Na jihu Moravy na břehu přehrady tráví pravidelně každé léto několik stovek lidí dovolenou v karavanech, které si během let přeměnili na malá „víkendová“ obydlí se zahrádkami a vším, co ke správnému českému chalupaření patří. Místo berou za své, přestože nemají žádnou legální jistotu, že se tam budou moci vrátit i v příštím roce.
Pod silnicí na zvýšeném valu se v dlouhé řadě tyčí linka několika set karavanů přilepených ke břehu vodní nádrže. Stojí tu po celý rok, některé možná už od doby, kdy bylo dovršeno budování přehrady. Teď je ozařuje kontrastní světlo na přelomu odcházejícího jara. V horkém vzduchu se tu z bydlení těší jejich neoficiální obyvatelé, kteří jsou už dlouho smíření s možností, že toto místo budou muset zase opustit.
Každé ze zaparkovaných dočasných obydlí je jiné a stylově variují od klasických karavanů ze sedmdesátých let až po komické, podomácku vyrobené originální konstrukce. Vynalézavostmajitelů se objevuje v detailech. V ohromujících kompozicích, které se vyznačují funkčností a zároveň vypadají, jako by byly náhodně přetvořeny všestrannýma rukama lidí, kteří po celá léta zvětšují své přístřešky pomocí nejrůznějších spletí materiálů.
I když na tomhle místě není nic trvalé, stejně tento kout překvapuje svým klidem a spořádaností. Snad mají za cíl zlepšovat sousedské vztahy, ale možná mají také zajistit toleranci k těmto stavbám ze strany úřadů. Kolem každého ze „surreálně“ čistých obydlí je jen několik metrů prostoru, na kterém je pečlivě osázený záhon s květinami nebo malá zahrádka s rajčaty a brambory, oddělená někdy malým plůtkem. Prostě jako před vesnickým domem. Zdejší obyvatelé přijíždějí do svých karavanů zpravidla v určitou roční dobu. V létě kolonie vytvoří malou vesnici.
Tříkilometrová hradba, uzavřená mezi linie břehu a silnice, se kroutí a zatáčí. Přede mnou se otevírá výhled do dálky, ale hradba jako by nikde nekončila. Teď na začátku letní sezony u vody nepotkávám moc lidí. První z těch, s nimiž se setkám, potkávám i druhý den. Začnou se mnou se zájmem rozprávět. První, koho fotím, je rybář s velkým kaprem, nemůžu mu fotku odmítnout, když mi ukazuje svůj úlovek. Nemá to sem ze svého domova daleko, a kdykoli v přehradě uloví rybu, manželka mu ji doma anebo někdy i přímo zde na místě připraví. Ve vodě se nikdo nekoupe, vysvětluje mi. Je prý plná sinic a jiného vodního květu, a já začínám lépe chápat, proč je asi osazenstvo kolonie na tomto, původně pro rekreaci zamýšleném místě tolerováno. Ekosystém této lokality byl stavbou přehrady narušen, uměle vytvořená vodní plocha se nemá jak čistit a nikdo jiný než lidé z karavanů by tady asi nechtěl být.
Půlkruhový tvar břehu lemují betonové schody. Na jejich konci jsou karavany ve dvou řadách, stánek s pitím a jediná restaurace u silnice. Setkávám se tam s dalšími lidmi. Manželský pár sedí na plastových židlích na slunci před svým karavanem. „Jezdíme sem každé léto, ale letos je to jiné. Jsme tady už tři týdny, protože se náš dům rekonstruuje, a my jsme se rozhodli, že budeme mezitím bydlet tady v karavanu. Naše děti nás sem chodí navštěvovat, máme to tady rádi. Ještě nám zbývá týden, ale těšíme se domů.“ Měli zájem o dobrý snímek, a tak začali stylizovat svůj postoj se zjevnou snahou co nejlépe reprezentovat povedenou a záviděníhodnou dovolenou. Když se pak vracím stejnou cestou zpátky, míjím se s dvaceti místními, kteří do kolonie letos přijeli jako první. Na druhý den mě již přijali mezi sebe.
Už v devět ráno následujícího dne mě tři muži středního věku pozvali na skleničku a na pohárik slivovice. Po několika letech se dva Moraváci a Slovák potkali zase tady na společném posezení pod deštníkem s výhledem na pruty. Jen o několik karavanů dál už z dálky hledí čtyřicátník s úsměvem a zvědavým pohledem. Je původem také ze Slovenska, ale teď už delší dobu žije na Moravě. Když mi nabízí další skleničku, hrdě popisuje svůj dřevěný přístřešek. Na fotografii je zachycený, jak na mne čeká ještě s konvicí na kávu.
Linie karavanů je přerušená plotem. Za plotem se nachází oficiální kempink s jachtařským klubem a uměle vytvořeným přístavem. Na první pohled působí luxusněji a organizovaněji. Silnice je asfaltová, kemp má vrátnici. Stany a karavany jsou však stejné jako ty neoficiální. Vstupuji hlavním a jediným vchodem a narážím na pokračující linii karavanů. Pán se sekačkou kosí trávu před svým stanem. „Jsem tady už dvacet let. Byl jsem při stavění přístavu a sám se taky podílím na jachtařských závodech. Střílím z pistole při startu. Lidi, co bydlí za plotem, to jsou cikáni.“ Mávne rukou směrem k plotu a pokračuje v sečení trávy.
Linda Antalová (1982) pochází z Piešťan, v současnosti studuje na pražské FAMU v magisterském studiu fotografii, minulý půlrok strávila na Newport University, Wales. Výstavy: Karavany (Francouzský institut v Praze, únor 2005), Circular Rocks (International Festival of Photography, Lodž, květen 2005), 100 km of South Wales Coast, BA graduation exhibition (květen 2006).