Po čtyřměsíčních tahanicích o kost v podobě úřadu ukrajinského premiéra se nakonec zasmál někdo jiný: Viktor Janukovyč, v rodném Janakyjevě pro svou mohutnou postavu přezdívaný Viťa Byk, člověk dvakrát soudně trestaný za násilné činy, elektrikář ověnčený doktoráty, bývalý gubernátor Doněcké oblasti, bývalý premiér a prapříčina „oranžové revoluce“.
Březnové parlamentní volby sice vyhrála modrá opozice, ale nepodařilo se jí sestavit většinu v parlamentu. Každá ze dvou „oranžových“ stran pak navrhla svého neprosaditelného kandidáta na premiéra. Za Naši Ukrajinu (NU) byl nasazen projuščenkovský oligarcha Petro Porošenko a Julie Tymošenková (BJuT) navrhla samu sebe. Tymošenková ale během svého ročního premiérování značně podrývala prezidentovu autoritu a starala se o únik informací z ministerstev Naší Ukrajiny. Juščenkův kůň Porošenko, bývalý šéf Rady národní bezpečnosti, byl zase svou sokyní osočován z toho, že postu využívá k pouhému rozšiřování svého majetku. Sám nezůstal pozadu. Poukazoval na to, že Tymošenková fantasticky zbohatla jen díky nelegálnímu prodeji plynu. Juščenko nakonec po měsících jednání se všemi stranami a pod tlakem okolností navrhl 23. června Tymošenkovou na premiérku a Porošenka na předsedu parlamentu.
O tři dny později se o svá ústavní práva přihlásila Janukovyčova Strana regionů (PR), která fakticky vyhrála volby. Zablokovala parlament, když měl hlasovat o vedení sněmovny a oznámit kandidaturu Tymošenkové, a vyjádřila tak svůj nesouhlas s vývojem situace. Chtěla prosadit mimo jiné tajné hlasování o předsedovi parlamentu a dosadit do této funkce Janukovyče. Poslanec Viktor Janukovyč junior se vrhl na tribunu a společně s dalšími členy PR zničil elektronický hlasovací systém. Na Majdan Nezaležnosti, místo, kde se před necelými dvěma lety odehrávala „oranžová revoluce“, přivedla PR, která má zkušenosti i prostředky na organizování podobných akcí, deset tisíc modrých demonstrantů z řad odborářů z východu země. Ti na náměstí hrozili rozpoutat „antioranžovou revoluci“.
Po deseti dnech, kdy Janukovyč předkládal stále nové požadavky, se začalo schylovat k novým volbám. Parlament se sešel, ovšem ukázalo se, že část poslanců Morozovy Socialistické strany Ukrajiny (SPU) přestoupila do modrého tábora a hlasuje proti Porošenkově kandidatuře na předsedu parlamentu. Oranžoví aktéři totiž pozapomněli, že jejich koalice má třetího člena. Nezapomněl na to ale Oleksandr Moroz, matador ukrajinské politické scény, který má neobyčejné politické zkušenosti – dokázal si silou udržet pozici za každé vlády – a sám si myslel na funkci předsedy Nejvyšší rady. Tu od Janukovyče hned po své zradě koaliční smlouvy dostal. Na druhý den byl ohlášen vznik „antikrizové“ koalice PR, SPU a komunistů; následovalo dalších pár dní bitek, sirén, megafonů a blokád v parlamentu i v televizi.
Juščenkova snaha najít ze situace jiné východisko než nové volby (jeho volební preference dramaticky klesají a PR naopak rostou) dokonce přes jeho počáteční odpor vyústila v podporu Janukovyčovy kandidatury na post premiéra. Moroz i Janukovyč po mnohadenním boji překvapivě podepsali 3. července Juščenkův tzv. Univerzál národní jednoty, který je zavazuje k dodržování dosavadní zahraniční i vnitřní politické orientace země a ke směřování k integraci s NATO a EU.
Juščenkova NU udržela ministerstva, mj. spravedlnosti, vnitra a zahraničních věcí, Janukovyčova PR obsadila ta, která jsou klíčová pro hospodářství. Není to zase taková tragédie, vezmeme-li v potaz, že program PR a NU se v hospodářských otázkách docela shoduje, na rozdíl od programu populistky Tymošenkové, která například prohlašuje, že po čtyřech letech její vlády by průměrný plat na Ukrajině vzrostl na 3000 eur měsíčně. Svými nápady zestátnit zprivatizované podniky už nahnala pořádný strach investorům, kterých je zemi, kde každý desátý občan pracuje v zahraničí a odkud odjíždí stále více lidí, velmi zapotřebí.
Střed a západ Ukrajiny teď prožívají strašlivé zklamání, východ má naopak pocit zadostiučinění. Zda podivný tandem Juščenko-Janukovyč dokáže sjednotit politicky rozpolcenou Ukrajinu, je sporné. Janukovyč si už vyzkoušel, že diktátorský přístup, jaký je možný na Doněcku, nelze aplikovat na celou zemi, a bude si dávat pozor. Navíc ho bude hlídat Tymošenková, která by se vlastně mohla radovat. Bude všechny klepat přes prsty a její síla v opozici jen poroste. O politické budoucnosti Ukrajiny pak do značné míry rozhodnou jak nadcházející jednání s Ruskem ohledně dodávek levného plynu, tak i liknavá EU. Jak dlouho může někdo sedět na schodech a čekat, zda mu otevřou, když navíc ví, že jsou všichni doma? Až bude po večeři? Nebo ještě později? Nepůjde potom přece jen k sousedům?
Oranžové období s premiérem Janukovyčem definitivně skončilo a přichází politický všední den. V zemi se však po volbách do oblastních a místních zastupitelstev a na lokální úrovni odehrály nevratné pozitivní změny. Země se probudila a lidé vědí o svých možnostech. Ukrajina se ani s Janukovyčem v čele už nikdy nevrátí do svých nejhorších časů – jakkoli premiérův první parlamentní projev v „ukrajinštině“ vyvolal dojem spíše groteskní.
Autorka je polonistka, ukrajinistka a překladatelka.