Ukrajinské matky v cizině

Aby uživila rodinu, vypravila se Halyna Drachová za prací do Itálie. Připojila se tak k tisícům dalších ukrajinských žen, které na cestě za uplatněním nechávají své děti doma. Ukrajinské úřady přitom nevědí, co si s migrační vlnou počít.

Po legalizaci pobytu přistěhovalců v Itálii, k níž došlo v roce 2002, vzrostlo za jediný rok množství Ukrajinců, kteří se tam legálně zdržují, asi desetkrát, tedy na 112 800. V interview pro noviny Express z 19. června 2006 však socioložka Natalija Shegová odhadla počet Ukrajinců, kteří v Itálii pracují nelegálně, na 600 až 700 tisíc. Téměř 90 procent legálních přistěhovalců přitom tvoří ženy v průměrném věku kolem 45 let, drtivá většina z nich je vdaná a má děti. Jen 5,5 procenta z nich však rodinu do Itálie přiveze s sebou. Děti zůstávají na Ukrajině s otcem, prarodiči, příbuznými nebo staršími sourozenci. Letos v létě pořádala Řeckokatolická církev Ukrajiny ve Lvově kulatý stůl na téma Děti migrantů za prací: nová podoba sociálního osiření. Mezi otázkami, které účastníci probírali, byl i návrh, aby byly ženy odcházející za prací do ciziny zbaveny rodičovských práv. Toto zoufalé řešení prý má zabránit nežádoucí migrační vlně. Matky pracující v zahraničí přitom spíše než represi čekají od státu ocenění. Zatím marně.

 

In Ukraina sono Halyna

Před šesti lety odešla Halyna Drachová za prací do malého italského městečka Montalcino nedaleko Sieny, které má asi 5000 obyvatel. Dnes je jí čtyřicet osm let, na svůj věk ale nevypadá. Má štíhlou, sportovní postavu a blond vlasy nosí ostříhané do krátkého mikáda. Často se směje a lehkost, s níž vypráví svůj příběh, prozrazuje ženu, která je zvyklá být ve společnosti a pohybovat se na veřejnosti. Setkáváme se v ukrajinském Ivano-Frankivsku, v kavárně v centru města, kde se Halyna představuje slovy: „Ciao. Sono Anna. In Italia. In Ukraina sono Halyna.“

Halyna pochází z Tlumachu, městečka na západě Ukrajiny o asi 8000 obyvatelích, které leží poblíž Ivano-Frankivska. Na vysoké škole vystudovala pedagogiku a před odchodem do Itálie pracovala jako učitelka na základní škole. Má dva syny, šestadvacetiletého Vitalyka a devatenáctiletého Voloďu. Manžel, který od roku 2000, kdy odešla, zůstal doma a staral se o syny, se s ní minulý rok rozvedl a vzal si její bývalou kolegyni a přítelkyni.

Před patnácti lety, v době rozpadu Sovětského svazu, Halyna pevně věřila v rozvoj nezávislé Ukrajiny, ale situace se dramaticky zhoršovala. Chaos perestrojky podkopal nejen ekonomickou stabilitu, ale i individuál­ní jistoty lidí. „Mívala jsem perfektní život. Učila jsem na škole a svou práci jsem milovala. Se svými malými žáky, s manželem, který učil na téže škole, a s našimi dvěma syny jsem byla naprosto šťastná. Bydleli jsme jen tři minuty od práce, něco jsme si našetřili a naši žáci a jejich rodiny nás respektovali,“ vzpomíná Halyna.

Celý sociální systém se zhroutil téměř přes noc, mnozí se nedokázali novým podmínkám přizpůsobit. Lidé přišli o úspory a běžně se stávalo, že nedostali plat třeba devět měsíců. Místo 100 hřiven měsíčního platu (dvacet dolarů) dostávala Halyna 10 hřiven s omluvou, že v bance nejsou peníze. Byly i doby, kdy její děti chodily spát hladové. „Nevydržela jsem se jim dívat do očí, když chtěly víc jídla, a já je neměla. Jsou to chlapci, víte, a ti potřebují vitamíny a maso, aby dobře rostli. Nedokázala jsem si představit, že by moji synové měli vyrůst v bídě, zanedbaní, bez dobrého vzdělání a bez vyhlídek do budoucna,“ říká.

Halyna nevzpomíná na tyto časy ráda. Vypráví, jak pobízela manžela, aby šel pracovat do ciziny, ale ten měl různé výmluvy nebo říkal, že není zdravotně v pořádku. Jednoho dne si Halyna uvědomila, že odejít a postarat se o rodinu bude muset ona sama.

K odchodu se rozhodla s konečnou platností poté, co uspořádala v Ivano-Frankivsku další šestihodinový seminář pro učitele, ale opět za svou práci nedostala zaplaceno. Cestou domů si všimla agentury nabízející zájezdy do Itálie, zeptala se, kolik to stojí, a pak vyplnila formuláře. Po dvou týdnech se agentura ozvala a stanovila datum odjezdu. Halyna si na 25procentní úrok vypůjčila tisíc dolarů, aby mohla zaplatit služby pracovní agentury, sbalila se a odjela. Když jí o dva měsíce později zemřela matka, nemohla ani jet na pohřeb. Musela vydělávat. Poprvé se na Ukrajinu vrátila po dvou a půl letech, když dostala italské permesso di soggiorno, povolení k pobytu.

 

V cizině

Do Říma přijela na Štědrý den. Zavolala jedné Ukrajince, která jí podle známých z Tlumachu mohla pomoci se sháněním práce a ubytováním. Žena jí ale řekla, že její manžel, Ital, s takovými věcmi nechce mít nic společného. Tři dny spala Halyna na nádraží Termini bez jediného kontaktu, se 150 dolary v kapse. Říct uměla jen „non parlo italiano“. Když konečně potkala první Ukrajince, požádala je o pomoc. Vzali ji k další ukrajinské ženě, která za úplatu poskytovala ubytování a pomáhala přistěhovalcům hledat práci. Halyna našla práci v Montalcinu během jednoho dne – žádná z žen v ubytovně migrantů totiž nechtěla pracovat mimo Řím, ale ona práci nutně potřebovala.

Dnes má Halyna čtyři zaměstnání. Svou hlavní práci má v casa di riposo (italském domově důchodců), kromě toho se stará o dvě staré ženy přímo doma v rodinách. „Čtvrtá práce je můj takzvaný domov. Musím tu uklízet, prát a vařit večeře. Když to nedělám pořádně, tak se majitel domu velmi zlobí,“ vysvětluje Halyna.

Její třináctihodinový pracovní den nepočítá s žádnými přestávkami, Halyna pracuje i o víkendech. Když je unavená, vezme si na půl dne volno, aby mohla zajet do Sieny a poslat balíček synům. Má-li volnou hodinu, například když jí některá z pacientek nechá odejít dříve, vrací se do svého pokoje a studuje. „Ráda se něco učím, dělala jsem to celý život. Když něco studuji, nemusím myslet na žádné problémy ani na nic jiného kromě toho, o čem čtu. Ráda čtu a píšu, pracuji na počítači a učím se angličtinu. Když jsem poprvé přišla do Itálie, hodně jsem malovala, ale to teď nejde, protože to zabírá moc času,“ popisuje svůj volný program.

Podle Halyny se tu s Ukrajinkami v práci zachází s respektem, který by nikdy neměly, kdyby stejné práce vykonávaly na Ukrajině. Často se stávají nejbližšími důvěrnicemi svých zaměstnavatelů. Halyna však také ví, že v řadách italských kolegů panuje vůči Ukrajinkám mnoho předsudků. „Pro Italy je těžké si představit, že někdo, kdo má vzdělání a kvalifikaci zdravotní sestry jako já, odjede do ciziny dělat špatně placenou práci. Také si myslí, že když neumíte pořádně italsky, musíte být úplný ignorant a zaostalec. Ale je to cizí jazyk, a k tomu, aby se ho člověk naučil, potřebuje čas.“

Horší než předsudky je pro ni ale odloučení od rodiny. Halyna říká: „Italky se mě často ptají: co jsi to za matku, když necháš děti samotné? Já jim ta obvinění nemám za zlé. Byly doby, kdy jsem si myslela, že tohle já nikdy neudělám. Takže jim prostě odpovím, že v životě asi nezažily opravdovou bídu a že doufám, že ji taky nezažijí,“

Halyna domů volá několikrát za den a od ledna do července 2006 utratila za telefon 1500 dolarů: „Když jsem v Itálii, nemám nikdy klid, ani minutu. Starám se o starou babičku a přitom myslím na to, kdo se postará o mé syny doma.“

 

Zpátky doma

Od chvíle, kdy byl její statut v Itálii legalizován, jezdí Halyna domů každého půl roku. Tentokrát si vzala 15denní dovolenou, aby mohla jet na svatbu mladšího syna a na křtiny prvního vnoučete. Svatba byla pro Halynu překvapením. Syn Voloďa ji oznámil, když byla jeho 18letá přítelkyně Anna už v šestém měsíci těhotenství. Když Halyna přijela domů, netroufali si její syn a budoucí snacha kvůli strachu z odsouzení lidí a studu za svůj „hřích“ uspořádat svatbu v kostele ani koupit nevěstě bílé šaty.

Halyna říká, že bez Itálie by se svatba nikdy neuskutečnila. Nemohla by si dovolit uspořádat tradiční obřad ani opustit morální postoje, které odsuzují předmanželský poměr. Halyna říká: „Byla bych jako nevěstina matka, jen samý pláč. Myslela bych si, že všechno tohle štěstí v životě našich dětí je hanba a tragédie! Teď ale vím, že se nemají za co stydět. Nevzdali se jeden druhého a teď jsou rodina, která čeká dítě.“

 

Být silná a vytrvalá služka

Během celého vyprávění mluví Halyna neustále o své rodině. Když se jí zeptám, co zkušenost z Itálie přinesla jí osobně, usměje se. „Konečně jsem se v sedmačtyřiceti letech naučila kouřit. Sice ještě neumím šlukovat, ale chci se to naučit. Myslím, že kouření vyznačuje v mém životě novou etapu. Itálie mě určitě naučila být silná a vytrvalá.“

Itálie se pro ni stala novým světem: „Myslela jsem si, že znám život, ale život v Tlumachu byl jen tou lepší stránkou. Práce v Itálii ze mě udělala služku. Ale Itálie mne taky naučila, abych nikdy nepřiznala slabost. Na­učila jsem se skrývat své pochyby a nejistotu, dělat svou práci a dosáhnout cíle. Člověk se musí neustále učit a zlepšovat, aby něčeho dosáhl.“

Od té doby, co je v Itálii, se naučila řídit auto, přihlásila se na kursy práce s počítačem a na angličtinu. Naučila se plynně italsky. Její diplom z pedagogiky a certifikát sestry Červeného kříže leží už přes devět měsíců na italské ambasádě, kde čekají na nostrifikaci. Halyna tam několikrát týdně volá, aby zjistila, jestli to nějak pokročilo, protože certifikáty nutně potřebuje k tomu, aby mohla vykonávat kvalifikovanější práci.

Přes šest let strávených v Itálii a přes všechno, čeho zde dosáhla, nechce Halyna zůstat v Itálii natrvalo. Dodnes vidí svou budoucnost jedině na Ukrajině. „Chci, aby děti žily na vlastní půdě, a jsem si jistá, že Ukrajina se stane brzo bohatou zemí. Nebudeme muset pracovat v cizině, na Ukrajinu začnou jezdit turisti. Věřím, že svou prací tady přispívám k této transformaci – všemi penězi, které na Ukrajině investuji. Doufám, že Ukrajina a naše vláda jednoho dne uznají, že se o to všechny ženy tady také zasloužily.

Autorka je doktorandka antropologie na Středoevropské univerzitě v Budapešti. 

Přeložila Johanna Galupová.