Pardubický festival Summer of Love (19. a 20. 8. 2006) je akcí především pro milovníky techna a rovné muziky vůbec. Ale letos technaři znejistěli a ostatní jásali. Hlavní hvězdou tady minulou sobotu totiž nebyl žádný vyumělkovaný DJ, ale čtyři postarší muži. Skupina Kraftwerk.
Na tuhle německou kapelu použili novináři snad už všechna možná i nemožná klišé a přívlastky. Ale co naplat, Kraftwerk jsou zkrátka nejvýznamnější kapelou v historii elektronické hudby. A tenhle prim drží už od roku 1970, kdy si čtyři dvacetiletí Němci na konzervatoři v Düsseldorfu začali pájet primitivní elektronické analogové nástroje a nahráli skladbu Ruckzuck. Je tomu už sice přes třicet pět let, ale vidět Kraftwerk živě znamená v jistém smyslu i dnes ten nejsyrovější hudební zážitek.
Poprvé jsem si dopřál ten luxus, že jsem na festival mířil jen kvůli jedinému koncertu. Ono vlastně na Summer of Love nebylo kromě Kraftwerk nic zas tolik zajímavého k vidění. Techno zní všude stejně a všude na něj chodí úplně stejní lidé, drum’n’bass a breakbeat nabídl skoro totožný line-up jako každý rok. Tedy mladého Brazilce Ban Bana, který je v Česku jako doma, vyhořelého a přežitého Simona Basslinea Smithe a breakbeatového krále Adama Freelanda, kterému se před vystoupením ztratily desky.
Na hlavní scéně právě dohrává Marko Zaffarano minimalističtější set, ale tady mu o takovouhle hudbu nikdo nestojí. O půl jedenácté se zatahuje opona, Zaffarano bez většího potlesku mizí. Nespokojení clubbeři odcházejí za zábavou, já se deru před pódium. Tady už ale nějakou dobu hlídkuje černá garda: šedovlasí i mladší fanoušci Kraftwerk oblečení v černém. Skupinka Maďarů šíří davem psaní. Na závěr se má Ralfu Hütterovi, který dneska slaví šedesátiny, zazpívat všechno nejlepší.
Blíží se jedenáctá, na pódiu za oponou blikají světla a vynořují se stojany na laptopy, které vytvářejí siluety čtyř křížů. Hvězdy se poznají tak, že na sebe nechají dlouho čekat, ale ty největší legendy přijdou i odejdou přesně na čas. Přesně v jedenáct začíná za scénou obrovský ohňostroj, na pódiu už je vidět kvartet obrysů. Po několika kilogramech vybouchaných třaskavin se rozehrává intro The Man-Machine. Po zádech klopýtá mráz, atmosféra houstne. Do naprostého soustředění začne pískat na píšťalku zmalovaný a zfetovaný technař, postarší muž jej rychle zpacifikuje.
Opona mizí, za laptopy stojí čtyři pánové v dobře padnoucích manšestrových oblecích a za nimi už jen bliká slovo Machine v nejrůznějších kombinacích. Další tři etapy jsou věnovány albu Tour de France, dav pod pódiem deklamuje s Ralfem: „Transmisjon, televisjon“. Při nesmrtelné Autobahn člověkem protéká to pravé hudební vzrušení. Teď nezbývá než se usmívat, hudební extáze přichází. Nesmrtelnost zakletá v jednoduchoučkém motivu i textu. Ale na pódiu žádné pocity nepoznáte. Muži se jen klidně usmívají a pohupují, Ralf si do mikrofonu předříkává své vokály. Basy duní, emoce vibrují, staré skladby převlečené do aktuálního kabátu neztrácejí své kouzlo.
Je zábavné sledovat technaře v růžových riflích a s dudlíky v puse, jak znechuceně odcházejí: to je ale pomalá muzika, že? Kraftwerk si dál jedou po svých přesně vyměřených kolejích a se strojovou přesností vystřelují další a další beaty, nalíčené primitivními, nicméně silnými barvami. Trans Europe Expres je vyplněna pasáží s pořádně rozlámanou atmosférou, ve světélkujících neoprénech Kratwerk předvádí Aerodynamik a závěrečnou, náležitě našláplou Music Non Stop, kdy se po jednom loučí. Až na pódiu zůstane jen Ralf, tradičně řekne dobrou noc a na shledanou a skromně mizí.
Je konec, opona se zavírá. Užaslé publikum se jen pomalu roztleskává. Pár postarších chlápků opírajících se o zábrany haleká Happy Birthday to You, Ralf už ale neslyší.
Žádný přídavek se nechystá. Stejně jako během celého koncertu nezbylo ani teď místo pro náhodu. Kraftwerk připomínají přesně pracující soukolí, které se už přes třicet let nezadřelo a neustále pohání hudbu dopředu. Nejsou žádnými vyhaslými sopkami; spíš jen zpovzdálí jako otcové sledují své dítě – elektronickou hudbu – a vedou ho životem.
I když hnidopichové hned po koncertě halekali, že jeho dramaturgie byla příliš očekávaná, že Kraftwerk hrají pořád stejně a že „to bylo jako na cédéčku“, zapomněli na věc nejzásadnější. Některé postupy téhle kapely jsou sice primitivní, jenže v Pardubicích šlo o něco jiného. Ne pouze slyšet, ale jako na vysokoškolské přednášce pochopit platformu elektronické hudby. Kraftwerk vyučovali na výbornou.
Autor studuje žurnalistiku na FSV UK.