Proč máme tolik národních institucí

Co se skrývá za slovem národní?

Máme Národní divadlo, Národní muzeum, Národní knihovnu, Národní galerii, Národní park a teď nejnověji také Národní archiv – a to necháváme stranou instituce jako Národní institut vzdělávání či Národní federaci hotelů.

Není trochu mnoho „národního“? Tak se možná zeptá občan, který je infiltrován módní pózou, že všechno to národní je veteš, na kterou by měl zapomenout každý, kdo chce být „in“. Póza se vyznačuje mj. tím, že nemusí nic dokazovat, takže s jejími suverénními soudy nemá smysl diskutovat. Nicméně otázka zůstává: jak vysvětlit tak častý výskyt onoho adjektiva?

 

Národní, státní a královská

Je to specificky český jev, ve kterém se skrývá jakási křečovitá snaha vyzvedat „národní zájem“? Posuzovat, zda něco je či není zvláštní, můžeme jen na základě komparace. Pohleďme tedy za hranice vlasti a snadno zjistíme: nejsme v tomto ohledu žádnou „nacionalistickou“ výjimkou. Stálo by to vlastně za pořádnou komparativní studii, podívat se, jak v jiných evropských zemích zacházejí s adjektivem „národní“. Ale i bez výzkumu je zřejmé, že to označení najdeme u názvů kulturních, vědeckých a podobných institucí všude v Evropě, i když asi ne všude se stejnou frekvencí.

V Německu existuje hned v několika městech Nationaltheater, Němci stejně jako Rakušané mají také Nationalbibliothek a Nationalgalerie. Skotsko, Irsko, Norsko, Wales a dokonce i Austrálie mají své National library a National archives, v Itálii najdeme národní divadlo, dokonce několik národních knihoven a snad ještě více národních muzeí, ve Francii rovněž hned několik národních divadel i muzeí. Mnoho národních muzeí a národní archiv mají také Nizozemci a Belgičané. Tak bychom mohli pokračovat. Česko se snad liší jen tím, že u nás obvykle působí jen jedna kulturní instituce označovaná jako „národní“. Proto možná stojí toto adjektivum tak trochu zástupně za slovy „ústřední“ či „celostátní“.

Někdy se kulturní instituce označují jako „státní“ (paradoxně třeba bavorská opera), ve Skandinávii dokonce mají Dánové a podobně Švédové „Říšský archiv“ jako upomínku na doby, kdy tyto státy vskutku byly multietnickými říšemi. Ale zato ústřední knihovna v Kodani je „královská“, stejně jako leckteré instituce v Londýně. Tímto pozorováním již děláme první obrat k pokusu o výklad.

 

Láska k vlasti i národu

Češi, Italové, Němci a také Francouzi budovali svoji moderní národní existenci – ve smyslu občanského ná­roda našeho věku – v samozřejmé opozici proti starému režimu feudálních privilegií, a tedy i v opozici proti institucím stavovským, šlechtickým, panovnickým. Proto začali adjektivem „národní“ označovat instituce, které neměly sloužit jen vládnoucím a privilegovaným, ale všemu lidu, celému národu. Byly to instituce vznikající v kontextu občanské národní emancipace, kdy se všichni obyvatelé stávali rovnoprávnými příslušníky národa. Byl by omyl spojovat tento zásadní zvrat v chápání funkce kultury jen s Francouzskou revolucí. Již v polovině 18. století založili v hrdém hanzovním městě Hamburku Národní divadlo, samozřejmě německé, a na počátcích jeho práce se nepodílel nikdo menší než G. E. Lessing. Název „národní“ ohlašoval, že Němci mají svoji vyspělou národní kulturu, i když nemají jednotný stát. Dále pak tím svobodné město Hamburk demonstrovalo, že není ovládáno aristokraty, a že tedy toto divadlo není pro šlechtu, že není dvorské ani stavovské, ale že je otevřeno pro všechny příslušníky národa.

Ve Francii se začala „nacionalizovat“ terminologie především v době revoluce a po ní. Opět se tím demonstrovalo, že „národní“ instituce slouží celé národní pospolitosti bez ohledu na urozenost a majetnost. V Itálii se navíc intenzivně nacionalizovaly názvy ulic a náměstí. Nutno mít ovšem na zřeteli, že stejnou či velmi obdobnou funkci měla adjektiva, která „nacionálno“ vyjadřovala etnonymem: Francouzská akademie, Britské muzeum, Italský institut...

Jak tento obrat probíhal u nás? V souladu s duchem a představami staré společnosti byly první vědecké společnosti na konci 18. století ještě „patriotické“, první divadlo bylo stavovské. Přelom se začal rýsovat při založení prvé kulturní a vědecké instituce – Vlasteneckého muzea roku 1818. Všechno jednání s úřady i se šlechtickými fundátory probíhalo v němčině a muzeum tedy bylo „vaterländisch“ a „böhmisch“, ale když Josef Jungmann v Krameriových novinách (ty ostatně nesly přídomek „vlastenecké“) ohlašoval založení muzea a jeho cíle, záměrně překládal německé adjektivum „vaterländisch“ nepřesně a hovořil nikoli o vlasteneckém, ale o „českém Muzeu“ a na jiném místě o „muzeu národním“. Tento terminologický posun nevyjadřoval jen názor, že muzeum bude pečovat o českou národní literaturu a kulturu, ale měl širší význam. Dobové chápání rozdílu mezi vlastí a národem vyjádřil Jan Kollár: „Láska k vlasti je jakýsi slepý pud přírody, láska k národu je plodem rozumu a vzdělanosti.“ K „rozumným“ argumentům pro národní angažovanost byla zajisté již od Herdera tradovaná představa, že lidstvu lze nejlépe sloužit prostřednictvím služby národu.

 

Divadlo národu

Opravdový vstup adjektiva „národní“ do širokého povědomí se uskutečnil později – s kampaní za vybudování Národního divadla. A sbírky na divadlo, které vskutku mají v Evropě jen málo paralel, byly jakýmsi materializovaným výrazem jeho celonárodního významu. Na tom vůbec nic nemění skutečnost, že vybrané peníze samy nestačily krýt celé náklady stavby. Slavné heslo „Národ sobě“, který dostalo Národní divadlo do vínku, implikovalo také opačnou stránku tohoto vztahu: „Divadlo národu“.

Termínem „národní“ se neoznačovala zdaleka jen péče o etnické a jazykové osobitosti domácího obyvatelstva – a to platí nejen pro Čechy, ale pro většinu tehdy se emancipujících evropských národů. Vyjadřoval se především názor, že kulturní, vědecká a umělecká tvorba nemá být jen soukromou záležitostí mohovitých badatelů ani zábavou pro urozené, ale službou národu, národní pospolitosti. Tento názor měl i svůj aspekt politický: když se během revoluce 1848 začal zápas o politickou emancipaci a správní autonomii, stal se národ také synonymem rovnosti a občanských práv. Proto dostala instituce symbolizující tento zápas označení „národní výbor“. Demokraté tehdejší doby ovšem netušili, že tento termín bude o století později nezaslouženě spojován s politickou manipulací a útiskem. Stejně tak netušili vlastenci 19. století, že národní myšlenka zdegeneruje v egoistický nacionalismus, který se stane ideologií několika diktátorských režimů a dvou krvavých válek.

Je možné, že dnes adjektivum „národní“ někoho irituje, poněvadž mu připomíná, že jisté instituce – placené ostatně z peněz všech daňových poplatníků – mají jistou zodpovědnost za úseky kultury, které spravují, a že by si měly klást za cíl sloužit celé národní veřejnosti a orientovat svoji činnost konsensuálně navzdory rozdílnosti dílčích zájmů jejích segmentů. Tedy pracovat v zájmu celé společnosti, což v našich podmínkách je především národní společnost česká.

Autor je historik.