ulice bez aut

páteční večery v redakci A2 už začínají být podezřele povědomé (déjà vu či déjà lu, jak říká C. Ébert-Zeminová nad nezdolným A. Robbe-Grilletem na s. 31). Tu rychle ztmavlou, hustou oblohu v devět večer jsem nad terasou už viděla, tenhle veledůstojný vítr tu už byl. Před rokem jsme tady vymýšleli, jak má Ádvojka vypadat, a pomalu (skutečně pomalu) chystali nulté číslo. Shodou okolností se jeho společenské téma také týkalo umění, jak zažít město jinak. Pochopitelně ne všechno, co se odehrává v ledové opuštěné továrně, v ulicích nebo v noci na hradě a co nás „interaktivně“ zatahuje do dění, je umění (třeba nedávná bludná inscenace Bolañovy Cesty do Compostely rozhozená po pražském Vyšehradě je toho důkazem), ale šance na svěží zážitek je na ulici stále větší než někde v národním plyši (pokud nejde o tiskovou konferenci). A propos, na minulé redakční poradě jsme vzývali české divadelní prostředí, aby vyprodukovalo něco, co by stálo za glosu. Odvolanému řediteli D. Dvořákovi se omlouváme, takhle jsme to nemysleli (s. 2). – V célinovském čísle 35 se mj. dokazovala stará pravda, že skvělou literaturu mohou psát i zlosynové, nyní přinášíme nečekaný důkaz, že zlosyn může psát i dokonale pitomé čtivo (26). Dovoluji si vás také upozornit na popis stavu architektury v centru ruského hlavního města. Článek J. Čančíka (21) jako by navazoval na vynikající román u nás dosud neobjeveného ruského autora A. Levkina Mozkva (2005), v němž se tělo města a mozky jeho obyvatel (nejen žijících, ale i mozky umělců a politiků, „nakrájené na tenké proužky jako žampióny“ a uložené v nálevu ve výzkumném ústavu) vzájemně prostupují a z jejich společného podvědomí vyplouvají zvláštní urbanistické obrazy. Levkin i Čančík se děsí toho, že trojice mozků skloněných nad modelem nové Moskvy patří architektu Rezinovi, starostovi Lužkovovi a prezidentu Putinovi. Každý prožíváme město jinak.

Uličnické počtení!

Libuše Bělunková