Skupina Barbez je eklektická, etnická a velice energická. Kloubí se v ní ruské vlivy s americkými a židovskými, avantgarda s rockem, přímočarost s rafinovaností. Pátého září zahajovali moskevský festival Territoria.
Kapela Barbez přijela na svůj zářijový koncert do Moskvy z New Yorku. Kdo ji slyšel v letech 2002–2003 vystupovat v tamním klubu Tolic a na několika dalších scénách spojených s neobvyklou hudbou, asi by předpokládal, že její ruský koncert se váže zejména na osobnost zpěvačky. Xenia Viďajkinová vyrostla v Rusku, ale brzo se vydala do světa za různými mezinárodními divadelními soubory, choreografickými projekty a partnery, které pak opouštěla nebo oni opouštěli ji. A tak se z jedněch vazeb rodily další a Viďajkinová procestovala pár zemí včetně českých, až se usadila v San Francisku a pak v New Yorku, kde jsme spolu kdysi natáčeli dlouhý rozhovor o její smíchané kulturní identitě; představovala totiž ideální příklad jevu, který se zdá být v kulturních dějinách příznačný a možná nový.
Kořeny a kompetence
Určitá vrstva nadaných a vzdělaných (v různém poměru těchto dvou předností) osob z Ruska přišla do Ameriky v dětství či v brzkém mládí a své kulturní kořeny napojila na americké kompetence, jako je jazyk nebo sociální identita. Amerika se jim tak nestala zdaleka jen místem trvalého pobytu či politického azylu, jak tomu bylo u několika emigračních vln od dvacátých do osmdesátých let dvacátého století. V ruské emigraci je zvykem vytvářet ostrůvky vlastní kultury – v Berlíně, Paříži, Praze, Chabrinu. Tito aktéři (další příznačnou představitelkou zmíněného jevu je Maria Turovská, která píše básně anglicky, protože je to pro ni jazyk číslo jedna, ale opírá se převážně o ruskou kulturní tradici, v níž vyrostla) se víc než kdokoli z jejich předchůdců vpojili do amerických kulturních poměrů, a přitom zůstali významně vázáni svými ruskými východisky.
Takže Barbez byla a je newyorská skupina: texty v angličtině, většina členů kapely Američané, žádná emigrantská, „krajanská“ nostalgie, ale zároveň plno ruských motivů a reminiscencí. Nejen Xenii Viďajkinovou ostatně k ruským motivům vázaly rodinné tradice a biografie. Dan Kaufman, kytarista a určující hudební autorita skupiny, sice umí rusky jenom „spasiba“ a vyrostl v New Yorku v židovské rodině, jeho prarodiče ale byli rovněž z Ruska. Jak velké překvapení, že v proslulém moskevském klubu Apelsin vystoupila skupina bez hrdinky, kterou by „pamětníci“ mohli považovat za páteř celého podniku! Ale možná to bylo mylné zdání, vyvolané pozorností, kterou k sobě poutala atraktivní a pohybově nadaná zpěvačka, vyjadřující se mnoha divadelními prostředky. Naznačil to ostatně též Kaufman, když pro ruský tisk vysvětlil, že s Xenií rostlo v poslední době v kapele napětí a spojení s vokálem začali ostatní členové považovat za svazující. I ona sama před více než třemi lety v New Yorku připustila, že Barbez přece existovali už před jejím příchodem; Xenia skupinu proměnila tak trochu k obrazu svému.
Frontman a kouzelnice
Moskevský koncert byl každopádně ještě hutnější než kdysi v New Yorku. Hudebně směřovala produkce kapely od experimentálně meditativních poloh až někam k hardrockovým motivům, vždy vzápětí ozvláštněným nějakou nečekanou změnou. Rytmické i melodické výpravy do podivuhodných zvukových krajin se střídaly s pasážemi pevně komponovanými zřetelnou osou rytmu nebo jednoduchých akordů. Několik motivů ruských lidových písní se výborně doplňovalo s interpretacemi skladeb Alfreda Šnitkeho a přepracovaných kompozic The Residents. Barbez se nebojí prostoty, zdánlivě eklektických přechodů ani rozličných hudebních (ať už stylistických či konkrétně autorských) materiálů, které ovšem nejsou samoúčelně vystavovány na odiv.
Výsledek byl napínavý, přesvědčivý, různorodý. Občas se to poslouchalo relativně snadno až tanečně, jindy hudba napínala posluchačovu pozornost i sluchové nervy. Ve výsledném soundu skupiny vzrostla oproti někdejším koncertům v New Yorku také role těreminu či Thereminovoxu (tak se nástroj též nazýval a jeho zvuky opravdu připomínají lidský hlas), prvního bezdotekového nástroje v dějinách hudby. Hraje se na něj jen pohyby rukou ve vzduchu, ovládajícími elektromagnetické vlny kolem dvou os – jedné horizontální a druhé vertikální. Jestliže hráčka na tento nástroj, vyluzující kosmicky přízračné zvuky, byla dřív šamansky zadumanou a spíše nenápadnou složkou souboru (ačkoliv těremin přeslechnout nelze!), teď se z ní stalo extrovertní těžiště přinejmenším vizuální přítomnosti kapely na scéně. Kytarista a zpěvák Dan Kaufman se proměnil z někdejšího doprovodného muzikanta v opravdového frontmana, nicméně kouzelnice za těreminem mu byla důstojnou partnerkou. Její přítomnost se rozhodně zasloužila o to, že koncert byl nejen hudebním zážitkem, ale i opravdovou show.
Novinář Alexandr Gorbačov ze čtrnáctideníku Afiša, který si jako jeden z mála koncertu v podstatě neznámé skupiny v Moskvě všiml, o ní napsal nadšenou recenzi, ve které přirovnal Barbez k známějším kolegům Black Dice či brooklynským punk-funkerům The Rapture. Rozplýval se nad jejich dramatismem, rozpětím od hospodského šlágru přes neofolk a underground různé provenience až k motivům etnické a vážné hudby. Nezapomněl připomenout, že jsou přáteli hudebního gurua Johna Zorna, dobře známého v Čechách i v Rusku. Na jeho labelu Tzadik vydají Barbez v brzké době svou novou desku.
Autor je rusista.