Zamlčovaná média

Mezi sdělovacími prostředky panuje kolegialita. Jeden druhý nepohaní, stejně se tak ovšem, a to platí ještě víc, nepochválí. Zejména se v médiích nejsledovanějších nepochválí periodikum s nižší periodicitou a menší sledovaností. A kulturní časopisy se třeba v televizních zprávách z kultury zcela ignorují.

Naopak to naštěstí neplatí. Poblahopřejme tedy Hospodářským novinám za zisk druhého místa (za Financial Times) v kategorii Global Business Press soutěže Media Tenor Award for Diversity, mj. „za prostor pro názorové články“. Stojí nicméně za povšimnutí, že tento prostor se poslední dobou otevírá více názorům jistého směru, řečeno kulantně. Třeba i takovému, jaký vyjádřil 6. 10. Daniel Kaiser v komentáři Díky za každé nové ráno bez Jiřího Paroubka. Úkolem současné politiky je podle něj boj všech demokratických sil proti diktátorovi, který „kombinuje populismus s brutálně mocenskou politikou v míře, jaká tu ještě nebyla“ (Pod mezi­titulkem Atentátník na demokracii). A dochází k závěru, že: „…tak jako na Slovensku Mečiara nakonec smetla široká politicko-společenská aliance…, je teď v zájmu ODS vyvolat podobné protiparoubkovské hnutí“. Mohli bychom hovořit o přešlapu – nedostatek kritického odstupu je zde zřejmý –, nebýt toho, že podobným témbrem, byť méně rezolutním, znějí v témž deníku mnohé komentáře například Petra Kamberského.

Ale možná jde o přešlap v jiném smyslu slova. Možná si na seriózní půdu, zatím nesměle, vyšlápl duch jiných médií, o nichž se nepíše, totiž duch internetových serverů Virtually či Fragmenty – první z nich ostatně Kaiserův článek převzal. V Kulturně politické revui Fragmenty, jež vychází i v tištěné podobě „na luxusním křídovém papíře gramáže 135, která je určena pro pečlivě vybranou cílovou skupinu vedoucích osobností našeho průmyslu a politiky“, můžeme o bývalém premiérovi třeba číst: „Je to herec, který dohrál svou frašku s tragickými důsledky pro národ, teď už uslyší jen pískot a následovat bude opovržení a věčné zatracení.“ (Jan Kopal) „Paroubkova hysterie vede spolehlivě k otupení diváků. Co předvede zítra? Ukáže snad občanům svůj pornofilm? Sní snad k obědu svého souseda?“ (Karel Kříž) „Dnes je… Gang čtyř vedený bratrem Paroubkem nebezpečnější než soudruh Filip se všema komančema dohromady.“ (René Franěk) A šéfredaktorka Ivana Haslingerová v úvodníku zářijového tištěného vydání píše: „Když jsme se ve škole učili o neomezené moci Hitlera, vždy mi bylo záhadou, jak se tak vyspělý národ mohl nechat dirigovat nevzdělaným a roze­řvaným tyranem. Politické události letošního léta mi tuto záhadu vysvětlily… Stačí, když se pod krásnými sliby dostane diktátor k moci, a pak již jen bezskrupulózně využívá všeho toho, co není výslovně zakázáno ústavou. V Německé ústavě ve třicátých letech nebylo výslovně zakázáno vraždění Židů…“ Za hojnost citací se omlouvám, ale neodolal jsem.

Kdyby se jednalo pouze o sborník výlevů kverulantů a grafomanů, jaké přicházejí e-mailem do všech redakcí, opravdu by za řeč nestál. K autorům Haslingerovou uvedeného čísla patří ovšem také Marek Benda, Martin Mejstřík, ředitel Národní galerie Milan Knížák nebo poradce prezidenta republiky Tomáš Haas. Samotný Václav Klaus je pouze bohatě citován. Například v jednom z titulků větou pronesenou na semináři Centra pro ekonomiku a politiku: „EU je reinkarnací a ztělesněním komunistické ideologie a jejím reálným produktem.“ Proto myslím není dobré ani o tomto médiu pomlčet.