V 21. století začala česká vydavatelství splácet svůj dluh vůči současným českým dramatickým autorům, totiž vydávat jejich díla tiskem. Za desítky let narostl tento dluh zejména vůči autorům rozhlasových her, které jsou přitom k intimní četbě zvláště vhodné, protože jejich tvůrci musí spoléhat na samotné slovo mnohem víc než ti, kteří píší pro divadlo nebo kinematografii.
Když vyšly dvě knihy rozhlasových her Květy Legátové (Pro každého nebe, Labyrint 2003; Posedlá a jiné hry, Paseka 2004), dalo se ještě mluvit o konjunktuře děl staré, ale čerstvě zpopularizované rozhlasové autorky: prózou Želary (Paseka 2001) a zvláště pak stejnojmenným filmem, natočeným podle románu Jozova Hanule (Paseka 2002). Pak ale vyšly Nepromlčené případy Jaromíra Ptáčka (Větrné mlýny, 2005) – 14 her dlouholetého, nedávno zesnulého rozhlasového dramaturga a dramatika, a nyní v tomtéž nakladatelství další dvě knihy od Antonína Přidala a Jana Vedrala, vždy s pěti dramaty.
Jan Vedral (1955) patří nejenom k našim nejpilnějším, ale i nejhranějším rozhlasovým autorům. Inscenace jeho her a dramatizací úspěšně procházejí zkouškou časem. Kromě textů, které obsahuje, zmiňuje kniha ještě deset dalších dramat a dramatizací, mezi nimi i titul Slavné případy Sherlocka Holmese – čtyři krátké hry podle A. C. Doyla (1989), de facto literární cyklus komorních dramat, propojený stálými hlavními postavami.
Výbor je opatřen odborným úvodem, který, pokud jde o specifikum rozhlasové hry, poukazuje především na její současnou ekonomicko-sociologickou zvláštnost – je pro všechny zúčastněné naprosto nelukrativní záležitostí, takže téměř všichni tvoří pouze pro svou seberealizaci. „Právě díky těmto historickým okolnostem znamenají rozhlasové hry dnes to, čemu se říká kulturní hodnota v plném slova smyslu, protože jsou svobodnou výpovědí jejich tvůrců (autora, dramaturga, režiséra, zvukového mistra a dalších) a také zcela svobodným rozhodnutím posluchače věnovat jim čas a pozornost“ (s. 6).
Ve Vedralových textech lze ale vysledovat i řadu vnitřních specifik fonografického dramatu, jakými jsou například omezení počtu postav, naprostá volnost ve střihových proměnách prostředí včetně přechodů mezi objektivním a subjektivním (pouze ve vědomí některé z postav), paralelita a simultaneita dramatických situací, časté vnitřní monology, rozdvojení, ba i roztrojení postav, odlišených pouze modulací hlasu téhož herce, časté vstupy samotného autora jako jakési metapostavy, dnes zcela neběžné použití verše, dokonce verše poukazujícího k antickému dramatu (Delfy. Rozhlasový spotřební Oidipús, 1988). Tato vážná satira je na svou dobu napsána velice odvážně (tragikomickým Hrdinou – jméno postavy – je zjevně komunistický papaláš, rafinovaný a nemilosrdný kariérista) a navíc je nadčasová, protože normalizační reálie (nomenklatura, „kádrový strop“ osmašedesátníka ad.) by bylo možné snadno a bez úhony dramaturgickou úpravou odstranit. Stále jde o věčný problém hierarchie hodnot a konfliktu mezi kariérou a vztahy v nejbližší rodině.
Za jednoznačně nejzdařilejší a zároveň nejfonografičtější opus knihy považuji satiru Dabér (1988), která – jakkoli má sedm postav – je vlastně one man show, napsanou na tělo (resp. na hlas) konkrétnímu herci – Miroslavu Moravcovi. Trochu zavádějící je ovšem její název – protagonista je především spíkrem (namlouvá v médiích kdeco), dabování se ve hře vyskytuje jen okrajově. Jde vlastně o absurdní drama, ve kterém se dabérův hlas stává samostatnou dramatickou postavou, která se vzepře svému „majiteli“ a uteče mu, kde se vyskytují „telefonní postavy“ (pouhé hlasy v telefonu; nejisto, zda skutečné nebo fiktivní) a lékařka se chová de facto jako zpovědník.
Úvod obsahuje bohužel i nepřesnosti a omyly. Především není pravda, že „slavná disertační práce V. Růta“ Rozhlas a divadlo je z let čtyřicátých (s. 5); je z roku 1936 a autor ji začal psát ještě jako žák Otakara Zicha (zemřel 1934) a pod jeho silným vlivem. Konečně právě k 60. výročí jejího obhájení uspořádalo Sdružení pro rozhlasovou tvorbu na FSV vědeckou konferenci Václav Růt, Rozhlas, 1936–1996. Jiří Horčička pak nenatáčel svá „velká rozhlasová plátna“ až „v sedmdesátých a osmdesátých letech“, o čemž svědčí mj. právě Vedralova kniha Jiří Horčička, rozhlasový režisér (Větrné mlýny 2003).
Větrné mlýny melou v oblasti rozhlasové hry rozhodně kvalitní zrno. Ve srovnání s dramaty určenými divadlu obstojí dosud vydané fonografické texty jakožto literatura zcela suverénně.
Autor je teatrolog, přednáší na FF UK.
Jan Vedral: Nezáměrná tetralogie plus jedna nechtěná hra navíc. Úvod Jan Czech. Větrné mlýny, Brno 2006, 283 stran.