Kolotoče a maringotky jako osud

Život s kočovnou poutí rodiny Finkových

Pro někoho není stěhování z místa na místo volbou, ale osudem. Pro některé lidi je to třistaletá tradice. Kočovná pouť, divadelní skupina nebo cirkus – tradiční putovní rodinné podniky jezdí po starých vyježděných trasách i ve světě globálních finančních toků a moderní technologie.

Vašek je středně vysoký, hubený, ale svalnatý jako akrobat anebo tanečník. Velké tmavě hnědé oči prozrazují kapku romské krve s příměsí krve jižní, snad španělské. Nikdy neopomene zmínit, že jeho otec je Ital... Své rodiče ale nikdy neviděl – opustili ho, když se narodil.

Vaškovi je dvacet. Osmnáct let svého života strávil v dětském domově v severomoravském Jeseníku. Starobylý ráz severomoravského regionu s nádhernou krajinou a křišťálovými vodopády je možná rájem pro pěší turisty a cyklisty, ale lidé, kteří se zde narodili, musí odcházet za lepším životem jinam.

V osmnácti letech opustil Vašek jenom s několika osobními věcmi a čtyřmi tisíci korun podpory měsíčně dětský domov. Najal si pokoj v levném hotelu – vlastně ubytovně pro sezonní dělníky -, žil „z ruky do huby“ a střídal jednu práci na stavbě za druhou.

V létě se ale Vaškovo kolo štěstěny otočilo a zdá se, že si našel stálý zdroj obživy. Jeden známý ho doporučil jako dobrého a spolehlivého pracanta majitelům lunaparku, který v té době hostoval právě v Jeseníku. Další pár rukou od kolomazi, který by nosil věci tam a zpátky, tu něco přidržel, zvedl či postavil, se v tomto oboru vždycky hodí. Od té doby má Vašek za úkol proměňovat železné součástky, schůdky, řetězy, kola, kabinky, vozíky a kolejnice v zářivě nablýskané kolotoče a horské dráhy. Zničehonic získal stálou práci, po které dlouho toužil, a k tomu ještě něco, v co už ani nedoufal – rodinu. Sbalil si svých pár věcí a přestěhoval se do nového domova na kolech – do vojenského auta z druhé světové války. Vyhlídky na cestování, na život v pohybu ho nadchly. A tak se stal osmým členem údržbářského týmu kočovné pouti – členem širšího kruhu rodiny Finkových.

Všichni bratři Finkové – pět z nich trvale kočuje i s manželkami a dětmi – vlastní maringotku, pohyblivý dům, nový a solidní, aspoň se dvěma okny, jednou anténou, některé i se satelitem. Kde se najde dost místa, rozestaví své maringotky do půlkruhu na poli nebo na náměstí. Tam pak na týden postaví pouť. Maringotky jsou příjemně zařízené a mají veškeré vybavení patřící k luxusu moderního životního stylu: pračky, mikrovlnky, toastovače, televize, videa i CD přehrávače. Na tom není nic divného. Šestnáct čtverečních metrů pro pětičlennou rodinu možná sice nevypadá dvakrát prostorně, ale omezený prostor uvnitř obydlí vynahrazují čtyři kola, která jsou pod ním. Člověk může cestovat, aniž by vytáhl paty z domu.

Finkovi mají trvalé bydliště v Olomouci. Tam mají také zimní stanoviště. V Olomouci tráví tři až čtyři nejchladnější měsíce v roce a promazávají, opravují, lakují a leští kolotoče na další sezonu. A když pod prvními slunečními paprsky začne tát sníh, když voda zalije údolí a lidé vyrazí do ulic, připevní Finkovi své atrakce za vozy a vydají se na novou pouť, která potrvá osm měsíců – až do příštích listopadových mrazíků. „Revírem“ Finkovců je severozápadní Morava a musí se o něj podělit s devětatřiceti dalšími pojízdnými zábavními parky. Skoro se všemi je pojí rodinné a přátelské vazby nebo se přinejmenším znají. Každoroční pouť je vede do malých horských vesnic, kde žije nanejvýš 300 lidí, ale i do okresních měst jako Jeseník s asi 13 000 obyvateli. Trasa je pevně daná a mění se jen výjimečně – aby přilákali maximum návštěvníků a vydělali tak co nejvíc, plánují zastávky ve vesnicích po­dle velkých celostátních svátků a svátků místních patronů. „Lidi jsou čím dál chudší, především na venkově,“ stěžuje si tmavovláska z rodiny Finkových a houpe při tom na klíně svou roční dceru. „Nemůžou si dovolit 30 korun za jednu jízdu. Proto do vesnic jezdíme, když tam slaví svátek svého patrona a lidi tolik nehledí na korunu za trochu zábavy.“

Pouť je rodinným podnikem Finkových už po desetiletí, vlastně po staletí. Kočovali prý už na začátku 18. století za vlády Marie Terezie. Potulná divadelní společnost jejich předků hrála před dvěma sty lety na stejných náměstích, kde nyní v novém tisíciletí prapravnuci stavějí své kolotoče. V průběhu století se ale rodina rozštěpila do tří větví: jedna hraje divadlo, druhá jezdí s cirkusem a třetí s poutí.

Nejvzdálenější kruh široké rodiny tvoří dělníci. Svobodní muži ve středním věku pracují bok po boku s Vaškem a pěti bratry Finkovými. Do maringotek, ve kterých žijí, se vejde jen jedna postel a malá skříň. Dělníci jen výjimečně chodí do domů svých šéfů, ale jejich manželky vaří jídlo pro všechny, a tak všichni obědvají společně na zemi v jednom velkém kruhu. „Přijali mě jako vlastního syna. Patřím teď do rodiny,“ opakuje Vašek pyšně a důrazně vždycky, když přijde řeč na Finkovy, jako kdyby se bál, že by nějaká hloupá poznámka mohla ohrozit jeho sen.

Lidská těla, holé ruce, svaly a kosti nahrazují při stavění a bourání atrakcí páky a jeřáby. Vašek neutahuje šrouby ani nepřipevňuje kabiny ruského kola, taková práce je na nováčka příliš zodpovědná.

Odpoledne, když jsou práce kvůli nesnesitelnému horku na čas přerušeny, zamíří celá rodina na koupaliště. „Mám rád Jeseník. Dobře se tam žije. A navíc tam mám holku,“ říká Vašek. Chybí mu. Na krku mu pod košilí prosvítá stříbrný řetízek – dárek od ní. „Ale není tam práce, tam bych se nemohl vypracovat. A jak bych si vybudoval rodinu, kdybych neměl práci? Nebylo to jednoduché řešení, nevím, jestli se tam ještě někdy vrátím a budu tam žít. Ona tam má rodinu... a já mám teď rodinu tady.“ Děti Finkových se vracejí z koupaliště. Smějí se a honí kolem svého obrovského hřiště, kde jejich otcové stavějí a zase skládají kolotoče a horské dráhy a kde jejich matky vaří, perou a klábosí před maringotkami. Léta poběží a jejich ruce a ramena vystřídají ruce a ramena otců, stanou se součástí týmu a naučí se, jak postavit kolotoč a dávat rozkazy Vaškovi a jemu podobným. Uplynou desetiletí a další generace půjde ve stejných stopách a bude přinášet zábavu lidem po celé severní Moravě. Anebo ne? Nezavane vír globálních změn Finkovy, kteří byli vždy v pohybu, na nějaké místo, kde se nakonec usadí?

Autorka je badatelka v oboru sociálních věcí.

Přeložila Johanna Galupová.