Filmový festival v Sarajevu se poprvé udál v roce 1995, v posledním roce bosenské války. Tehdy to byl demonstrativní průhled do světa (37 filmů z 15 zemí převážně na VHS kazetách) a svou výjimečnost přehlídka neztratila ani dnes.
Sarajevský festival je v podmínkách rozdělené země a trvající politické nestability pořád formou alternativy ke skutečnému životu a hlavním pojítkem Bosny se světem. Funguje bez ohledu na strukturu státu. Za dvanáct let existence je to nejsilnější filmová přehlídka v jihovýchodní Evropě zaměřená na regionální tvorbu. Díla z Balkánu (opepřená náležitou propagací) tu mohou zhlédnout pozvaní zahraniční distributoři a všechny filmy uvedené v soutěži pak budou odvysílány na regionálních televizích. To je pro filmaře veliká podpora.
Paralelní sladký svět
Negativní ohlasy vůči festivalu zaznívají především v souvislosti s jeho pompézní glamour vizáží, jež ostře kontrastuje s bosenskou realitou. Filmové hvězdy se procházejí po červeném koberci, jezdí v limuzínách, pořádají se velkolepé večírky; image schlamstne nemalou část festivalového rozpočtu, což v Sarajevu, kde jsou pořád znatelné stopy po válce, působí poněkud surreálně. Festival je kritizován i za to, že je oddělený od filmového průmyslu, který podobné možnosti nemá. Bosenská kinematografie nemá základní technické zázemí: 35mm kameru ani filmovou laboratoř – je naprosto závislá na zahraničních zdrojích. Schází jí seriózní filmový časopis (legendární Sineast, který vycházel i za války, skončil kvůli nedostatku prostředků v roce 1999), filmový archiv materiálně živoří, chybí pořádná infrastruktura. Festival tak vytváří zvláštně paralelní proud, krátkodechý iluzivní svět. Jak napsal jeden novinář bosenského deníku Oslobodjenje, po několika dnech se zase vracíme k tragice svého života a žijeme vlastní horory a dramata.
Letos byla soutěž poskládaná především z debutů nebo druhých filmů autorů, nabízí tedy obraz nastupující generace tvůrců. Vyhrál švýcarský film Gospodja Andrey Štaky (krátce předtím zvítězil v Locarnu). Režisérka, původem ze Sarajeva, přináší pohled jugoslávské diaspory na téma imigrace. Příběh tří generací žen z Jugoslávie, jejichž život je z různých důvodů poznamenaný imigrantstvím, je natočen s vizuální nápaditostí, ve snímku však zaznívají neuvěřitelně kýčovité seriálové dialogy a hrdinky mají stereotypní charakter (mladá žena na pokraji smrti, ale plná života, která v něm povzbudí druhé; odměřená, ale v podstatě veselá žena).
Karty, káva, televize
Za pozornost stojí mnohem víc maďarský film Kythera Petera Mészárose a bosenský Mama i tata Faruka Lončareviće, dva civilní sevřené pohledy na každodennost lidských vztahů. Kythera sleduje vývoj vztahu mladého páru, jenž tráví dny před televizí a sněním o dovolené. Film precizně pojmenovává touhu po štěstí a vystihuje zlom, kdy se věci zvrtnou do vlastní karikatury. Nevysmívá se životu svých hrdinů, ale pojmenovává univerzální lidské slabosti (například mužovu zbabělost, když zjistí, že žena je těhotná), mediální stereotypy, ovlivňující životní postoje, tíseň každodennosti. Ptá se znepokojivě, zda by láska byla i bez iluzí, které ji přiživují. Mama i tata je podobně konkrétní, přesný pohled na soužití starého manželského páru. Je stylizovaný do reality show, natočený s neherci (scény jsou odděleny výzvou k hlasování pro mámu nebo tátu), výrobky, jež staří lidé používají, jsou reklamně rámovány. Nemohoucí muž je odkázaný na manželku, ta mu mění plíny, předčítá titulky z televizních seriálů a určuje rytmus dne (karty, káva, televize). Žena má o muže starost a zároveň chce narušit jeho celoživotní dominantní pozici. Nemilosrdné dlouhé statické záběry z jednoho úhlu kamery rozbíjejí mýtus mírumilovného stáří; odráží se tu tíha životního rytmu a prázdnoty. Ve scéně domlouvání dcery otci prožijeme typickou společenskou situaci starého člověka, který už nemá právo na konflikt, na vztek, emoce.
Snímky vskutku prožívané
Další bosenský soutěžní film Nafaka se vrací k tématu války, stále hlavnímu inspiračnímu zdroji bosenské kinematografie. Téměř dvouapůlhodinová freska přibližuje na příběhu lidí z jedné čtvrti válečné Sarajevo a spojuje ho s poválečnou situací. Pokus o nalezení kontinuity je jednou z mála kvalit díla. Film je v interpretaci konfliktu velmi korektní, Srby a Chorvaty nahlíží buď společným prizmatem válečného profitérství, nebo je zobrazuje jako sousedy, kteří třeba i podlehli válečnému šílenství, ale zůstali v jádru dobří. Rozehrává spoustu postav a situací, aniž by je dokázal dokončit a všechno podtrhuje postkusturicovským stylem bláznivého, ale přitažlivého balkánského chaosu. Trpí křečovitostí symboliky a vtipností za každou cenu. Zarámovaný zoufale didaktickým a patetickým komentářem černé Američanky, která se zamilovala do bosenského lidu a chce bosenský pas, končí obrazem skupiny lidí na jedné společné zemi. Domácí publikum vděčně reaguje na každou narážku, kterou může vztáhnout na sebe. Jakékoli připomenutí traumatické zkušenosti je chápáno jako důležitá možnost identifikace.
Šetrné konce
Nadšeně byl přijat též chorvatský film bosenského autora Sve džaba (Vše zadarmo), letošní vítěz festivalu v Pule. Tato road movie zajímavěji zhodnocuje poválečné období, poválečnou bezcílnost, omezení, která se pořád objevují a srážejí člověka zpátky do beznaděje. Film se odvíjí v pitkách a vtipech a končí znovu opěvováním Bosny, všemu navzdory.
Srbský film Sedam i po, složený ze sedmi povídek na téma smrtelných hříchů, končí také mystifikací. Opírá se rovněž především o tradiční kulturní rysy – sebeironii, smysl pro absurditu – a sarkasticky buduje obraz morálního stavu srbské společnosti v postmiloševićovské éře. Přetrvávající vlivy nacionalismu, indoktrinace o srbské výlučnosti už nejsou motivy, ale průvodní jevy jednání hrdinů. Jak si výstižně všímá kritik Jurica Pavičić, film evokuje tezi Slavoje Žižka o mentalitě věčné nezralosti jugoslávských národů, která přišla s rozpadem země. Následkem války a společenského rozkladu byli lidé jakoby osvobozeni od řádu a sebekontroly. Antihrdinové filmu jednají jako děti, neznají míru a nezabývají se důsledky svého chování. Film ale stejně spěje ke smířlivému konci, všeobjímajícímu, chápavému pohledu. Konfrontace s nedávnou minulostí a současností v exjugoslávských filmech zůstává na začátku cesty. Dřív nebo později ji zatím skoro vždycky zahalí lichotivá mystifikační mlha.
Autorka je doktorandka FF UK, přispěvatelka časopisu Cinepur.