Téma čísla tentokrát otevírá nezbytnými amerikanismy protkaný, autentickým jazykem psaný text o klíčových persónách, jež poznamenaly vývoj zámořského hip hopu. Lehkou kryptičnost tohoto přehledového článku vyvažuje přidaný slovníček použitých slangových výrazů. Jazykový sampler pro věci neznalého čtenáře, Zlaté stránky pro tři hiphopové generace.
Když se na začátku sedmdesátých let minulého století objevili první deejays (DJ), jako Afrika Bambaata, Kool Herc nebo Grand Wizard Theodore, svá linolea uzpůsobená k tanci roztahovala ve stanicích newyorského metra breakdanceová uskupení typu Rock Steady Crew a svými premiérovými tagy si značkoval své teritorium řecký poslíček s podpisem Taki183, kdo by byl řekl, že o několik desetiletí později budeme mít tu čest s fenoménem, jenž bude suverénně vévodit žebříčkům prodejnosti a k němuž se budou hlásit miliony fanoušků na celém světě?
Jestliže v průběhu osmdesátých let nejvíce tvrdili muziku old schooleři, jako Furious Five, Cold Crush Brother, Run DMC a Sugarhill Gang, kteří stojí za první komerčně úspěšnou rapovou nahrávkou Rapper’s Delight, na konci dekády už tomu bylo jinak. Dokonce se začala prosazovat i první něžná pohlaví za mikrofonem, mezi něž patřily skupiny jako Sequence, Salt-N-Pepa či sólistky MC Lyte, Queen Latifah a Roxanne Shanté z Juice Crew. Ale neodbočujme: právě s naposledy zmíněnou skupinou měla svého času beef Boogie Down Production v čele s KRS-Onem, jehož sólový debut Return Of The Boom Bap byl později pro svou dobu zásadním opusem. A pakliže zůstaneme na východním pobřeží, jistě neuškodí zmínit tehdejší respektované stálice typu vtipkujících DJs Jazzyho Jeffa s Fresh Princem, politicky laděných Public Enemy (právě jejich frontman Chuck D označil rap za „CNN pro černé“), Beastie Boys, či Leaders Of The New School, z nichž ostatně vzešel Busta Rhymes. Vliv na Západě prosperujících N.W.A., skrývajících ve svých útrobách budoucí důležité osobnosti jako Dr. Dre, Ice Cube nebo Eazy E – obzvláště díky písni Fuck The Police, po níž se o ně začala zajímat dokonce FBI –, snad ani není třeba příliš připomínat. Platinový věk hip hopu, reprezentovaný počátkem devadesátých let, do hry přinesl spoustu nové krve a za nejvýraznější představitele tehdejší doby lze kromě klasických interpretů typu Pete Rock & C. L. Smooth, Naughty By Nature, Lords Of The Underground nebo hispánských hvězd Cypress Hill považovat například odnož Native Tonques, do níž spadaly uvědomělé skupiny De La Soul, Jungle Brothers či A Tribe Called Quest.
The Big Bang
Doslova velký třesk se udál v sezoně 1993–94, během níž rapová scéna zaznamenala několikero debutů, které se do historie žánru vryly nesmazatelným písmem. Ať už to totiž byl Enter The Wu-Tang od statenislandského devítihlavého komanda Wu-Tang Clan, u nichž jejich šaolinský mistr RZA nastolil dosud nepoznaný syrový a temný zvuk, Illmatic od Nasty Nase, Chronic od Dr. Dreho nebo Ready To Die od bývalého drogového dealera (jeho věta „Buď prodáváš koks, nebo umíš házet na koš“ plně vystihuje poměry černé mládeže) Notoriouse B.I.G., vždy šlo o nebývalou „trefu do černého“. A když tak silnou generaci nadále podpořili i agresivní Onyx, servítky si neberoucí Mobb Deep, či Gangstarr v sestavě s nejdůležitějším hiphopovým producentem všech dob DJ Premierem, žánrová revoluce, jež se v Mekce New Yorku držela klasičtější formy a na Západě přecházela ve specifický styl jménem G-Funk, nebyla na spadnutí, nýbrž v plném proudu.
All Eyez On Me
Od půlky devadesátých let se začalo stupňovat dlouhodobé napětí mezi východním (kde o sobě v té době nejvíce dával vědět label Bad Boy Records) a západním pobřežím, které reprezentovalo vydavatelství Death Row. Když byl v září roku 1996 v Las Vegas zastřelen známý rapper Tupac Shakur aka 2Pac, za hlavního viníka tehdy byli vzhledem ke slovním přestřelkám v textech (notoricky známá je třeba skladba Hit ’Em Up, v níž 2Pac kromě Biggieho dissoval i jeho přítelkyni Lil’ Kim) označeni právě lidé reprezentující konkurenční Eastcoast odnož. Když se v březnu roku následujícího po předávání Soul Train Music Awards v Los Angeles přihodilo totéž i Biggie Smallsovi, nikdo si ony události nespojoval jinak než v souvislosti se šest měsíců starou střelbou, která byla brána jako odvetné vyřizování účtů. Na doposud nevyřešené tragédii, jež na nějaký čas ochromila scénu (a měla za následek vznik platinových hitů jako I’ll Be Missing You, který hrálo ve stejný čas 200 rozhlasových stanic po celé zemi), následně opět nejvíce vydělaly „domoviny“ obou hlavních aktérů. Došlo na vypuštění několika posmrtných (u 2Paca dokonce do desítek jdoucích) desek a ještě stále není všemu konec. I když se násilí asi nikdy nepodaří zcela vymýtit, což může doložit i nedávná vražda Proofa ze známé michiganské party D12, je třeba říci, že památná negativní nálada vůči čemukoli z jiného pobřeží, jdoucí ruku v ruce se vzájemnou nevraživostí, je už dnes pasé.
Éru gigantických příjmů odstartovala v roce 1996 trojice The Fugees s albem The Score, jehož se celosvětově prodalo přes 17 milionů kopií. Po ní za vydatného producentského přispění Dr. Dreho následovalo detroitské zlobivé dítě Eminem a ještě blíže současnosti veleúspěšní komerční emcees (MC) 50 Cent s The Gamem. Jejich vliv jen umocnily „vlastní děti“, vydavatelství Aftermath, Shady, či G-Unit Records, které tak z popředí zájmu vystrnadily tradiční zavedené značky, jako Def Jam, Loud, Rawkus a spol. I když v případě prvně jmenovaného to už vzhledem k faktu, že mu momentálně prezidentuje nejúspěšnější raper posledních let, Jay-Z, asi tak úplně neplatí.
Move Something
Kromě dalších ztrát typu zavražděné naděje Big eLa z legendárních Diggin’ In The Crates nebo na infarkt zesnulého nejtěžšího rappera všech dob Big Punishera z Terror Squad, k nimž došlo na přelomu milénia, se tedy dostával stále více do popředí takzvaný mainstream „bling bling“ hip hop. Právě ten způsobil, že se hranice mezi ním a undergroundovým podhoubím i nadále prohlubovala. Stále hlasitěji se navíc hovořilo o renesanci rapu blízkého žánru rhythm & blues, jehož vlajkovou lodí byly stálice Erykah Badu, Aaliyah či Mary J. Blige (která je fanoušky přezdívána „Queen Of Hip Hop Soul“). Ty postupem času doplnila nová nastupující generace na čele s Monicou, Beyoncé, Ashanti a dalšími.
Nedílnou součástí scény, na niž mají nemalý vliv média typu newyorské rozhlasové stanice Hot97 nebo tištěných magazínů Juice, XXL nebo The Source (ten byl svého času považován za hiphopovou bibli), je i takzvaná new school (producenti The Neptunes, Timbaland, Kanye West aj.). Tento styl se dokázal plnohodnotně vklínit po bok klasického boombap zvuku, odkazujícího na devadesátá léta. Své vykonala rovněž evoluce takzvaného Dirty South crunku (mírně splašeného až lehce syntetického) a vůbec odlehčeného party schématu. Ten slaví úspěchy ve městech jako Atlanta či Houston, kde kromě celé řady aktivních lidí nejvíce prosperují tváře jako Lil’ Jon, Ludacris či T.I., jenž letos zazářil počinem „King“.
I když už se sice s podobnými přídavnými jmény operovalo loni, právě letošní rok může být pro rap další klíčovou a přelomovou kapitolou historie, neboť se díky svým dlouhohrajícím návratům hodlá připomenout takřka kompletní výkladní skříň žánru, včetně nešťastně zesnulého producenta J. Dilly, jehož tvorbu mnozí docenili bohužel až po smrti. Na osobnosti jako Ghostface Killah či Busta Rhymes, kterým se podařilo vrátit pozornost ze špinavého jihu zpět do kolébky kultury sídlící v Bronxu, a jimž už pro dotyčné období „padla“, hodlá navázat například jeden z nejuznávanějších lyriků dneška Nas, dlouhodobě nejlepší živý rapový kolektiv z Philadelphie The Roots, nebo Rakim Allah, jenž plánuje prolomit své mlčení po dlouhých sedmi letech. Sága pokračuje…
Autor je redaktor časopisu Bbarák.