Utíkat

Proč mi hned po příjezdu do Číny dali mobilní telefon? Aby mě mohli kdykoli lokalizovat? Aby mohli sledovat můj pohyb, neztratili mě z očí? Vždycky jsem tušil, že můj strach z telefonu je spojený se smrtí – a možná se sexem a se smrtí –, ale nikdy jsem o tom neměl jasný důkaz. Dokud jsem nestrávil noc ve vlaku mezi Šanghají a Pekingem...

Výstava se konala na předměstí ve velkém hangáru předělaném na prostor pro současné umění, kde umělci prezentovali videoinstalace, v temném hangáru se na kovových tyčích jen tak naprázdno pohupovaly projektory, promítané obrazy se roztékaly po zdech, oddělovaly se, spojovaly a znovu se rozjížděly. A tady jsem poznal Li Qi. Seděla na zemi na betonové podlaze, sama v místnosti, opírala se o zeď, měla dlouhé černé vlasy a béžové kožené sako. Všiml jsem si jí hned, ale promluvil jsem na ni až později u pohoštění, australská vína a lahvová čínská piva tu byla nepořádně rozestavěná na rozkládacím stolku, kde se vršily také stohy prospektů a katalogů. Zaznamenala, že nejsem Číňan (její postřeh mě pobavil, a jak jste na to přišla? zeptal jsem se). Podle vašeho úsměvu, odvětila, vašeho nepatrného úsměvu (to všechno v angličtině, a ovšem aniž by se vytratil ten nepatrný úsměv, přetrvávající nám na rtech už od začátku rozmluvy, zrozený z ničeho a neustále jakoby živený tím nejnevinnějším palivem). Šli jsme se posadit na lavičku v prázdném prostoru sousedícím s galerií, vzali si s sebou dvě lahve Tsingtaa, poté čtyři, pak šest a potom už pomaličku padala noc a my byli pořád spolu, čím dál temnější siluety jak z čínského stínového divadla, střídavě osvětlované rozpohybovanou hrou proudu zeleného a červeného světla z videoprojekcí uvnitř galerie. V hangáru se zkoušelo ozvučení, klidné ovzduší letního večera znenadání naplnily náhlé poryvy čínského metal rocku, prosklené plochy se rozklepaly, v teplé noci se i cvrčci rozcvrkali. Hluk rostl, až jsme se na lavičce už neslyšeli, já si přisedl blíž k ní, ale raději než bych mluvil víc nahlas, abych překřičel tu hudbu, dál jsem s ní hovořil potichu, dotýkal se rty jejích vlasů a šeptal jí do ucha, cítil jsem vůni její kůže, skoro i dotek její tváře, ona se nebránila, nehýbala, nepodnikla nic, aby unikla mé přítomnosti – viděl jsem ve tmě její oči, jak se dívají do dálky a ona mi naslouchá –, a pochopil jsem, že se mezi námi rodí něha.

Nevím, jak si dokázal na schodech nasadit helmu, ale když jsme se dostali nahoru, měl ji Zhang Xiangzhi už na hlavě, upínací řemínek mu plandal a narážel do krku, tašku si tiskl na prsou, a tak jsme všichni tři vpadli do teplé, vlhké a žhoucí noci, vyděšení, zadýchaní, před užaslými zraky dvacítky mladých lidí postávajících pod girlandou pozlacených žárovek ve vchodu. Ani jsme nestačili popadnout dech a upalovali jsme po ztemnělém parkovišti. Běželi jsme k motorce zaparkované ve tmě, s vypouklou nádrží vínové barvy, sprchovanou bílým světlem kandelábru, jako bychom od věčnosti věděli, jak máme jednat, věděli to pudově, aniž bychom se domlouvali, cokoli řekli nebo se radili, jak jinak bychom dokázali nacpat svá těla jedno za druhé, tak záhadně je skloubit, zatímco Zhang Xiangzhi běžel vedle motorky, startoval a naskakoval, Li Qi za ním bleskově přistála a já hned po ní, motorka vyrazila, unášela nás všechny tři do noci, už jsme jeli po parkovišti plnou rychlostí, Zhang Xiangzhi shrbený na sedadle držel řídítka jen jednou rukou, omezovala ho růžovošedá taška SAKURAYA, nejdřív ji schoval v klíně, pak přidržoval ramenem po krkem, snažil se ji nacpat pod košili, rozhalil se, chtěl košili rozepnout, ale nakonec ztratil trpělivost a trhl, svrchní knoflíky odlétly, vzniklou škvírou tašku prostrčil, nechal ji spadnout až na břicho a tam ji v teplíčku u pupku nechal být, mohl teď vnímat její pohyby, jako by to byla živá bytost, cítil ji rejdit na svém těle a při tom řídil. Narovnal se, ohlédl, já se také otočil, u vstupu na bowling se mačkal dav lidí, procházeli oběma směry pod obloukem zlatého světla, mladíci, ochranka, jejich tváře se koupaly v modrých elektrických odlescích reklamního panelu LAS VEGAS a já vnímal, jak mi silně tluče srdce, zmocnil se mě čistý strach a děs, panická hrůza, o to strašnější a nepochopitelnější, že jsem vůbec neměl ponětí, co nás vlastně donutilo tak zoufale utíkat.

Dostali jsme se na dálnici, jeli jsme černočernou nocí bez jiných záchytných bodů než čar světlometů, které se náhodně vynořovaly po všech stranách, za námi, před námi, oslepovaly nás a svými paprsky na okamžik pohlcovaly jak ochromené králíky. Měl jsem pocit, že jsme na silnici docela uvízli, zůstali strnulí, zkamenělí, přimrazení, znehybnělí v poloze, jež měla přispět k dosažení závratné rychlosti, proto se naše tři těla na motorce sklonila dopředu, Zhang Xiangzhi s ochrannou helmou ztělesňoval příď, byl celý nahrbený a řídítka držel zeširoka, prsa měl zploštělá a břicho nafouklé, taška SAKURAYA mu dělala pod košilí bouli, Li Qi mu visela na zádech, já ji objímal kolem boků a naše tři nakloněná těla vypadala jak jediný tříhlavý tvor, splašený a prchající, připlácnutý k ocelovému monstru, které za neustávajícího řevu motoru ujíždělo tmou, přitom ale jako by se ani nevzdalovalo od míst, která jsme opustili, ani se nepřibližovalo tam, kam jsme mířili, jako by zůstávalo na místě pod obrovskou nebeskou klenbou halící dálnici, rozměrnou zakřivenou kupolí bezčasého letního nebe, jako bychom už nepostupovali kupředu a pohybovala se jen světla aut kolem nás, která nás na potkání oslepovala, závratné bílé a elektricky modré čáry protínaly tmu a stoupaly k nebi, až se obzor mihotal.

Marie mě znovu horečnatě hledala, zastavovala se před velkými okny barů, clonila si rukama průhled a zkoumala šero uvnitř, aby zjistila, jestli tam nejsem. Pak se zas dala na cestu, procházela přes nádvoří a tržiště napospas holubům a kočkám, s rozházenými starými přepravkami a shnilými zbytky zeleniny. Má nepřítomnost pro ni byla jako další, dodatečná trhlina, neviditelná bolest, a působila znepokojení, zoufalství rotující naprázdno. Šla a vracela se stejnou cestou zpátky, bloudila prosluněnými náměstími, nesmyslné myšlenky se jí honily hlavou, kvůli zmizení, znepokojení a smrti, anebo že byla rozrušená; jestli mě do hodiny najde, slibovala si, zajde do kostela a přesvědčí kněze, aby na oslavu našeho shledání hned nechal zvonit.

Marii bylo horko, měla žízeň, vcházela do barů a dávala si u pultu espresa, oči upírala do prázdna, někdy dopila i skleničku vlažné vody servírovanou ke kávě. Už dva dny nic nejedla, nedokázala pozřít nic víc než zmrzlinu, objednávala si zmrzlinu za zmrzlinou, čímž žízeň hasila a zároveň živila. Donutila barmana, aby se přemístil k velkému mrazicímu boxu u vchodu, a dlouze si vybírala druhy, ukazovala na ně prstem, nekonečně váhala, vracela se k předchozí volbě, přestože už barman měl dávno zmrzlinu v kornoutu, nechala ji vrátit a vybrala si zase jinou, jahodovou měnila za pistáciovou, pořád měnila názor, a když už nevěděla, zapředla s barmanem hovor (e la stracciatella, è buona la stracciatella?), ten čekal s cukrářskými kleštěmi v ruce (barmanova trpělivost, jeho andělskost), nakonec se ho zeptala na radu, ale neposlouchala, na chvíli se zase stala sama sebou, nemožná, jedinečná, neodolatelná.

Marie vyšla z kavárny a zmrzlinu dojídala na ulici; ta na slunci tála a tekla jí po zápěstí, nutila ji zastavit, naklonit kornout a vylízat okraj, zastavit krvácení. Před pár lety vytvořila Marie kolekci šatů ze sorbetu, jež manekýnkám na těle tály a mísily se s jejich pokožkou v tekutých proužcích světlé tabákové a starorůžové barvy. Stala se jedním z jejích emblematických děl, kolekce pomíjivosti, takové arcimboldovské jaro-léto, zmrzlina, sorbet, granita, frullato a frappé, všechno to modelkám stéká po nahé kůži, po ramenou a přes boky, pokožku mají napjatou, dělá se jim husí kůže, hroty ňader se ježí zimou. Marie zasnoubila nahé pokožky a neviditelné látky, využila přísady a suroviny, cukr, mléko, mouku a sirupy, k tomu mušelíny, trochu průsvitného hedvábí, zlaté nitky, gázu pro přichycení sorbetů na tělo ve fantazii barev a odstínů pokožky, manga, citronu, mandarinky, broskve, melounu, na závěr zabarvení krvavého pomeranče a barvy bouřky, jež nesly smutek konce léta, sorbety tragické, temné a soumračné, slézová a černá, rybíz, ostružina, borůvka.

Marie se nakonec dostala až do starého přístavu, prudce přešla ze stínu nízkého zastřešeného průchodu na ostré bílé světlo, odrážející se od dlažby (chtěla si vzít sluneční brýle, ale uvědomila si, že už je na očích má). Přivírala víčka, oslepená světlem se vydala podél břehu. Na slunci tu kotvilo pár výletních lodí, s pontony je spojovaly můstky, pohupovaly se mezi červenobílými bójemi, vymezujícími vodní hladinu. Zadívala se na tělnatého, chlupatého chlápka v černých minislipech, který se na své lodi sprchoval hadicí na zalévání, radostně si mydlil vlasy, pak zajel i dovnitř do slipů. Na palubě se opalovala jeho žena, nehybná jak mramor, jedno koleno měla zvednuté a oči si chránila paží, stará mladá žena, vyzáblá, s vypjatou plastikou a v nehybnosti roztékajícího se vosku hotové hyperrealistické dílo. Marie je chvilku pozorovala, potom pokračovala dál. Ve starém přístavu bylo trochu živěji, kavárny čekaly na zákazníky, zahrádky jim stínily přístřešky z bílého plátna, tu a tam pár turistů pojídalo zmrzliny z pohárů ozdobených paraplíčky ze světlého skládaného papíru. Otevřeno bylo i v krámcích se suvenýry, nabízely ploutve, brýle na potápění a také pestrý výběr mnohobarevných plážových ručníků. Marie došla až na konec hráze, jež končila slepou uličkou před archeo­logickým muzeem Linguella. Pomalu si sňala sluneční brýle, otočila se na místě a hledala mě pohledem. Kde jen můžu být?

Marie si potom vzpomněla, že jsem mluvil o nějakém hotelu (jméno si nepamatovala, možná jsem ho neuvedl anebo neposlouchala, byla si však jistá, že jsem zmiňoval nějaký hotel), a začala brát za kliky všech hotelů, které míjela, vyptávala se pak na recepci, zda se někdo u nich dnes ráno neubytoval. Dočkala se různého přijetí, někdy prostého a srdečného (říkali jí jen, že ne, dnes ráno nikdo nepřijel), jindy nedůvěřivého, když uvedla mé jméno a snažila se mě popsat, a musela čelit podezíravým výrazům a uhýbavým pohledům, jako by před ní chtěli něco utajit, a tu jí v srdci zaplálo znepokojení s novou silou. Putovala od hotelu k hotelu, stoupala po úzkých, velmi temných schodištích k pustým mezipatrům, odvažovala se až na dvorky spalované sluncem, kam ji zavedla jednoduchá, ručně psaná cedule oznamující, že tu mají pokoje k pronajmutí, a nechávala se za štěkotu psů vyprovodit dámami, jež sotva pootevřely okno. Kdepak, nikdo mě v Portoferraiu neviděl, nikdo neviděl toho muže bez tváře, kterého se tak nápadně pohnutým hlasem snažila popsat.

Přeložila Jovanka Šotolová.

Jean-Philippe Toussaint (1957) se proslavil svou prvotinou, útlou knížkou Koupelna (La Salle de bain, 1985). Stručný, jen v náznacích vyprávěný příběh, psaný v krátkých a zdánlivě prostých větách, přivítali čtenáři i literární kritika nadšeně jako novou jiskru v atmosféře francouzské literatury 80. let. Toussaintův svérázný hravý styl s ironickým nábojem v následujících letech rozkošatěl: dnes autor píše v rozvolněných souvětích, jeho texty už myšlenkovou nádivku neskrývají za nezávazné šaškování – reflektují, i když svérázně, problémy a zádrhele čistě dnešní, ale i obecně platné. V posledních knihách Toussaint dokáže být smutně nostalgický, melancholický, ba úzkostný – avšak zároveň stále poutavý, napínavý. Jako jeden z mála současných spisovatelů se snaží zachytit absolutní přítomnost – v námětu, obsahu, ale i stylu a lexiku svých textů. Vydal romány Pan (Monsieur, 1986), Fotoaparát (L’appareil-photo, 1989; česky Dauphin 1997), Zdrženlivost (La Réticence, 1991), Televize (La Télévision, 1997; česky Dauphin 2000), Milovat se (Faire l’amour, 2002; česky Garamond 2004), Utíkat (Fuir, 2005), dále sbírku textů o cestování Autoportrét (v cizině) (L’autoportrait [à l’étranger], 2000; česky Dauphin 2002) a na podobné téma sbírku Mé pracovny (Mes bureaux, luoghi dove scrivo – vyšlo pouze v italském překladu, 2005). Zfilmován byl román Pan, na dalších filmech se Toussaint autorsky podílel, jeho filmografie obsahuje tituly La Sévillane (po­dle románu L’appareil-photo), Berlin 10 h 46’ a La Patinoire.