…v budově burzy ve Stockholmu vyhlásil Horace Engdahl, tajemník ctihodné švédské Akademie, že letošní Nobelovu cenu za literaturu získal turecký spisovatel Orhan Pamuk. Engdahlovo prohlášení se setkalo s ovacemi. Nešlo ale ve skutečnosti o žádné překvapení. O tom, že je Pamuk jedním z vážných kandidátů, se vědělo již dopředu. Ani zákon přijatý francouzským parlamentem nebyl překvapivý. Uzavření hlasování přivítali zástupci arménské menšiny ve Francii (která se svými 450 tisíci členy patří k největším v Evropě) potleskem vestoje.
Debata o arménské historické otázce byla v Turecku mimořádně horká ještě před hlasováním francouzského parlamentu. Zastínila přitom i skutečnost, že byl Pamuk nominován na Nobelovu cenu. Turečtí ministři zahraničí a hospodářství pohrozili Francii ekonomickými a politickými opatřeními, pokud bude zákon přijat. Den po hlasování označil předseda tureckého parlamentu a klíčová osobnost islamistické konzervativní vládnoucí strany AKP Bülent Arinc francouzskou rezoluci za „ostudnou“ a za důkaz „nepřátelského přístupu“ vůči tureckému lidu. A francouzská iniciativa byla vodou na mlýn pravicových nacionalistů, kteří prohlašují, že jsou podobné „protiturecké“ kroky evropských států jen přímým důsledkem jednoznačně proevropské politiky současné vlády. Tato politika podle nich dělá z Turecka loutkový stát a vede k „výprodeji“ tureckých zájmů. Podobně reagovala i parlamentní kemalistická opozice, zastoupená Orhanem Eraslanem ze strany CHP.
Není žádným tajemstvím, že ve Francii existuje silný odpor vůči členství Turecka v Evropské unii. A tak ušlechtilý pokus o pojmenování devadesát let starého bezpráví na Arménech nemusí být jen důkazem snahy o vyřešení historického problému. Spíš je pro mnohé další vítanou příležitostí k poukazu na rozdíly mezi Evropou a Tureckem, mezi islámem a liberálními hodnotami.
Francouzský „zákon o genocidě“ však ještě nevstoupil v platnost. Potřebuje ještě souhlas senátu, druhé komory francouzského parlamentu. A je velmi pravděpodobné, že jej nedostane.
Evropská komise ještě týž den, kdy zákon prošel dolní komorou, přispěchala s prohlášením, podle něhož je francouzská rezoluce kontraproduktivní a může ohrozit proces turecko-arménského usmíření. Tento názor sdílí nejen většina tureckých intelektuálů, ale i intelektuálů arménského původu. Členové francouzské vlády mají na záležitost různé názory. Francouzská ministryně pro Evropu Catherine Colonnaová ve svém komentáři k přijetí zákona prohlásila, že „psaní historie není záležitost parlamentu“. Ministr vnitra Nicolas Sarkozy zase nabídl Turecku zvláštní obchod: Francie by mohla zákon zamítnout, Turecko by ale muselo zároveň zrušit svůj kontroverzní článek trestního zákoníku č. 301, který označuje za trestný čin „napadání turectví“.
Právě podle tohoto paragrafu byl loni v prosinci stíhán Orhan Pamuk. Obvinění proti němu vznesli ultranacionalističtí právníci a zahájení procesu se neslo v dusivé atmosféře, která zaváněla lynčem. Pamuk se zcela zjevně stal „nejnenáviděnější“ osobou ze strany tureckých nacionalistů. A stalo se tak proto, že hovořil o zabití milionu Arménů v roce 1915 (a také vraždění Kurdů, k němuž docházelo během nedávných bojů proti PKK). V rozhovoru, který poskytl začátkem loňského roku (viz A2 č. 42/2006), prohlásil, že se o těchto otázkách v Turecku nemluví, což byla zároveň ostrá kritika svobody slova v zemi.
Není proto nijak překvapující, že Pamuka po oznámení, že získal Nobelovu cenu, mimořádně zajímala především reakce lidí v jeho zemi. Podivné načasování obou zpráv vedlo mnoho pozorovatelů v Turecku k závěru, že se nejedná o shodu náhod. Nacionalisté pochopili obě události jako kombinovaný evropský útok proti turectví a tureckému státu. Komentář v listu Hürriyet, nejrozšířenějších kemalistických novinách, které mají náklad 600 000 výtisků, uvedl, že Pamuk dostal cenu jen proto, že mluvil o „údajné genocidě“ Arménů. Pamukovo ocenění se tak stalo „trestem za tureckou historii“. Ozvaly se však i pozitivní hlasy. Velký liberální list Miliyet citoval Pamukovy liberální stoupence a přátele z řad umělců, kteří měli ze zprávy velkou radost. Nejdůležitější gratulace však přišla od Erdoganovy vlády, která je známá tím, že ke spisovateli nechová zrovna vřelé vztahy. Osobní telefonát premiéra pomohl k tomu, aby si i další lidé uvědomili, že Nobelova cena pro Pamuka může ve skutečnosti pozvednout národní sebevědomí i těch Turků, kteří nesdílejí spisovatelovy politické názory. A tak o den později pogratuloval Pamukovi list Hürriyet a dokonce i extrémně nacionalistický plátek Türkiye. List Hürriyet dokonce Pamuka vyzval, aby odjel do Francie a „řekl jim, že nebyl v Turecku uvězněn, přestože prohlásil, že bylo zabito více než milion Arménců“. Hürriyet tak poněkud svérázně poukázal na svobodu projevu, která v Turecku panuje. Nezmínil se přitom o asi 80 spisovatelích, učencích, umělcích a aktivistech, kteří jsou v současné době potrestáni za „hanobení státu“, ani o 45 dalších případech, které v letošním roce kvůli stejnému obvinění čeká soud.
Celá záležitost v sobě nepochybně nese i stopu ironie. V Evropě je udělení Nobelovy ceny Pamukovi interpretováno jako podpora svobody projevu. Určitě jí je. Turecko ale teď ukazuje nazpět do Evropy. V Turecku se teď ptají, jak může pokračovat diskuse o „arménské otázce“, když mohou být hlasy odmítající genocidu potrestány. Jak mohou být rušeny zákony typu článku 301, když jsou současně v Evropě přijímány podobně represivní zákony? Sám Pamuk na adresu francouzského zákona prohlásil: „Svoboda slova je francouzským vynálezem a tento zákon je v protikladu vůči kultuře svobody slova. Nemůžeme tolerovat legislativu, která omezuje svobodu.“
Autor je politolog.
Přeložil Filip Pospíšil.