Krasavice z chudých poměrů, původem Jamajčanka, navíc výborná vypravěčka barvitých příběhů z londýnského kosmopolitního prostředí, které v posledních letech ztrácí svůj idylický ráz – Zadie Smithová byla pro dráhu spisovatelky přelomu tisíciletí jako stvořená. Na dvojstraně 26–27 přinášíme ukázku z její poslední knihy.
V roce 1983 věnoval literární časopis Granta celé číslo ukázkám z próz dvaceti „nejnadějnějších mladých britských autorů“ a o deset let později to udělal znovu. V obou sbornících se objevila jména spisovatelů, kteří měli později patřit k nejvýraznějším hlasům své generace. V prvním to byli například Julian Barnes, Kazuo Ishiguro či Martin Amis, v druhém pak Jeanette Wintersonová, Iain Banks a Louis de Bernieres. I sborník Granta z roku 2003 obsahoval texty několika autorů, u nichž je již nyní zřejmé, že jejich vliv na britské i světové literární scéně bude výrazný: Philipa Henshera, Moniky Ali, Davida Mitchella a nejnápadněji snad Zadie Smithové.
Hysterický realismus
Kdo je žena, která v roce 2000 zazářila na britské literární scéně románem Bílé zuby, jenž posbíral řadu literárních ocenění (konkrétně cenu deníku Guardian za prvotinu, Pamětní cenu Jamese Taita Blacka za beletrii, Whitbreadovu cenu za prvotinu a Cenu spisovatelů Commonwealthu) a udělal z ní ikonu multikulturalismu?
Její příběh zní jako pohádka: narodila se v roce 1975 jako Sadie Smithová (křestní jméno si změnila ve čtrnácti letech) jamajské matce a anglickému otci. Po dětství stráveném v proletářské přistěhovalecké londýnské čtvrti se vlastním úsilím dostala na Cambridge, kde studovala anglickou literaturu a debutovala povídkami ve studentských antologiích. V devatenácti letech začala psát román a na základě necelé stovky stránek získala literárního agenta (The Wylie Agency), vydavatele (Hamish Hamilton) a mimořádnou zálohu, jejíž přesná výše nebyla nikdy zveřejněna.
Když kniha po šesti letech konečně vyšla, očekávání nezklamala. Bílé zuby (White Teeth, 2000, česky 2003) byly prakticky přírodní úkaz – dílo nadšeně přijaté kritikou, které se zároveň stalo bestsellerem. Jádrem rozsáhlé několikagenerační ságy, která pojednává o mezirasových vztazích a o tlacích kulturních a náboženských tradic, je přátelství britského dělnického chlapce Archieho Jonese a bangladéšského přistěhovalce Samáda a spletité osudy jejich rodin. Smithová v ní osvědčila překvapivé vypravěčské nadání a projevil se u ní ironický, humorný nadhled, který se měl stát pro její knihy typickým. Vlnu nadšení, kterou Bílé zuby vyvolaly, lze vysvětlit i tím, že román zachycuje přívětivý, téměř utopický obraz kosmopolitní Anglie – obraz, který teroristické útoky v září 2001 v New Yorku a především v červenci 2005 v Londýně odhalily jako falešný.
Stylově autorka vychází z tradice britského humoristického románu, sahající k Dickensovi a možná až k Lawrenci Sternovi, ale dají se u ní vysledovat i vlivy anglických postkoloniálních romanopisců, jako je Salman Rushdie či Hanif Kureishi. Prózu, která divoce uhání vpřed a přitom uskakuje dozadu, dopředu i do stran, označil renomovaný kritik James Wood nelichotivě za „hysterický realismus“, čímž měl na mysli styl, který se vyznačuje „chronickou délkou, maniakálními postavami, zběsilou akcí a častými odbočkami k tématům, která jsou pro děj nepodstatná“. Sama Smithová, která se o své prvotině později vyjadřovala značně kriticky, s touto definicí souhlasila.
Znát klasiku a přetvářet ji
Možná právě v reakci na humbuk kolem Bílých zubů byl její druhý román Sběratel autogramů (The Autograph Man, 2002,česky 2003) sevřenější, učesanější, méně rozmáchlý a ve výsledku možná „chladnější“, takže tu část kritiků a čtenářů, kteří toužili po nových Bílých zubech, nevyhnutelně zklamal. Hlavní hrdina Alex-Li Tandem je ateista židovsko-čínského původu, který se živí prodáváním a kupováním autogramů slavných. Jeho přátelé (rabín a černošský kabalista) se ho snaží přesvědčit, aby se účastnil náboženského obřadu k výročí smrti svého otce, Alex se však víc soustředí na získání podpisu záhadné americké herečky. Hlavním tématem Sběratele je hledání Boha a obtížné rozlišování mezi veřejnou personou a skutečným člověkem za ní. Zadie Smithová v něm potvrdila své silné stránky – dialogy, ironický pohled a výrazně charakterizované postavy –, ale její vyzrálý talent se naplno projevil až ve třetí knize.
V roce 2003 autorka odjela na roční stipendijní pobyt na Harvard. Své bohaté zkušenosti s akademickým prostředím zúročila v románě O kráse (On Beauty, 2005, předběžné datum českého vydání listopad 2006), za nějž získala cenu Orange a jako stvrzenku na úspěch rychle prodala filmová práva. Vychází v něm ze zásady, že imitace je nejupřímnější formou lichocení, a prohlásila ho za „poctu“ britskému spisovateli E. M. Forsterovi. Jako předlohu použila Forsterův román Rodinné sídlo (Howard’s End, 1910, česky 1982), z nějž si vypůjčila ledacos, od struktury první třetiny románu přes součásti zápletky a parafráze jednotlivých scén po repliky v dialozích a jen mírně upravené citace. Právě tento přístup mnohé zarazil a někteří kritici prohlašovali její přepracování Forstera za svévolnou a lacinou hru s textem, jinak se však O kráse těšilo velmi dobrým recenzím.
Pro spisovatelku označovanou za postmoderní se formálně poměrně staromódní britský realista skutečně může jevit jako zvláštní volba, Smithová je však výrazně intelektuální autorka, která dobře zná díla svých předchůdců, čerpá z nich, ale přitom se od nich odpoutává, přetváří je a přesahuje. Od Forstera se pouze odrazila a originálně po svém zpracovala základní téma jeho románu, střet dvou rozdílných životních stylů a světonázorů.
V Rodinném sídle proti sobě stojí dva myšlenkové světy – bohémská, uměnímilovná rodina Schlegelových, ztělesňující viktoriánský liberalismus, a věcní, tvrdí kapitalisté Wilcoxovi, kteří se pyšní tím, že o úsilí jim podobných se opírá celé anglické hospodářství. Jejich protějšky jsou u Smithové Belseyovi: bílý anglický liberál Howard, jeho afroamerická manželka Kiki a jejich tři děti, na druhé straně pak hluboce věřící rodina pompézního černošského ultrakonzervativce Montyho Kippse. Howard prodělává krizi středního věku, rozpadá se mu manželství a jeho dlouholetá kulturní válka s Montym se vyhrotí, když se oba ocitnou na stejné prestižní americké univerzitě. Jejich cesty se však proťaly už dřív, když se Howardův nejstarší syn Jerome nakrátko zamiloval do Kippsovy nebezpečně krásné dcery Victorie (to je přímá paralela k úvodu Rodinného sídla, kde Helen Schlegelová nerozvážně vzplane k mladšímu synovi Henryho Wilcoxe).
O kráse lze číst jako postmoderní intertextovou hříčku, jako humoristický román z akademického prostředí, jako sžíravě satirickou komedii mravů, nebo prostě jako příběh o způsobech, jakými si inteligentní lidé ničí život.
Třetí román Zadie Smithové však především dokázal, že ji nelze vytlačit na okraj a zavřít ji do škatulky čistě regionální literatury, reflektující britskou postkoloniální, postimigrantskou zkušenost, v níž se možná neprávem ocitly její literární souputnice Monica Ali a Andrea Levyová. Etnická příslušnost sice hraje u jejích postav svou roli – tvoří součást toho, čím jsou, s čím se identifikují a čemu věří –, ale autorka sama prohlašuje, že v jejích románech jde spíše o „třídu“ než o rasu, a to o třídu ve výrazně anglickém smyslu tohoto pojmu, která není určena ani tak finanční situací, jako světonázorem a celkovým životním postojem. V jejích románech se více než kultury střetávají hodnoty, společenské vrstvy a generace.
Na hranici karikatury
Tématem, k němuž se Smithová stále znovu vrací, je rodina, a to rodina široká, chaotická, zmatená, jejíž členové se sice vzájemně milují, ale vůbec se nechápou, bezděčně i záměrně si ubližují, unikají z rodiny a opět se do ní vracejí. V knize O kráse se Howardův syn Levi útěkem k hiphopu a pouliční kultuře haitských přistěhovalců vymezuje vůči středostavovskému akademickému světu svého otce, intelektuál Howard si není schopen porozumět se svým otcem řezníkem, Jerome staví nově nalezenou víru proti otcovu neochvějnému ateismu atd. Nejsou to však papírové figurky s nákladem hodnot a názorů, naopak, to nejsilnější, nejdojemnější v nich se objevuje v okamžiku, kdy je slova a přesvědčení opustí. Ve změnách hlediska je autorka až próteovská – dokáže přesvědčivě zachytit bezděčný egocentrismus stárnoucího intelektuála i krizi identity u patnáctiletého chlapce smíšeného původu, a navíc své postavy nahlíží s humorným nadhledem, který velmi obratně balancuje na hranici karikatury.
Humor Zadie Smithové je dickensovský, její romány jsou humoristické stejným způsobem, jakým jsou humoristické Nadějné vyhlídky. Pod verbální ekvilibristikou, ironickým stylem a sérií komicky trapných scén se vynořují vážné otázky a osobní tragédie hrdinů, kteří umíněně jednají proti svým nejlepším zájmům. Podobně jako u Dickense má téměř každá postava nějakou slabinu, která jí ubírá na důstojnosti, ale přidává na lidskosti. Přesvědčivou charakterizaci podtrhují dialogy, v nichž autorka brilantně využívá všechny možnosti jazyka, všechny jeho rejstříky a kódy. Má přesně odposlouchané a vystižené verbální manýry, tón a idiolekt jednotlivých postav a to, jak její hrdinové mluví, zřetelně odhaluje, čím jsou a čím by chtěli být.
Jak Zadie Smithová prohlásila v jednom nedávném rozhovoru, románem O kráse se vyrovnala s tradicí a nyní se může svobodně pouštět do vlastních projektů. Pracuje na sbírce literárněvědných esejů o románu 20. století, Fail Better (Selhávat lépe), v nichž se podle vlastních slov hodně zabývá etickými otázkami tvorby a rozebírá díla některých svých oblíbených autorů (patří k nim například Forster, Updike, Nabokov, Kingsley Amis či Zora Neale Hurstonová). Už dlouho se rovněž proslýchá, že se s manželem, irským básníkem Nickem Lairdem, chystá napsat muzikál o Kafkovi. Rozhodně ovšem hodlá pokračovat v psaní románů. Na základě tří předchozích knih lze jen těžko hádat, jakým směrem se v nich vydá, výsledek však bude nepochybně zajímavý.
Autorka je překladatelka.
Miluju, nemiluju
Zadie Smithová mluví o svém románu O kráse
V knize se otevřeně inspirujete románem E. M. Forstera Rodinné sídlo. Jak vás napadlo takovou knihu napsat? Co vás na Forsterově díle přitahuje?
Forster je jednou z mých prvních čtenářských lásek, které mi daly poprvé ochutnat moc a krásu té zvláštní, umělé konstrukce, jakou je román. Chtěla jsem tak veřejně uznat vliv, jaký na mě měl, když jsem dospívala, a protože to měla být kniha o Kráse, chtěla jsem v ní také zaznamenat krásné věci, které jsem kdy milovala – romány, hudební skladby, některé lidské tváře, obrazy a tak dál. Ale upřímně řečeno si myslím, že místa, kde se O kráse stýká s Rodinným sídlem, jsou z celé knihy ta nejméně zajímavá.
Jde o spletitý román s mnoha hlavními postavami. Co se vám nejvíc líbí na tak mnohohlasém psaní? Vynořují se ty různé úhly pohledu automaticky, nebo si je plánujete od začátku?
Psaní v první osobě je mi naprosto cizí – nevěděla bych, kde začít. Neuniklo mi, že někteří spisovatelé ignorují hlas svých postav, nebo je všechny nechávají promlouvat stejně, a je to proto, že kladou důraz jinam – je pro ně důležité něco jiného než pro mne. Myslím, že přesvědčení, které o postavách romanopisci mají, se v nich utváří, když jsou ještě velmi mladí, dávno předtím, než skutečně začnou psát. Z osobních důvodů, které souvisejí s mou výchovou, mě otázky přízvuku, nebo dejme tomu společenské třídy, tak jak se projevuje v řeči, vždycky velmi tížily. Vlastně je to rys mé prózy a osobnosti, který považuji za poněkud deprimující. Mezi lidmi existují hlubší rozdíly než ty společenské, ale pro mě je obtížné vyjádřit je, aniž bych přitom nějak odkázala k těm společenským.
Všichni Angličané v tomto románě – kromě Howardova otce – prožili část nebo většinu svých životů mimo svou vlast, podobně jako vy sama. Jak „život v exilu“ změnil způsob vašeho psaní?
Život v „exilu“ zní hrozně romanticky, ale pravda je, že já tak nikdy nežila. Mám úplně opačnou zkušenost: bydlím na stejné ulici, kde jsem se narodila, a třicet let jsem se víceméně trvale pohybovala ve stejném půlmílovém okruhu. Exilová literatura mě velmi přitahuje – zejména Nabokov – právě kvůli tomu, že si naprosto nedokážu představit, že bych mohla strávit nějaké delší období mimo domov. Ale uvědomila jsem si přitom, jak nostalgickými se v cizině stávají vaše texty. Ten neuvěřitelný nabokovovský teskný lyrismus, jaký najdeme třeba v Promluv, paměti – to si spojuju s exilem. Nebo Jamese Joyce, který napsal Dubliňany v Terstu. Já v podstatě domov opouštím jen proto, aby se mi po něm mohlo stýskat.
Jaké pro vás bylo pokoušet se vystihnout hlasy Američanů, zejména těch mladších? Jsou v knize postavy, jaké se podle vás vyskytují jenom ve Spojených státech?
V amerických dialozích jsem se dopustila spousty, spousty chyb. Věděla jsem předem, že to tak bude. Totéž platí o mých „bengálských“ rozhovorech v Bílých zubech. Když píšete o lidech, kteří nejsou vy, stane se to vždycky. Musíte se připravit na dopisy od rozhořčených lidí, kteří vám budou vyčítat, že takhle nikdo nemluví. Ale mám pocit, že se proti tomu trochu bouřím, vadí mi, když mi lidé píšou: „Tohle by americká černoška nikdy neřekla.“ Vážně? A jak to víte? Někde musí být jedna, která by to zrovna klidně říct mohla. Nikdo mi nikdy nenapíše: „Tohle by bílý muž nikdy neřekl“, protože bílí muži si můžou říkat, co se jim zamane – můžou mluvit jako Philip Roth, David Foster Wallace nebo Marcel Proust. Těm zjevně patří jazyk světa. Takže se snažím poslouchat a psát věrohodně, ale nějaká moje část vzdoruje představě absolutní „správnosti“, když dojde na lidské chování – zkrátka mi chybí žurnalistický zájem o pravdivost. Lidé, kterým nechybí, budou moje knihy vždycky vztekle odhazovat, a mají na to právo. Ale myslím, že mi vyhovuje ta svoboda vymýšlet si způsoby mluvy a přimět je, aby v románovém světě fungovaly.
Tento román, stejně jako vaše předchozí knížky, je místy velmi humorný. Jakou roli hraje ve vašem psaní humor?
Vážně miluju jeden výrok, který nedávno někde opakoval George Saunders: Satira je nedokonalá chvála dokonalosti. To je velmi sokratovská představa, že odstraníte falešné a tím postupně odhalíte to pravdivé nebo pravdivější. Ale nesedám si ke stolu s odhodláním psát „satiru“, to, co se obvykle označuje jako „satira“, naprosto nesnáším, ale je pravda, že velebný, slavnostní tón je mi prostě nedostupný. Když se zamyslím nad knihami, které miluju, vždycky je v nich v temnotě trocha smíchu. Miluju Janu Eyrovou, nemiluju Na Větrné hůrce. Miluju Tolstého, ne Dostojevského. Miluju Joyce, nemiluju Prousta. Miluju Nabokova a nemiluju Pasternaka. Nemyslím, že bych byla nějak zvlášť veselý člověk, ale próza, na které jsem vyrostla, byla odlehčená humorem – chápu tu druhou tradici a obdivuji ji, ale moje srdce jí nepatří. Nikdy by mě nenapadlo psát dejme tomu jako A. S. Byattová a jsem si jistá, že ji by ani omylem nenapadlo psát jako já. Ironickou linii anglické prózy a nemyslím tím postmoderní ironii, ale ironii autorů jako Defoe nebo Dickens, v sobě buď máte, nebo ne. Ty, kteří považují Austenovou za jízlivou, chladnou a ironickou spisovatelku, které chybí hluboký, metafyzický náboj autorů jako Emily Brontëová, nepřesvědčíte, že to není pravda, a naopak. Uznávám obě literární školy, ale z té strany, na níž stojím, přejít nedokážu. A ani bych nechtěla, i když někdy mívám vzrušující sen, že se ze mne stala Iris Murdochová.
Toto je váš třetí román a působí, zejména v propracovaných, mistrovsky zvládnutých popisech, jako nejlepší. Jak vás změnila zkušenost s psaním románů? Napsala jste O kráse stejným způsobem jako své předchozí knihy, nebo se váš pracovní styl změnil?
Doufám, že se změnil – zklamalo by mě, kdybych od doby, kdy jsem napsala Bílé zuby, neudělala alespoň malý pokrok. Když jsem tu knihu začala psát, bylo mi dvacet – dneska je mi třicet. Spisovatelská praxe mě naprosto definuje – nikdy jsem nedostala příležitost dělat něco jiného. Posledních deset let jsem prakticky strávila za stolem v pracovně. Hodně se snažím vynahradit to, co mi očividně schází – skutečné životní zkušenosti. Snažila jsem se zbavit pocitu, že nemám opravdový život – to je nebezpečná myšlenka. Všechny životy jsou stejně opravdové. Ale jsem přesvědčená, že Bílé zuby jsou v podstatě adolescentní text, a když měly takový úspěch, uvědomila jsem si, že moje psaní bude muset dozrávat a vyvíjet se na veřejnosti. Největší změna, která se se mnou a s mým psaním odehrála, je, že jsem si uvědomila, že moje nejlepší dílo nakonec vůbec nemusí být beletrie. Teď píšu literární kritiku a cítím se přitom daleko sebejistěji a spokojeněji. Umožňuje mi to psát o své vášni, kterou jsou v podstatě texty jiných lidí. V románech je pro mě těžké vyjádřit něco skutečně osobního: na to jsem moc ostýchavá. Ale možná se to změní.
Přeložila Petra Diestlerová.
Převzato z internetové stránky Book Browse (www.bookbrowse.com).