České loutkové divadlo se v současnosti téměř výlučně věnuje dětskému publiku. Hlavně proto většinou zůstává u tradičního přístupu, jehož kořeny spadají do sedmdesátých let a jehož vrcholným představitelem už navždy zůstane (nyní již třiašedesátiletý) režisér hradeckého Draku Josef Krofta. Jak moc se vzdalujeme světovým trendům, bylo zřejmé na festivalu FIDENA (Figurentheater der Nationen) v německé Bochumi. Na programu letošního ročníku se objevily evropské loutkářské „hvězdy“, ale také mladí tvůrci či skupiny, které se prosadily nějakým originálním projektem. Všeobecně patrné bylo zaujetí různými technologiemi (kamera, meotar, notebook). Nejpodstatnější rozdíl oproti české tradici ale spočívá v přístupu k samotnému procesu vzniku inscenace. U nás se stále ještě začíná textem. Na základě jeho interpretace se teprve vybírá patřičný druh loutek a způsob zpracování. K současným evropským trendům však patří konceptuální přístup - východiskem se stává nosný výtvarně-divadelní princip. To platí bez výjimky o všech představeních, která jsem tu měl příležitost zhlédnout. Tak například v inscenaci KAMP (nizozemská skupina Hotel Modern) se aktéři pohybují uprostřed papundeklové makety Osvětimi, již postupně zaplňují stovkami miniaturních figurek, představujících židovské osazenstvo. Na promítacím plátně na horizontu jeviště se pak objevují detailní záběry (loutkoví Židé vystupující z vlaku, vězeň zametající popel po spálení mrtvol), jež herci snímají přímo před zraky publika. V autorském představení Podobizna zůstala zase herečka Stefanie Oberhoffová po celou dobu skryta za zástěnou: její tvář, proměňující se podle právě zvolené image, jsme mohli sledovat pouze na monitorech několika notebooků.
Nejsilnější zážitky ale přineslo vystoupení dvou evropsky proslulých skupin. Anglický pár vystupující pod názvem Faulty Optic vytváří výtvarně působivé projekty, v nichž tíhne k surrealismu (mezi jejich inspirační zdroje patří i Jan Švankmajer). V Bochumi Angličané uvedli starší inscenaci Soiled, složenou z drobných epizod, u kterých nikdy není jisté, co je realita, co sen, nebo snad posmrtný život loutkového protagonisty. Rozkošně cvrlikající ptáček skrývá obrovské nůžky, které mu slouží coby vražedný nástroj. Z akvárka vyskočí tanečnice-boxerka. Nakonec se ocitáme na jiné planetě, kde se z hlavního hrdiny stává novodobý Sisyfos: ten už nevalí do kopce kámen, ale snaží se zamést smetí, jež se mu neustále sype na hlavu.
Za názvem Stuffed Theater se ve skutečnosti skrývá sólista Neville Tranter (Australan žijící v Holandsku). Jeho předešlý projekt Schicklgruber alias Adolf Hitler, groteskní převyprávění posledních dní vůdcova života, se dotýkal hlubokých témat, například lidské identity (Schicklgruber bylo Hitlerovo občanské jméno). Novější pohádka Vampýr je sice daleko povrchnější, ale stále vykazuje základní Tranterovy kvality: neobyčejně koncentrované a sugestivní herectví, vynikající práci s hlasem, černý humor. A především takřka metafyzické souznění s loutkami, jež si sám vyrábí. Tranter patří mezi performery, kteří dovedli své řemeslo k dokonalosti. A není od věci si občas připomenout, že právě Krofta u nás kdysi zavedl k ryze řemeslnému přístupu, tehdy ovšem přehnaně upřednostňovanému, ironický vztah.
Jiří Adámek, Bochum