Hudební kritici se dozvěděli o tom, že Thom Yorke z Radiohead chystá první sólové album, zajímavě zašifrovaně – z tiskové zprávy k filmu A Scanner Darkly (Temný obraz), kde jedna skladba z tohoto počinu poběží pod závěrečnými titulky. Tento filmový přepis snad nejznámější knihy Philipa K. Dicka popisuje svět budoucnosti. Žádné masivní promo kampaně, žádné titulní stránky hudebních magazínů a vtírání se do pozornosti médií, to je zase svět budoucnosti hudebního byznysu podle Radiohead, resp. Thoma Yorkea. Ten věnoval fanouškům jeden e-mail, kde odmítl, že by byl zrádcem kapely, a vzkázal, že nemá rád slovo sólo.
Zajímavá paralela. Jestliže ve filmu A Scanner Darkly hraje Keanu Reeves dvojroli, Thom Yorke si ji střihl také. Pokud byli Radiohead albem OK Computer v roce 1997 vymrštěni do zemského víru šoubyznysu jako velké rockové hvězdy (ale ten vír se díky bohu stále hýbe podle nich), samotný Yorke působí na svém debutu v roce 2006 jako osamělý prosťáček putující Vesmírem a hrající si s laptopem.
(Ne)zapomínejme na Radiohead
The Eraser je rozhodně nahrávkou, která všechny překvapila. Jednak tím, kdy spatřila světlo světa. Radiohead ohlásili na příští rok novou desku a během současného turné připravují nový materiál. A frontman si stihl „odskočit“. Navíc nahrávka vybízí k obecnějšímu zamyšlení, co vede členy úspěšných skupin k tomu, aby se (alespoň na chvíli) hudebně osamostatnili. Proč se vlastně hudebníci vydávají na sólovou dráhu? Frustrace ze směřování kapely? Sám Yorke odmítá spekulace, že by byl v Radiohead nespokojen. Co touha „zkusit to s někým jiným“? Obklopit se jinými muzikanty, jiným producentem, jak by to asi znělo? Ani toto není Yorkeův případ, vsadil na osvědčený tým. The Eraser produkoval Nigel Godrich – jako všechna předešlá řadová alba Radiohead kromě jejich prvotiny. Naopak u samotných Radiohead se pod příští nahrávku podepíše jiný producent. Kapele také vypršela smlouva s velkou firmou a není ještě jasné, u koho následující deska vyjde.
I kdyby se zdálo celkem nepochopitelné, proč se Yorke vydává sólo, není třeba se tím příliš zabývat. Naopak. Mohlo by to značit, že se bude jednat o výjimečný počin. Stejně jako po úspěchu alba OK Computer, kdy Radiohead ležel celý svět u nohou a oni mu naservírovali desku Kid A, experimentální vyvážený koktejl, nabitý pulsující progresivní elektronikou. Ano, nepochopitelné věci mohou posouvat hudbu dál. Je tomu tak i v případě The Eraser?
Laptopísně
Snad proto, že album obsahuje opravdu „nevyhnutelně víc beatů a elektroniky“ (a zatím snad žádná recenze neopomene tento Yorkeův komentář připomenout), někteří invenčnější Yorkeovi příznivci už přejmenovali tento opus na „Kid B“. Přes jisté spojitosti však The Eraser nemůže být srovnáván s Kid A. Důvod je prostý: jsou to (bez pejorativního vyznění) písně. Ano, nahrávka je písničková – žádné instrumentální plochy, hlasy mimozemšťanů, žádná psychedelie. Všechny skladby pěkně ve čtyř- až pětiminutovém rozpětí a standardních taktech (kvíz pro náročné: kolik alb Radiohead je složeno z písní pouze ve čtyřčtvrťovém taktu?). Často přistihneme Yorkea vyplňovat formu sloka-refrén-sloka-refrén velice zpěvnou a chytlavou melodií (titulní The Eraser nebo Harrowdown Hill). Jeho hlas je však přesto naléhavý a také nezvykle čistý, bez efektů, často v (pro něj nezvyklé) hluboké poloze (píseň Skip Divided).
Až překvapivě jednoduše probublává elektronika pasážemi, kde se to jen hemží depresivními obrazy a vizemi. Něco se u Yorkea nezmění. Naléhavost jeho zpěvu a textů, kterými nám stále říká: „Cítím se součástí tohoto světa, ale nepatřím sem.“ Spolu s instrumentací, kterou kromě elektroniky opravdu minimálně doplňují kytara, baskytara nebo klavír (a která nese nezaměnitelný rukopis Nigela Godriche), patří k velkým plusům alba právě texty. Ty tvoří sevřenou a intimní atmosféru, dokonalý rám okna, jehož sklo se ovšem rozsypalo na malé kousky. Devět písní tvoří dohromady něco, čemu se snad pro potřeby „škatulkářů“ dá přiřadit pouze nálepka „velmi depresivní, experimentálně-elektronický pop“. Dále už fungují pouze jednotlivě, samy o sobě, nikoli jako celek. A to je škoda. I přes všechny sympatické aspekty tudíž zní The Eraser pouze jako demo pro další nahrávky Radiohead. A tak jako se Londýn na přebalu desky ztrácí ve vlnách a také v plamenech apokalypsy (výtečně ilustrované Stanleym Donwoodem), ztrácí se i Thom Yorke a fluidum, které je cítit z nahrávek celé skupiny.
Možná je to jenom další střípek do mozaiky jeho chameleonství v říši paranoidních androidů. Anebo Thom Yorke razí cestu pro novou vlnu písničkářů 21. století. The Eraser však opravdu není nahrávkou, která by byla schopna posunout jeho nebo Radiohead hudebně dál. A to se v porovnání s ostatními opusy, které za sebou už skupina zanechala, zdá být největším deficitem tohoto alba.
Autor je redaktor časopisu HIS Voice.
Thom Yorke: The Eraser. XL Recordings; 2006.