V těchto domech

Rakouská malířka Lena Knilli (1961) se v Praze představila již v devadesátých letech v rámci tehdejší výstavní koncepce Galerie Václava Špály. Pro autorku je charakteristické volné zacházení s malířskými prostředky. Téměř monochromní plátna a nově také papírové koláže velmi intimně až deníkově zaznamenávají věci a děje všedního života. Lena Knilli je senzitivní autorka, která pracuje především s intuicí a náhodou. Nechává se vést okolním světem, jemuž odpovídá na otázky po svém. Nedá se o ní psát nepoeticky.

V Praze jste už dlouho nevystavovala. Na čem jste mezitím pracovala?

V Praze jsem vystavovala naposled myslím v roce 1998. Od té doby jsem třikrát stěhovala ateliér, narodila se mi druhá dcera a s rodinou jsem přesídlila do Vídně. Vystavovala jsem v Brně, ve Vídni a v Minnesotě. Poté, co se narodily dcery, se mi zákonitě změnil pracovní režim. Hodně jsem pracovala v noci. Na práci v ateliéru zbývalo mnohem méně času než dříve.

V pozorování jsem se stala vůči svému nejbližšímu okolí ještě citlivější než předtím. Prostřednictvím dětí jsem měla možnost sledovat, jak se člověk vyvíjí, jak roste, co je všechno potřeba zvládnout, vnímala jsem, možná přímo očima dětí, spousty věcných detailů – listy, květiny, tkaničky bot. Takový malý zázrak. Tyto motivy se už objevovaly ve velkých obrazech z devadesátých let. Kouzlo a tajemství každodenních věcí. Kreslila jsem víc a víc a vyzkoušela si různé techniky. „Nový začátek“ ve Vídni znamenal i přání najít techniku, která by mi dovolovala mapovat soukromé prostory a vzpomínky. Vznikly „kreslené koláže“, které jsem mohla rozvíjet dál. Námětem se staly vedle soukromých prostorů hlavně procesy: myšlení, růst, vývoj, fáze poznávání a podobně.

 

Mezi abstrahovanými předmětnými obrazy se objevuji i figurativní. Proč?

Malované obrazy, vystavené nyní v Praze, mají za základ vždy konkrétní objekt související s bydlením, s podvědomou touhou po úkrytu. Formálně mě na nich zajímal vnitřní prostor, objem nehmatatelného vzduchu. Objekt (věc) je definován hlavně coby tvar vystřižený ze vzduchu, jako „negativ“. Taková dvojí přesmyčka: prostor v prostoru, a to celé v prostoru. V kreslených kolážích se objevuje lidské tělo, obličej, ruce, rostliny, knihy... konkrétní objekty. Tady mohu čistou, jednoduchou kresbou, hrou s velikostí, různými kombinacemi tvořit na papíře situace-otázky, které překvapují a udivují mne samotnou. Tušení, nalézání a údiv... to umožňuje grafická práce.

 

Zkuste nějakou takovou „situaci“ formulovat…

Pokusím se: Je lžíce temná? Židlička je jako gesto. Domek na hlavě: máš odvahu? V jedné kapse žije minulost / spoj. V druhé kapse žije budoucnost...

 

Jak byste charakterizovala svoji současnou tvorbu? Leckdo by řekl, že je vaše dílo těžko zařaditelné, což už je ale vlastně také určitá kategorie.

Nevím, jestli patřím do nějaké kategorie a jestli to je vůbec nutné. Má současná tvorba je o něco tišší, než byla dříve. Teď se více než předtím věnuji grafice. Jsem ráda, že jsem se odhodlala si to vyzkoušet. Neustále mě zajímá polarita: malé – velké.

 

Co je cílem vaší tvorby? Co sdělujete?

Ráda pozoruji skutečnost a ráda o ní pochybuji. Židle je židle. Může stát na čtyřech nohách. Pokud si židle začíná povídat se stolem nebo prodávat noviny v trafice, přijde mi to zvlášť zajímavé. Židle má totiž víc možností. Výrazově je pro mě důležitá křehkost, vedoucí zadními vrátky k monumentalitě.

 

Máte dojem, že se něco změnilo v sebereflexi umělce na začátku tohoto století?

Nepozoruji žádnou prudkou změnu. Jsme spojeni s předchozími utopiemi, tématy, pokusy, výkony atd. To nám může pomoci, nebo nás to může svazovat. Tak tomu bylo patrně vždy.

 

Srovnáte-li umělecký provoz na Západě a u nás, jaké rozdíly vám připadají nejvýraznější?

Mám dojem, že umělecký provoz (ve smyslu domluvit si výstavu, vystavovat, žádat o grant... atd.) je v Česku, Rakousku i Německu hodně podobný. Největší rozdíl vidím ve velikosti a propracovanosti toho provozu. Více otevřených očí a uší si přeje asi každý z nás.

 

Kdo je vám nejbližší ze současných českých umělců?

To je těžké. Snažím se sledovat českou výtvarnou scénu, která mi přijde zajímavá. Do mého osobního „hit listu“ českého současného umění patří určitě práce Adrieny Šimotové, které velice obdivuji, a také věci Petra Nikla.

 

Lena Knilli: V těchto domech.

Hunt Kastner Artworks (Kamenická 22, Praha 7), 11. 8. – 2. 10. 2006.