Zprávu o operaci Fidela Castra přijala komunita kubánských exulantů ve světě většinou s nelíčenou radostí. V Miami se do rána tančilo, slavilo se i v Madridu, Paříži či v Praze. I v české metropoli ale začaly rychle převládat hlasy, že comandante ještě neskončil. Přesto mnozí „čeští Kubánci“ začali snít o tom, že by se na svou rodnou Kubu mohli brzy vrátit nebo ji alespoň na čas navštívit. Zatím si ale zvykají na české prostředí, což je pro mnohé těžké i proto, že mají cestu domů uzavřenou.
„Zhruba po roce vás režim začne považovat za nelegálního imigranta. Musíte znovu zaplatit všechny výdaje, které režim spojuje s vaším pobytem v Česku, nebo máte pětiletý zákaz. Teď jsou to tedy, myslím, jen dva roky,“ říká Kubánka Aymé Espinozová. V Čechách žije již přes sedm let, a jak uvádí, z Kuby ji dnes chybí jen rodina a přátelé. „Když si vzpomenu na to, jak jsme strádali hlady, jak jsem neměla ani pořádné kalhotky, neznala deodorant a jak nám pořád blbli hlavu těmi nesmysly o revoluci, hrůza,“ prohlašuje dnes téměř 35letá žena.
Její cesta za svobodou byla poměrně jednoduchá. Nemusela na duši od kola prchat přes moře do USA či Mexika nebo využít první příležitosti při cestě do zahraničí. Zvolila klasický způsob. Na Kubě potkala Čecha, který ji z ostrova doslova vykoupil, v Čechách si ji vzal a tím jí zařídil trvalý pobyt. Aymé ale přiznává, že začátky nebyly vůbec lehké. Neznala jazyk, jehož intonace jí připadala až nepřátelská, trpěla zimou, lidé se jí zdáli odměření. Faktem je, že na Kubě je běžné, když spolu lidé posedí venku před svými domy, tančí, popíjejí nebo jen tak klábosí. Vládne atmosféra až zahálčivé pohody.
„Bála jsem se snad všeho. Restaurace mi připadaly takové aristokratické. Příliš noblesní, seděli tam moderně oblečení lidé, kteří jedli bohatá jídla, pili drahá vína. Připadala jsem si jako chudák,“ vzpomíná. S náhlou marnivostí se pak rozpovídá o tom, jak jí zdejší suché počasí a voda způsobily problémy s vypadáváním vlasů. „Takové problémy tady má každá negrita,“ řekne a svá slova doprovodí rozhozením rukou a rychlým pohybem hlavy ze strany na stranu na znamení, že jí soužení s vlasy dodnes dokáže otravovat život. „Na druhé straně, když už jsme u těch ženských problémů, miluji všechny ty krémy, šampony, mejdlíčka a balzámy. Všechny jsme si na Kubě zvykly na ztvrdlou, tuhou kůži a snily o západních krémech.“
Aymé se brzy seznámila s místní komunitou Kubánců. Zjistila, že mnozí z nich si příležitostně vydělávají jako muzikanti či tanečníci. Aymé sice snad jako každá Kubánka umí salsu a další latinskoamerické tance, ale žádnou tanečnicí nikdy nebyla. „Navíc takových podniků, kde hrají a tancují Kubánci, moc není.“ Začala proto pracovat jako uklízečka, později jako barmanka. Její přítelkyně, které se představuje jako Marica, přikyvuje. „Hodně holek, a to nejen z Kuby, to tady má těžké. Já například pracuji na Starém Městě jako prodavačka. Jsem v práci pořád, ale dobře mě neplatí. Vím, že mě majitelé zneužívají, ale nemůžu si dovolit přijít o práci,“ stěžuje si Marica. Zároveň ale přiznává, že jí čeština dělá pořád velké potíže a anglicky umí jen základy, nemá tedy moc na výběr. „Kubánci nemají příliš silnou vůli, nedokážou vydržet nad učebnicemi a soustředěně studovat. Jsme na to buď moc líní nebo temperamentní, raději se chceme bavit,“ vysvětluje.
Obě se shodují na tom, že zásadní věcí v Česku je mít práci. „Já byla prvních šest měsíců zavřená doma. Nikam jsem si netroufla jít,“ tvrdí Aymé. Obě mají z prvních dnů v Praze podobné zážitky. Dlouho si například nemohly zvyknout na to, že policisté je na ulici nekontrolují tak jako například v Havaně. „Instinktivně jsem si připravila pas, když jsem poprvé na ulici potkala policistu,“ vypráví Marica. Obě Kubánky by svůj nynější život za ten na Kubě nevyměnily. Aymé například v jedné chvíli viditelně pookřeje, když vykládá o tom, že dnes může vyrazit kamkoliv na výlet, přečíst si jakoukoliv knihu, podívat se na jakýkoliv film. Nikdo ji nic nezakazuje, nenutí ji chodit na schůze komunistů, na povinné brigády, za protistátní kritiku či jen vtip jí nehrozí vězení.
Hudba a bezstarostnost
Některým Kubáncům se v Praze splnil jejich sen – vydělávají si hudbou a tancem. Patří k nim Juan Carlos, majitel salsa klubu Tropison, který sídli na střeše obchodního domu Kotva. Podařilo se mu v klubu navodit kubánskou atmosféru a tak přilákat návštěvníky – Čechy. „My Kubánci se umíme odvázat, uvolnit se. To Čechům někdy chybí. Také potřebují spoustu věcí neustále vysvětlovat. Na mých hodinách salsy se toho někdy opravdu hodně namluví,“ říká se smíchem. I on ale přiznává, že první kroky na svobodné půdě nejsou vůbec lehké. „Je to zvláštní. Kubánci jsou rádi ve společnosti, ale když přijedou sem, dlouho zůstávají izolovaní. Postrádají odvahu a sebevědomí,“ domnívá se Juan.
Za svým snem se rozhodl jít i další příslušník pražské kubánské komunity, Mandy Valdéz. Ten zažil ještě i československý komunismus. „Pamatuju si, jak nás kubánská ambasáda v roce 1989 naháněla. Chtěli všechny poslat zpátky domů,“ říká Mandy. On ale zůstal, později si vzal Češku, se kterou má dvě děti, naučil se plynně česky a začal se živit tancem a hudbou. Dnes, jak říká, má stovky žáků, za kterými jezdí do několika měst v republice. Přátelé o něm říkají, že je na Kubánce snad až příliš energický. Dokáže hrát do hluboké noci, a ráno zase vede své kursy. On sám zase upozorňuje na jeden, podle něj charakteristický rys ostatních Kubánců – bohorovnost a touhu předvádět se. „Nakoupí si za vypůjčené peníze domy, auta nebo zlaté řetězy, vyfotografují se a snímky pošlou domů. Chtějí ukázat, že si žijí dobře. Mají ale potom velké problémy s vracením peněz svým věřitelům,“ dává příklad takové bezstarostnosti Mandy.
Práce s povolením
V kubánské komunitě ale nepanuje jen rodinná atmosféra a smysl pro zábavu. Mnozí přiznávají, že zpočátku cítili stín Castrova režimu i v Česku. Kubánská společnost je dnes doslova prorostlá nejrůznějšími agenty, informátory, členy pouličních výborů na obranu revoluce či obyčejnými práskači a donašeči.
„Dlouho vám trvá, než ze sebe tento pocit setřesete. Navíc má Castro své lidi i tady u vás. Je lepší se mít alespoň zpočátku na pozoru a na veřejnosti se příliš nerozkecat,“ říká mladý Kubánec, který odmítl zveřejnit své jméno. „Víte, oni by mohli kvůli mně potrestat mou rodinu, která zůstala na Kubě,“ vysvětluje.
Mladík se do Čech dostal oficiálně, s pomocí kubánské vlády. Ta totiž vybranému počtu lidí dovolí pracovat v zahraničí v síti proslulých kubánských restaurací La Bodeguita del Medio. Do té v Havaně chodil popíjet například i legendární spisovatel Ernest Hemingway. Pražská Bodeguita sídlí v Kaprově ulici. „Musíme vládě odevzdávat většinu našeho výdělku. Podle ní totiž musíme platit za její velkorysost. Na druhé straně se dá bokem něco vydělat,“ dodává Kubánec.
Podle něj přitom většina Kubánců zaměstnaných v Bodeguitě po uplynutí roční lhůty, kterou na práci v „kapitalistické cizině“ od kubánské vlády dostanou, v Česku zůstává. Mladík dává k dobru historku jednoho svého krajana, který se rozhodl po skončení takového kontraktu v Čechách žít. „Na ambasádě mu to dali pěkně sežrat. Že zradil revoluci, že se zachoval nečestně, sobecky. Vyčítali mu, že nechá matku na ostrově bez pomoci.“
Muž prý jemně namítl, že matce více pomůže z Čech. „A rasismus ti nevadí? Vždyť jsi černoch a víš moc dobře, jak se tady na barevné dívají,“ varovala prý ho ještě sekretářka.
Rasismus je podle Kubánců v Češích opravdu zakořeněný. „V tramvajích se na vás dívají, jako byste ani nebyli lidi. Občas slýchám dost sprosté narážky na mou pleť. Zatím mě ale nikdo nenapadl. Je tu takový skrytý rasismus. Dá se to ale přežít,“ říká Aymé. Většinu věcí si ale v České republice chválí. „Češi jsou docela veselí, i když někdy dost drsně. Taky moc dobře víme, že Česká republika bojuje proti Castrovi, což je jedině dobře,“ dodává dívka. Na okamžik se zarazí a prohodí: „Úplně jsem zapomněla na vaše skvělé pivo a guláš. Musím ještě přiznat, že mi k srdci přirostla i krása Prahy. A to je co říct, protože my Kubánci nedáme dopustit na naši Havanu, i když ji ten lotr takhle zničil.“ Opět v rozhovoru přejdeme k tématu Castrova současného zdravotního stavu, když mě Kubánka překvapí. „Tuhle operaci mu ale nepřeji. Ani když upadl, jsem nejásala, přišlo mi ho spíš líto. Asi je to tím, že celý život byl mým jediným prezidentem.“