Tato analýza je zaměřena na obraz uprchlíků v lokálních tištěných médiích. Snaží se odpovědět na otázku, v jakých kontextech a jak se v českém tisku o uprchlících píše. Do jaké míry ovlivňuje mediální obraz uprchlíka fakt, že se regionální médium nachází v bezprostřední blízkosti uprchlického tábora?
Pro účely studie bylo zvoleno Pobytové středisko pro žadatele o azyl v Kostelci nad Orlicí. Středisko se nachází na okraji města, ale nikoli v pěšky nedosažitelné vzdálenosti. Děti uprchlíků navštěvují zdejší základní školu, dospělí mohou po roce pobytu na českém území pracovat. Vedení tábora pořádá celoročně dílny (obvykle výtvarné) nebo sportovní hry, kterých se mohou účastnit i kostelečtí občané, nepravidelně i další akce. Jednou za rok se v táboře uskuteční i tzv. den otevřených dveří, kdy se sem mohou všichni zájemci přijít podívat.
Kostelecká radnice vydává Městský zpravodaj, který je zdarma distribuován všem občanům Kostelce a na radničních webových stránkách je i v online podobě. Kromě radničního zpravodaje jsou obyvatelům Kostelce a okolí určeny Noviny Rychnovska (deník) a Orlický týdeník (vychází 2x týdně, v úterý a pátek).
Noviny Rychnovska
Tento deník má z uvedených periodik svým charakterem k uprchlickému zařízení pomyslně nejdále. Typický článek zde otištěný vypadá následovně:
„Ve zdejším pobytovém středisku pro žadatele o azyl se dnes bude konat další rukodělná dílna, která je součástí projektu nazvaného Pod jedním sluncem. Akce je určena nejen pro malé i velké obyvatele utečeneckého tábora, ale také pro zájemce z řad veřejnosti. ,Tentokrát se budeme věnovat drátkování,‘ prozradila Hana Šveráková, vedoucí oddělení práce se žadateli. Doplnila, že příští týden je na programu zmíněného projektu orientační běh v areálu střediska.“ (17. 8. 2005)
Texty informují pouze o volnočasových aktivitách uprchlíků. Konkrétní představu o tom, jak tábor funguje, jací lidé v něm žijí, jakým způsobem pronikají do města a město k nim, se dozvědět nelze. Články mají spíše charakter stručných tiskových zpráv. Uprchlíci jsou zde „němí“, v textech osobně nevystupují. Příznačné je, že v jediném článku, ze kterého je jasné, že se novinář akce osobně účastnil (výtvarná dílna v táboře) a mohl s frekventanty kurzu mluvit, cituje pouze místní občany. Veřejnost se sice může seznámit s prostředím, kde žijí žadatelé o azyl, čtenář novin však podobnou šanci nikdy nedostane.
Dokonalá anonymita žadatelů o azyl na stránkách Novin Rychnovska byla prolomena pouze jednou, v souvislosti se sportovním turnajem, který zorganizovalo Pobytové středisko v Kostelci. I zde se však lze dozvědět o uprchlících jen velmi málo.
Kontrastně pak působí text sestavený z hlášení městské policie v Kostelci nad Orlicí.
„Kostelecká městská policie měla o víkendu co dělat. ,I když jsme po oba víkendové večery řešili několik přestupků rušení nočního klidu, vždy jsme se s provozovateli diskoték domluvili a byl klid,‘ bilancoval velitel MP Petr Paulus a připomněl zásah na zdejším hřbitově, kde ještě celý týden bude trvat posílená ostraha. ,Hlídka sem dochází pravidelně každou hodinu a při páteční pochůzce zde přistihla dva cizince ze zdejšího uprchlického zařízení. Ti, když spatřili strážníky, poklekli k jednomu z hrobů kosteleckého občana a tvrdili, že ho čistí,‘ popsal Paulus událost. Muži byli nahlášeni na zdejší pobytové středisko správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR.“ (Noviny Rychnovska, 1. 11. 2005)
Policejní hlášení přetiskl i Orlický týdeník (stálá rubrika), pro jednodušší pochopení celé události jej zde také uvádím.
„,Naše hlídka zvýšila ostrahu v podvečer a večer na hřbitově a přistihla tam několik osob z pobytového střediska, které tam, jak prohlásily, čistily hroby. Protože ke kosteleckým hrobům nemohou mít žádný vztah, byly ze hřbitova vykázány,‘“ řekl nám velitel městské policie v Kostelci Petr Paulus.“ (Orlický týdeník, 1. 11. 2005)
Oba texty v titulku zdůrazňují „nesmyslnost“ počínání žadatelů o azyl. Bezkontextové prohlášení o přistižení několika neznámých osob na hřbitově navíc nedává čtenáři jinou možnost než si představit to nejhorší, zvláště je-li v obou článcích zdůrazněno, že ostraha hřbitova byla v podvečer a večer již předem zpřísněna. Nelze předpokládat, že všichni obyvatelé rychnovského regionu přesně vědí, co se děje na kosteleckém hřbitově a proč se musela celá událost odehrát tak, jak byla popsána. Cizinci nejenže byli přistiženi, byli i z hřbitova vykázáni, „nemohou mít ke kosteleckým hrobům žádný vztah“ a jejich počínání, jehož motivy nejsou v článku naznačeny, bylo oznámeno vedení tábora. To vyvolává mnoho otázek. Je kostelecký hřbitov pravidelně pleněn nájezdy cizinců z pobytového střediska? Nebo se policistům podařilo zabránit ještě něčemu horšímu? Tomu by průběh policejní akce minimálně napovídal. Nebo jen žadatelé o azyl přišli na hřbitov ve špatnou dobu, tj. po zavírací hodině? Nebo jsou místa, kam ve městě vstupovat nesmí? A proč policisté o celém incidentu informovali i vedení tábora?
Bez dalších informací nelze dovodit, do jaké míry texty potvrzují stereotypní představu o uprchlících jako nebezpečných lidech, jejichž počínání je a priori podezřelé, a do jaké míry nešťastné formulace v článcích přičítat logice policejního hlášení.
Orlický týdeník
Agendu ve sledovaném období zcela ovládá případ tří mužů z pobytového střediska, kteří v březnu 2005 v noci napadli, zmlátili a oloupili jiného muže před místním barem (celkem 5 článků). Texty se obsáhle věnují soudnímu přelíčení a dění v soudní síni při každém stání.
O žadatelích se z článků nelze příliš dozvědět, jejich autor se soustředí na líčení pikantních detailů celého případu i průběh projednávání před soudem. Jedním z mála identifikačních znaků tří obžalovaných a nakonec i odsouzených mužů je právě fakt, že jsou z Pobytového střediska v Kostelci nad Orlicí.
Jedna krátká zpráva informuje o otevření výtvarných kurzů ve středisku, jednou se v porodnici v Rychnově narodil chlapec s adresou Pobytového střediska v Kostelci a jednou se dva opilci váleli před plotem tábora. Žádný další text se žadatelům o azyl nebo táboru nevěnuje. Čtenářům jsou tak během sledovaného období předloženy převážně texty (s čestnou výjimkou anoncovaných výtvarných kurzů), které uprchlíky „kriminalizují“. Jsou zde zachyceni ti, jež porušili veřejný pořádek ve městě nebo dokonce spáchali závažný trestný čin. Články ve sledovaném období v žádném případě neumožňují dozvědět se o uprchlících cokoli konkrétního. Uprchlíci tu nejsou zcela anonymní jako v případě Novin Rychnovska, ale jinak než v kriminálních souvislostech prakticky neexistují.
Městský zpravodaj
Zpravodaj obvykle slouží k prezentaci radnice, jako „výkladní skříň“ jejího vedení a jeho aktivit. Pobytové středisko v Kostelci získalo v Městském zpravodaji prostor pro pravidelný sloupek, jenž svým vyzněním nevybočuje z představ či předpokládaných kritérií, kterými se zde řídí i ostatní články. Přesto by to mohla být pro tábor velká příležitost, jak zviditelnit, zpřítomnit své anonymní obyvatele.
Ve sledovaném období vyšlo v rubrice Pobytové středisko Kostelec nad Orlicí celkem 13 textů. Všechny se týkají opět volnočasových aktivit jeho obyvatel. Žadatelé o azyl nejsou v textu citováni nikdy a z anonymity nevystupují ani tehdy, když se o nich článek snaží výslovně zmiňovat.
„Dne 23. 11. jsme se zúčastnili slavnostního vyhlášení vítězů výtvarné soutěže Žijeme v jednom světě, kterou vyhlašovala organizace Amnesty International, do níž začátkem listopadu poslaly děti žadatelů svoje výtvarné práce. Jedna dívka z PoS se umístila ve své kategorii na 3. místě. (Městský zpravodaj, leden 2006)
Dikce článků je dána obvyklým charakterem textů; například v článcích o výletech školních dětí (píše-li je ředitelka školy) „my“ znamená školu, zde „my“ znamená pobytové středisko ministerstva vnitra. Anonymita mladé školačky možná s tímto typem psaného projevu souvisí.
Přesto v těchto článcích čtenář získá nejvíce konkrétních informací o životě uprchlíka v táboře, i když jsou všechny nahlíženy z hlediska tábora, nikdy z pohledu jeho obyvatel. Fungování tábora je zpřítomněno, obraz uprchlíka se opět rozmazává.
Jakkoli nebyl sledovaný soubor textů příliš rozsáhlý, lze konstatovat několik faktů. Pro lokální tisk je uprchlík převážně anonymním jedincem, jenž je v článcích nahlížen z perspektivy nějaké instituce. O jeho motivech, důvodech, proč žádá o azyl, z jaké země pochází apod. se čtenář nedozví. Pod pojmem uprchlík si nemůže (alespoň podle médií) nikoho konkrétního představit. O uprchlících (v našem případě žadatelích o azyl) se píše nejčastěji v souvislosti s aktivitami, které pořádá vedení tábora, nebo v případě porušení zákona. S jistou nadsázkou lze říci, že žadatel o azyl je v lokálním tisku líčen jako host, který přijel z neznámých důvodů. Na místě porušuje zákon a zároveň kreslí, zpívá, tančí, vaří, hraje divadlo, jezdí na výlety, učí se česky a je občas smutný. Nezůstává příliš dlouho a zase odjíždí neznámo kam. Naprostá ztráta širšího kontextu je pro analyzované články klíčová. Texty navíc naznačují tendenci k značně stereotypnímu zobrazování uprchlíka v lokálních médiích, které může odpovídat i stereotypnímu vnímání uprchlíků místními obyvateli. Ukazuje se také, že základní perspektiva se změní, pokud se novinář nějaké akce pořádané vedením tábora přímo účastní. Této možnosti ovšem redaktoři sledovaných periodik vesměs nevyužívají.
Autorka spolupracovnice redakce.
Text je zkrácenou verzí analýzy pro Multikulturní centrum.