou mluvit, pouští se na nich pornofilmy nebo amatérské nahrávky holčiček vyprávějících o svých sexuálních zkušenostech. Zdá se, že tento typ „dokumentu“ je nejoblíbenější. Nejsou v nich žádné násilné scény ani postavy v určitých polohách, jen jedna holčička, zabraná na close up nebo široký záběr, líčící, jak měla pohlavní styk s tou či onou osobou. Je ovšem pravda, že tahle vyprávění jsou plná drobných detailů.

Když se nepromítá film, atmosféra v kuřárnách je poklidná, line se tam pohodová hudba, která pomáhá vstřebat opium, a mlha, v níž se věci – včetně hlav a dýmek – jako by vznášejí.

O několik měsíců později, když už jsme se znovu usídlili na Západě, jsme dostali od Velkého Mongola dopis, v němž nám vysvětlil okolnosti, za jakých byly některé kuřárny zničeny, a fotografie ze zatýkání a z postižených míst. Na jedné z nich je vidět člověk, kterého policista drží za ruce, zatímco druhý ho kope do hlavy.

Této operaci se v novinách říkalo „přemístit nábytek, aniž by se na něm zvedl prach“.

Hadí lidé

Kroucení těla je čínská tradice. Předává se z rodiny na rodinu a provozuje se v improvizovaných cirkusech nebo na krajích silnic. Někdy žena, někdy žena a muž, někdy dva muži.

Největší dojem na nás udělala žena, kterou jsme posléze překřtili na ženu z Č’inku. Vždycky se vykloubila hrozně pomalu a v jejích pohybech bylo něco víc než jen technická rozkoš z vykrucování nohou na jednu nebo druhou stranu. Dělala to s takovým klidem, že si toho člověk skoro nevšiml, jako pružina tlakem přehnutá přes sebe.

Jedno z jejích čísel se odehrávalo na krávě. Když se dostala do té nejpodivnější polohy, kráva kroužila kolem diváků a umožňovala pohled z různých úhlů v různých nasvíceních. Když ne, kráva stála nehybně a jenom švihala oháňkou, která vždycky tlumeně mlaskla. Ztuhlost ženy a zvučné šlehání oháňky samy o sobě znamenaly další malé představení.

Neuvěřitelné na téhle hadí ženě bylo, že při realizaci svých úkonů nehýbala očima. Byla tak soustředěná, že mohla v tom stavu zůstat celé hodiny a zírat do prázdna. Když skončila, rozpletla svůj uzel a pomalu vstávala, protahovala si paže, krčila rameny-lokty a zeširoka sklápěla nohy, dokud se nepostavila.

Jednou když jsme ji vzali s sebou (úsek Č’inku – Befen-dong), řekla: Vykloubit tělo znamená umět mluvit tak, aby nás ostatní neslyšeli.

Bavlníková klíšťata

Bavlníkové klíště je malé, okrové. Jeho kolonie mají podobné uspořádání jako státy a je to jeden z nejobávanějších tvorů středojihovýchodu Číny.

Je známo, že nálet klíšťat dokáže za několik hodin sežrat celé kantony bavlníku.

Na tomhle hmyzu je zajímavé, že ničí nejen rostlinu, ale také kypří a vyčerpává půdu, což se nestává u sarančat nebo mandelinek. Když se kolonie usadí na poli, kvůli řadě jedů a insekticidů, které se proti nim používají, se půda rozšklebí (fu’-čaj) a pískovatí, čímž se z vysoce úrodné půdy stane polopoušť.

Jelikož je bavlníkové klíště tak malé zvíře (nanejvýš dva centimetry), jeho hejna jsou početná a jeho účinnost blesková. Samci přes den požírají bavlník, ohryzávají listy a drtí stonky; samičky staví klíštiště.

Když vesničané vyhubí celé pole klíšťat, nahrnou je klacky do čtyř nebo pěti kopečků o velikosti suej-čche (bouda na nářadí). Potom polijí půdu a kopečky petrolejem a zapálí ho. Neexistuje krásnější pohyb než pobíhání samiček po zemi, aby se nespálily, a šlehání ohně, který je škvaří.

Z tohoto upálení se jich zachrání jen několik. Děti je chytají, rozřezávají vejpůl a smaží je na kovové plotně; později je žvýkají jako předkrm.

Bavlníkové klíště se v příznivých podmínkách dožívá až čtyř měsíců.

Muzea války

Muzea války jsou loutková divadélka. Byla sestavena z velkých černobílých fotografií a stojanu, na němž se vystavuje jméno hrdiny, rodné město, příslušná data. Tyto panely s obrázky mrtvých nebo umučených lidí bez očí jsou v oblasti známé jako synové lidu.

Za muzei jsou malé hřbitovy. Kamenný oblouk se skleněnými okny a uvnitř krabičky s prachem. Před obloukem kamenné lavičky, aby se rodina a přátelé mohli posadit.

Jelikož muzea jsou místa plná napětí, republikoví hudebníci na „podnět“ státu komponují slavnostní skladby, aby pomohli utvořit atmosféru a dodali těmto místům pathos, jehož by se jim jinak nedostávalo.

Takže když jsme se skupinkou Litevců projížděli Fong-sü, viděli jsme několik žen vyděšených „silou“ těch fotografií a hudbou, která jim jako kladivo rozrážela hlavu.

Komický prvek do toho vnesla Lola, samička bílého jeřába, symbol muzea a maskot soudruha Čunga – federálního ministra financí –, která se pustila do pronásledování Litevek a klovala do panelů, kde návštěvníci každý den uctívají syny lidu. Když jsme se vzdálili, viděli jsme, že ty obličeje s prázdnými očními důlky a skvrnami od krve na ústech vypadají spíš jako maňásci proděravělí hrůzou než jako hrdinové.

Jelikož je v logice muzeí působit přirozeně, patří do jejich strategie také výstavky předmětů: zablácené/zaplivané boty, kusy hodinek se zbytky lebky, destičky se stopami po kulkách, zasviněné nočníky atd.

Tohle udělalo z Fong-sü jedno z nejčastěji navštěvovaných muzeí: mají tady ve vitríně ruce generála Wonga, génia gerilové války. Podle brožury Treasures of Fonxhu Museum byl tento generál zajat komandem pěchoty a jedno z mučení, jež podstoupil, spočívalo v tom, že mu postupně uřezávali ruce, aby vykrvácel. Později byly ruce předány maoistické frontě a vystaveny jako ideologický fetiš pro pro nastupující generace.

Při pohledu zblízka má každá ruka inventární číslo a identifikační ideogram.

Navzdory svému vztahu se smrtí jsou však muzea skvělými místy pro odpočinek. Pomáhají uniknout nudě způsobené dlouhými dny na silnicích a jsou v nich malé obchůdky, kde se prodávají vlaječky s republikovými hesly a plisovaná stínítka. Jediná nepříjemná věc: zákaz fotografování.

Dálnice

Východní dálnice jsou proslulé. Táhnou se jako žížaly periferií a propojují obce, čímž utvářejí jakési chodby na všechny strany.

Nejlepší na těchto dálnicích je, že nikdy nekončí. Byly navrženy s velkými rampami po stranách a se stinnými vyhlídkami, odkud se dají pozorovat nejbližší města.

Člověk se tak může dívat na Chuang-čche i s jezerem Jang-ce a s mosty, které se klenou přes různá ramena řeky a rozdělují město na dva ostrovy. Jeden na jihu: staré město s antikvárními krámky a bohémským životem, který v republice nenajde sobě rovný; druhý na severu: nové město s nejmocnějšími ekonomickými středisky a s nejvíce technokratickými věznicemi v celé Číně.

Nejpodivnější na těchto dálnicích je, že protínají města velmi harmonicky, nad nejvyššími budovami nebo domy ve stylu trailer, které jsou k vidění skoro po celé republice. A tohle všechno aniž by narušovaly architekturu, vytvářely trhliny v krajině nebo dělaly z města ohromnou masu železa a poletujícího plechu.

Jednou ráno při cestě po Chuang-čche jsme měli dojem, jako bychom ztělesňovali postavy z nějakého dokumentárního filmu z amerického středovýchodu.

Další atrakcí jsou na dálnicích chrámy. Zeleně natřené, s úzkou komůrkou a s papundeklovým, asi půl metru vysokým Buddhou. Jelikož se cesty z jedné provincie do druhé táhnou několik dní, republikoví mniši vozí tyto prefabrikované chrámy po všech silnicích na návěsu za náklaďákem, který sami řídí, a na určitých úsecích je „otvírají“. V takových chvílích není těžké vidět před chrámem malou frontu, jednoho dva lidi v modlitbách nebo rodinu zachovávající pietní ticho.

Těmto náklaďákům, které mají vzadu navěšené chrámy a trpasličího Buddhu natřeného na bílo, se říká silniční buddhismus.

Rozdíl mezi tímto buddhismem a tím, který se vyznává v tradičních chrámech, spočívá ve způsobu, jakým se hraje na rituální bubínek (ko’on). Mnohem jemněji a bez vynechávek, několika údery, které se neustále opakují, zatímco lidé jsou ponořeni do „odpočinku“. Tato hudba trvá, dokud se uživatel „neprobudí“ nebo nevstane, a nekončí zničehonic, nýbrž se zpomaluje a po několika vteřinách mizí.

Cena za vstup do těchto míst je dvacet yüanů.

Když se náklaďák rozbije nebo mu prasknou pneumatiky, mniši si ho bez jakékoli pomoci opraví. Podle Velkého Mongola jsou špatní řidiči a dobří mechanici, způsobili stovky nehod a na silnici vytvářejí krajně nebezpečné situace. Dodnes se vzpomíná na den, kdy jeden z těchto mnichů usnul, zabil čtrnáct dětí, když se prořítil školou v oblasti Ši, a uprchl, zatímco socha Buddhy – usměvavá – spadla z náklaďáku a tyčila se uprostřed krve a nářků. Od té doby na to místo putují tisíce věřících; říkají mu „Buddhův pobyt v Ši“.

Pravdou je, že pokaždé, když vidíme mnichy, jak opravují náklaďák nebo jak si odírají z rukou kolomaz, říkáme si, jak je tohle možné, a usmíváme se. Spíš než jako mniši vypadají jako ďáblíci z nějakého Buňuelova filmu.

Týden před naším odjezdem jsme zastavili na jedné křižovatce dálnice s rovinatou silnicí a pokusili jsme se mnichy vyfotit. Nedovolili nám to. Chovali se nevlídně a poté, co si zakryli obličej, poodešli na různé strany, něco na sebe pokřikovali…, přišli blíž se zaťatými pěstmi a házeli kameny. Když jsme byli relativně daleko, zastavili jsme se a dělali jsme na ně grimasy. Jeden z nich se zasmál, vytáhl penis, vymočil se. Tento přístup vážně otřásl vším, co jsme si do té doby o buddhismu mysleli.

Huangcheihuan Sun přinesl informaci, že v celé republice je víc než tisíc náklaďáků zasvěcených Buddhovi.

P.

Peking je jedna velká říše. Je to politické město par excellence, a jak nám důvěrně sdělili, nic se tady nepohne, aniž by o tom stát věděl. Kvůli tomu republika uplatňuje krajní opatření, nutí každého občana, aby hlídal někoho jiného a donášel na něj soudním úřadům, které se starají o stíhání dotyčného a vypracovávají řetězec vina/spása.

Ještě dnes je slavný případ dvou tesařů, kteří při obvinění z ilegálního-prodeje-hoblovaného-dřeva postupně udali padesát dva osob včetně správců a dělnických mistrů, kteří měli na starosti kontrolu trhu a úpravu cen. To zapříčinilo, že dřevo nebylo k dostání, a lidé, kteří se věnovali sochařství, uměleckému truhlářství atd., se museli začít věnovat jinému řemeslu, dokud úřady na ten případ nezapomněly a obchod s dřevem znovu nenabral síly.

Tohle všechno ovšem není třeba číst s hrůzou. Obyvatelé Pekingu jsou velmi flegmatičtí lidé a rádi pojímají svůj život, jako by to byla hra s mnoha zápletkami. Spíš než trýzeň probouzejí tyto soudy „touhu po kontinuitě“.

Kdybychom hledali slovo, které P. nejlépe vystihuje, byla by to: maketa. Město se tyčí nad rovnými třídami s širokými ulicemi a jeho architektura je ze 3/4 tradice, ze 3/4 moderní sloh. Z jedné vysoké budovy se dají vidět skoro všechny ostatní a tento pohled budí dojem některých měst na severu Evropy.

Mylný pohled…

Peking je karikatura a spíš než město připomíná nějaký zábavný strojek. Na vrcholcích budov jsou neony a slepá okna, zatímco domy v neoklasickém slohu završuje pagodová střecha nebo jiný prvek, který staví na odiv stylovou míchanici.

Stejné je to i s kostely: třicet procent katolického obyvatelstva. Staví je z materiálu získaného z umělé hmoty vystužené pryží a štěrkem a natírají je na červeno nebo fuchsinovým barvivem, kolem okna, nahoře kříž. Velký Mongol s potutelným úsměvem říká, že tohle jsou boží kavárny.

Další atrakcí jsou v P. výherní automaty (gong-sü-wo-si). Mladíci se namačkají okolo a za pár drobných vyhrají ekvivalent pěti dolarů. Nejhorší je, když se tyhle kovové bedny zaseknou. Veškerá čínská zdrženlivost jde stranou a oni kopou do stroje, dokud nezačne fungovat nebo nevrátí peníze. Potom s úsměvem odcházejí a zamíří k jinému automatu.

Jednou odpoledne jsme cestou k Lu Č’-mouovi (spisovateli) viděli, jak nějací výrostci otřískali jeden automat, zmlátili pochůzkáře, který v tom okrsku hlídkoval, a potom utekli.

Nicméně Peking je klidné město. Téměř tam nejsou zloději a většina mrtvých spíš než přepadením a krádežím padá na vrub zákazu vycházení po desáté hodině večer, kdy už není možné používat městskou dopravu a nemocní nebo zranění lidé musejí čekat do šesti do rána, než se dostanou do nemocnice.

Proto se u Č’-moua někteří ze spisovatelů omlouvali za to, že odcházejí „tak rychle“, a vysvětlovali, že osoby přistižené na ulici po určené hodině končí ve vězení za porušení oficiálních republikových předpisů. Č’-mou vyprávěl, jak se spisovatelé špehují navzájem a jak musejí žádat ústředí o „radu“, když se chtějí sejít s lidmi ze Západu. Kdyby některý z nich tomuto pravidlu vzdoroval, nejpravděpodobněji by zmizel v nějaké vesničce v provincii.

Když jsem se je pokusil vyfotit, zakryli mi objektiv a řekli ne. Národní spisovatelé nemohou dopustit, aby se na ně Západ díval. Takže vstali, urovnali si košile a odešli. Po několika minutách se objevila Č’-mouova žena – tradiční oděv, náramky – s dlouhými dýmkami, krabičkami opia a čajem.

(Nemusela nás prosit dlouho. Přijali jsme.)

Přeložil Petr Zavadil.