Divoké tváře a zjihlá srdce

Jeď z Islámábádu pomalu na západ a vezmi to autem po zemi. Nejdřív cestou potkáš samé příjemné oválné a indicky vypadající tváře. Mají vlídný úsměv a měkkost ve výrazu. Cítíš se bezpečně a je ti lehko u srdce. Krajina, kterou míjíš, je zelená, plná bujné vegetace, plodnosti. Všude kolem to přetéká životem. Je ti tu moc dobře.

Pomalu se blížíš k Péšaváru a nějak ti nečekaně ztuhne kost v těle. Nejdřív jen jedna, ale pomalu se to rozlézá. Tušíš před sebou cosi neznámého. Tráva pomalu usychá a vzdálené vrcholky zasněžených hor dávají tušit, že se blíží bohapustá poušť.

Kulaťoučcí Pákistánci se jeden po druhém vytrácejí. Už dlouhé hodiny nikoho nepotkáváš. Skály a kameny, osamělí dravci na nebi a ozvěna hor tě nenechá na pochybách.Jsi tu úplně sám. Tep se ti také zpomalí a klesá i teplota vzduchu.

„Ali Baba Limited“, hlásá osamělý rezavějící billboard na okraji prašné cesty. Jak příznačné pro toto místo, pomyslíš si. Už tě nesnesitelně mrazí z té samoty a tu se před tebou najednou vynoří planoucí oči rámované ostře řezanou tváří. Je ti nějaká povědomá, než se však vzpamatuješ, s duněním kopyt zmizí v nenávratnu. Srdce se ti vzápětí prudce rozbuší. Zachvěje se, jako by chtělo vyskočit z těla, a ty najednou ucítíš zvláštní radost. Máš trochu strach a zároveň tě to láká.

Stejný pocit máš, i když sem přijíždíš z Dubaje. Celý večer potkáváš samé vymydlené postavy krásných mladých mužů, zahalených v dlouhých bělostných košilích, splývajících až na zem, v doprovodu černě zahalených žen s očima temnýma jako dvě bezedné štěrbiny. Bloudíš letištěm a obklopuje tě jen sterilní čistota a klid. „Nuda!“ říkáš si. Když ale přijdeš k terminálu, tak ti srdce zase nějak divně poskočí. Vidíš potemnělé postavy, jak sedí na zemi. Hrají karty a počítají peníze, živě diskutují, některé jen tak polehávají na dekách. Je v tom něco živočišného a jaksi spontánně neupraveného. Vzpomeneš si na setkání ve skalách a chceš tam být mezi nimi co nejrychleji.

Jedeš ulicí Kábulu a divokost válečníků tě nepřestává znepokojovat. Nalevo vidíš fousatého chlapa, jak utíká za jiným, dopadne ho, povalí na zem a tvrdě do něho buší pěstmi. Jedno auto pronásleduje jiné, zatarasí mu cestu, chlap vytrhne člověka z kabiny a začne ho fackovat. Hlasitě přitom pokřikuje. Jinde chlapec na kole nechtěně zatarasí řidiči cestu, ten se mu chce pomstít. Chlapec se mu hrdě dívá do tváře a hřbetem ruky si chrání hlavu, tvář ale neodvrátí. Svou důstojností vzteká řidiče ještě víc, ten ho proto srazí alespoň z kola. Podél cesty na tebe pokřikují děti, hrozí ti pěstičkami a jedno z nich hodí po autu kamenem. Vůbec jim nerozumíš, usmíváš se, ale přitom ti úsměv trne v koutcích úst. Žádné samopaly, granáty ani nože nikde nevidíš. Ale cesty jsou zaminované a ty se bojíš, aby tvůj neopatrný řidič do některé nenajel.

Dva muži na jednom kole tě předjedou, něco prohodí a zasmějí se. Nejsou vůbec agresivní, navíc se na tebe příjemně usmívají. Taky se na ně usměješ. Tvůj řidič prudce zrychlí, předjede je, vyskočí z auta a nafackuje rovnou oběma. „Co to říkali?“ Nikdo ti nic nepřeloží. Oba muži se jen potichu chichotají, odvracejí pohled a ty s údivem sleduješ, že se stydí. Ostýchají se na tebe i jen podívat. Už dlouho neviděli odhalenou ženskou tvář. Tvé ruce ani nohy nezahlédnou.

Jedeš dál. Vidíš stáda dobytka a honáka, který je popohání přímo na silnici. Ani tě už nepřekvapí, jak je přitom šlehá prutem. Řidiči kličkují a snaží se kravám vyhnout. V nedaleké čajovně k tobě přistoupí chlapec a vytáhne z kapsy malinkého ptáčka. Má ho na špagátku. Nechá zvířátko trochu prolítnout po místnosti a pak ho zase rychle schová do kapsy. Nabídne ti ho. Ty ho koupíš a dáš mu svobodu. Všichni v čajovně tě upřeně pozorují. Ptáček zmateně lítá po místnosti, než najde dveře, a ještě dlouho se v nich motá, až pochopí… Dva muži se za ním dlouze a strnule dívají. Malý chlapec se rozpláče… Už víš, proč jsi rád, že jsi tady?