Sociolog Zygmunt Bauman převzal 5. října 2006 v někdejším kostele na Anenském náměstí v Praze diplom a berlu, která je spojena s udělením ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Při té příležitosti přinášíme úvahu nad významem jeho díla.
Karel Kosík, český filosof, jehož nelze pominout, popsal v jednom svém eseji fiktivní setkání René Descarta a Jana Amose Komenského ve třicetileté válce. Vykresluje scénu stavějící na pomluvě, že slavný francouzský myslitel bojoval v řadách císařského vojska na Bílé hoře, a tedy se – podle známých obrozeneckých klišé – podílel na konci české národní samostatnosti. Kosík dává tomuto historickému bludu rozměr, který má v sobě kus filosofické pravdy: zatímco Descartes vítězí, Komenský – zde symbol vzdoru proti nastupující „Zweckracionalität“, která zbavuje svět kouzla a autonomie a podřizuje ho imperativům vědotechniky – odchází do exilu.
O bezmála čtyři století později bude Zygmunt Bauman ve své Tekuté modernitě psát o exulantovi (prototypem je básník) jako o člověku žijícím v duchovní, nikdy se plně neintegrující distanci vůči prostoru. Přičemž prostor je jedním z klíčů k celé moderní epoše: „zabírám prostor, tedy jsem“, přepisuje (s odkazem na Roba Shieldse) Bauman legendární Descartův výrok. Podobně jako Kosík i on vidí v Descartovi jakéhosi velkého zeměměřiče. Zeměměřictví je zde samozřejmě metafora ovládání a moci, rozměřování prostoru a rychlosti pohybu v něm, jak je dodnes otištěna například v hranicích států třetího světa.
V nejrůznějších variacích na temnou stránku modernosti, z nichž nejtrvalejším odkazem se asi stane ta, která v nejzazší, ale podstatu osvětlující podobě spojuje modernitu s holocaustem, lze u Baumana stopovat implicitní, ale tu a tam i výslovnou kritiku zmiňovaného descartovského cogita a především jeho příslovečného pochybování.
Jak známo, klíčové Descartovy Meditace o první filosofii začínají univerzální pochybností o všem, co subjekt ví o okolním světě; nic z toho není jisté, vše je třeba – řečeno pozdější terminologií Husserlovou – „uzávorkovat“. Zdroj tolik ceněné moderní kritičnosti a skepse? Právě naopak: nejúspěšnější pokus o eliminaci skutečné skepse, filosofický zdroj nejbrutálnějšího moderního totalitarismu. Pochybnost totiž není Descartovi prožitkem vlastní pomíjivosti a malosti, ale jen průchodem k zajištění místa. Tím, že je já označeno za aktéra a zdroj samotného pochybování (filosoficky chybně!), je ze vší pochybnosti vyjmuto a učiněno bodem ještě pevnějším a neochvějnějším než stará křesťanská dogmata: ego, pochopené ne jako příbytek smrtelníka, ale jako nejhustší forma věčnosti, překonávající i věčnost Boží, neboť ta je Descartem legitimována až jako výsledek „jáské“ meditace. Pojem Boha není měřítkem hříšného lidského údělu, ale jedním z absolutních obsahů geometricky čisté mysli a takto metodologickým potvrzením její právě získané světovlády (což si Descartes ještě neuvědomuje, neboť ve svém skutečném životě je příliš tradičním katolíkem). Metodologicky nesmlouvavé ratio se však nestává prostředkem osvobození člověka, ale pansky komandující instancí nad světem a životem.
Obecně bychom hlavní Baumanovo téma mohli shrnout takto: neúprosné usvědčování základních pojmů modernosti, zejména pojmu svobody, z toho, že jsou jen ideologickou přetvářkou, jež zakrývá ty nejhorší podoby moci, jmenovitě ty, vůči nimž se sebevědomá modernita tak normativním způsobem vymezuje a jejichž údajným oponováním se legitimuje. Nejaktuálnější z Baumanových analýz jsou jeho postřehy o individuální flexibilitě a mobilitě: to, co je kazateli kapitalistické morálky demonstrováno jako vrcholná realizace přislíbené lidské svobody, je pouze zástěrka nové formy panství. Nezakotvenost a nepřítomnost sebemenší jistoty je ve skutečnosti nesmírně rigidním, nenapadnutelným a nekritizovatelným příkaznictvím, všudypřítomnou komandující instancí: konzumuj! pracuj! zeštíhluj se! přizpůsobuj se! Z oslavovaného moderního rozumu se stává nesmlouvající „racionalizace“, jejímž smyslem je znevolnění pociťované jako štěstí či masové vyhazování z práce prezentované jako dobrodiní, jež se špičkoví manažeři rozhodli prokázat národní ekonomice.
Bauman ale není žádný fanatický antimodernista, právě naopak: jeho pozice vychází z jiného zakladatele moderní subjektivity a pochybnosti – otce esejistiky Michela de Montaigne, jehož žánr zvládl skutečně mistrovsky. Je určitě poněkud jiným typem esejisty, než byl francouzský šlechtic. Baumanův styl není prost rozhořčení a jakéhosi až prorockého ducha, který nás volá k probuzení a k návratu ctností a závazků, jež jsme opustili ve svém otročení materiálnímu světu; prvek této tradice má Bauman společný například s Marxem, naštěstí mu však chybí notorická Marxova touha po vědecky objektivní exaktnosti a zákonitosti, jež v propojení s morálním rozhořčením může vést k nesnesitelnému dogmatismu. Přes marxistické aluze zůstává v jádru Bauman tím pravým esejistou, pro nějž pochybnost není prostředkem znejistění a následného podrobení si okolního světa, ale v prvé řadě pokorným sebezkoumáním a apelem k zodpovědnosti za život, který si právě tím, že není věčný, žádá dbalost.
Slovy Michela de Montaigne: „Já sám se pyšním tím, že výhody života nazírám s přezvědavou péčí a přitom zcela po svém. Když je tak zevrubně zkoumám, zjišťuji, že jsou vskutku z prázdné látky větru. Ale cožpak nejsme i my ve všem všudy pouhý vítr? A ostatně vítr, jenž je moudřejší než my, šumí docela rád a rád poletuje a je s vlastním posláním zcela spokojen a ani jej nenapadne toužit po stálosti a pevnosti, které nejsou jeho vlastnostmi.“ Toto je tradice, na kterou Bauman navazuje; tradice duchovního exulantství jako distance vůči prostoru moci a ovládání. Inovací, kterou do této tradice Bauman pomáhá vnášet, je mimořádný cit pro to, kdy se ona rétorika „prázdné látky větru“, oné „proměny všeho pevného v páru“ (slovy Komunistického manifestu) stává ospravedlněním nové rigidity a neochvějnosti; kdy světem neputují exulanti, přemítající o údělu pomíjivých, ale nedobrovolní nomádi smýkaní pro potřeby jiných prostorem, jejž si rozparcelovali dnešní hradní páni, nedbale se mezi poddanými prohánějící na bájných ořích kapitálových investic.
Bez inovace nemůže tradice přežít. Co není pevné a zakořeněné, nemůže se básnicky chvět v montaignovském větru, nemluvě o odolání descartovské vichřici.
Autor vyučuje na katedře filosofie Univerzity Palackého v Olomouci.