Experiment a tradice

Co se děje v současném maďarském divadle

Od roku 1989 v Maďarsku nezaniklo jediné divadlo, naopak, vznikají další – většinou bez státní podpory. Nelze ani spočítat, kolik nezávislých společností každý večer vychází před své diváky. Čtrnáct dotovaných budapešťských divadel si sice snaží zachovat svou „chudobu“ a organizační strukturu, nezávislé skupiny ale chtějí dokázat, že jsou stejně dobré – ne-li lepší – jako ty klasické. Důkazem toho je množství divadelních cen, jež tato sdružení v posledních letech získala.

Sezonu, kterou jsme právě zahájili, můžeme označit jako experimentální a vzpomínkovou zároveň. Nestává se příliš často, aby tutéž hru inscenoval týž režisér se dvěma různými soubory. Je to stejně neobvyklé jako režijní duo. O co vlastně jde? László Bocsárdi, šéf divadla Árona Tamásiho v Sfântu Gheorghe (Sepsiszentgyörgy), což je maďarské etnické divadlo v Rumunsku, režíruje Krále Leara. Inscenace bude mít dvě odlišné podoby – první vzniklou z kolektivního zkoušení, po níž bude následovat další fáze oddělených zkoušek, jež půjdou mnohem hlouběji. Premiéra se odehraje v Sfântu Gheorghe v listopadu, odlišná forma bude prezentována v únoru příštího roku v Budapešti s herci Národního divadla.

Další slibný a trochu riskantní projekt se připravuje rovněž v Budapešti. Dva režiséři, kteří jsou nyní velmi „in“, chystají Akropolis od Wyspiańského. Nezávislý experimentátor Sándor Zsótér (1961) se postará o první dvě jednání, za druhá dvě ručí mladý talentovaný Zoltán Balázs (1977). Ani jejich společnost není zrovna běžná, pracují totiž s divadlem Barka (financovaným z místních peněz), spojeným s romsko-maďarským divadlem Maladype.

„Začněme novou éru,“ rozhodl se Árpád Schilling (1974), vůdčí duch divadla Krétakör, a z deseti inscenací stávajícího repertoáru jich sedm jedním tahem pera vyškrtl. Ponechal jen ty nejsilnější a nejpůsobivější. Tuto sezonu se chce zaměřit na studium, workshopy a samozřejmě nové inscenace: budou celkem tři. Jedna už svou premiéru měla – dramatizace Sorokinova románu Led v adaptaci Kornéla Mundruczóa (1975) pojednává o tom, jak žít, když všechno je mrtvé, anebo když je všechno živé, ale my to nedokážeme jaksi pochopit. Sám Schilling právě zkouší Hamleta pro tři mužské postavy.

Populární nezávislá skupina Bély Pintéra získala hlavní cenu na národním divadelním festivalu a právě představila hru, kterou inscenoval sám šéf (a zároveň herec a režisér). Tentokrát pracoval v koprodukci s chorvatským festivalem Eurokaz v Záhřebu. Požadavek zněl jasně: příběh o vztahu Chorvatů a Maďarů, takže hra se točí kolem maďarské rodiny na dovolené v Chorvatsku u moře. A název? Korčula. Žádný z herců tam nikdy nebyl, a tak je kořen slova korč (maďarsky korcs) použit jako východisko v základním smyslu, který má v maďarštině: hybridní, zpotvořený, zdegenerovaný. Příběh pojednává o skupině lidí, kteří se ocitají na ostrově, nemají společný jazyk, vznikají mezi nimi prapodivné vztahy, baví se na bizarních karaoke večírcích, a do toho všeho pálí slunce, které nikdy nezachází, a moře je nejen nekonečné, ale také beznadějné, jak vysvětluje Béla Pintér.

Nesmíme zapomenout ani na herce a dnes už i režiséra Viktora Bodóa (1978), člena nejznámějšího metropolitního divadla Józsefa Katony, který pravidelně hostuje na jiných maďarských i evropských scénách. Ve svém domovském divadle právě připravuje adaptaci Dona Juana. Jeho předchozí inscenace, vycházející z Kafkova procesu, získala v loňském roce více než desítku cen. (Bodó připravuje úpravu Snu noci svatojánské v Deutsches Theater.)

Divadlo Józsefa Katony je navíc prvním souborem, kde byla uvedena nová hra připomínající maďarskou revoluci roku 1956: Kasemata od Jánose Téreyho. Letos uplynulo půl století od této události, a tak divadla nasazují množství starých i nových her na dané téma. V soutěži vypsané při příležitosti tohoto výročí bylo oceněno dokonce 26 textů!

A na závěr ještě jedno jubileum, které s revolucí nemá co dělat: Divadlo Attily Józsefa slaví padesát let. Možná bychom však mezi nimi přece jen nějaké styčné body našli, vždyť drama Józsefa Gáliho Szabadság-hegy (Hora Svobody) bylo poprvé uvedeno 6. října 1956, v době revolučních událostí. Po pádu povstání byl autor zatčen a odsouzen k smrti. Rozsudek byl po protestech mezinárodního PEN klubu změněn na doživotí a Gáli opustil vězení po pěti letech a čtyřech měsících. Jeho hru nedávno adaptoval László Darvasi a úpravu uvedlo právě Divadlo Attily Józsefa v den svého padesátého výročí.

Autorka pracuje v deníku Népszabadság.

Z angličtiny přeložila Marta Ljubková.