…a nakonec dal přednost vládě jednobarevné, jako by nepotřeboval ani hlasy svých černozelených partnerů, které si zvolil hned první den po volbách a s nimiž s velkou publicitou sestavoval programové prohlášení. Bursík předvedl téměř sebevražednou piruetu, když se v rozporu s principy evropského zeleného hnutí vrhl do ódeesácké náruče, aniž by tím cokoli získal, a utrpěl tak šrámy na dosud neposkvrněné pověsti strany, která se jen díky nadějím do ní vkládaným dostala do sněmovny. Kalousek neunesl variantu vlády bez KDU-ČSL, neváhal skočit své salto mortale a lísat se k Paroubkovi, který na něj ukvapeně vsadil svou poslední šanci a předčasně se s ní začal chlubit.
Z pohledu následujícího vývoje a současné situace ovšem nejvíce ze všech selhal Paroubek. Ten měl totiž daleko nejvýhodnější výchozí situaci, kterou vcelku přesně odhadl výrokem, že bez ČSSD si vítězná ODS „ani neumyje ruce“. Tento výrok ovšem už definitivně neplatí. Paroubek všechno nakonec prokoučoval nejen svými neomalenými výroky, nabubřelostí a příliš zjevně manifestovanou touhou po Strakovce, ale zejména tím, jak bezostyšně argumentoval stovkovou koalicí s komunisty, aniž by si uvědomoval zcela negativní mediální dopad této argumentace na veřejnost a to, že tak veřejně degradoval „své rudé spojence“ na totálně nesvéprávné. Ti mu to teď s chutí oplatí a nic je to nebude stát. ČSSD získala v červnových volbách historicky zatím nejvíce hlasů i mandátů, a to přesto, že již vládla po dvě funkční období za sebou.
Tento kapitál mohla zužitkovat dvěma způsoby – důstojně odejít do opozice (což by jí jenom prospělo) a přitom si za toleranci Topolánkovy vlády vynutit ústupky, o jakých se jí už nemůže ani zdát. Nejde přitom pouze o křeslo předsedy sněmovny, ale především o zásadní vliv na další směřování sociálního státu, další osud zákoníku práce, neziskových nemocnic, důchodové reformy a jiných erbovních klenotů levice. Mohla také bez větších problémů dosáhnout na velkou koalici, ve které by stejné hodnoty hájila ze Strakovky sice v nerovném sňatku, ale s nemenším úspěchem. Teď už nemůže prakticky nic a ještě svou neobratností přivolá předčasné volby, po kterých bude v opozici jako nevýznamná, protože nepočetná parlamentní skupina. Paroubkovi už nezbývá nic – může jen fňukat, ať předčasné volby nejsou již příští rok, ale až za dva roky, a jeho poslanci mu stejně useknou hlavu za to, že je připravil o čtyřletý mandát.
Nakonec vše vyhráli komunisté! Měsíce trpělivě čekali, nechali se střídavě okopávat a zvát na Hrad, až Topolánek oslovil jejich předsedu v TV přenosu „Vojto“ a poděkoval jim za slibovanou podporu změny ústavy a následné hlasování o rozpuštění sněmovny a vypsání předčasných voleb. Ta podpora samozřejmě nebude zadarmo – napřed musí vláda získat důvěru. Tu bez komunistů získat nemůže a vládu vlastně z pozadí sestaví komunisté tak, aby mohli před hlasováním o důvěře poslat pár svých poslanců za dveře. Pak si budou určovat podmínky pro svůj souhlas s naplněním třípětinové většiny, potřebné jak pro změnu ústavy, tak pro hlasování o rozpuštění sněmovny a vypsání předčasných voleb. To bude jejich hvězdná hodina a můžeme se těšit, jak se dosud zanícení bojovníci proti rudému nebezpečí budou dušovat, že nejde o žádnou spolupráci, ale o jediné východisko z krize, kterou zavinili voliči v červnu svým špatným hlasováním. Dostanou tak šanci se polepšit a ústava dostane zase pořádný kopanec.
Autor je právník.