Velká báseň

Neměl jsem tužku ani papír a byl jsem posedlý svou básní, svou skvělou, úžasnou básní.

Přišla mi geniální. Snažila se mi vylétnout z hlavy, ale já ji vždy zadržel: „Zpátky do klece, není tužka. Ani papír.“ Nevím, proč jsem si myslel, že papír je tak moc důležitý. Přišel jsem na to až později. Guttenberg mi k tomu podal vlastní vysvětlení. Nic se nedá srovnávat s básní pěkně zasazenou doprostřed stránky. Na svého kamaráda Guttenberga jsem si vzpomněl, když jsem uviděl noviny, a jak si všichni nesou vlastní výtisk. „Přes padesát tisíc mrtvých.“ Tolik novin a tolik lidí, to mi připadalo absurdní. Proč je nutné, aby měl každý svůj vlastní výtisk, když může číst ze sousedova? Přinejmenším já jsem toho schopen: „Více než čtyři sta tisíc zraněných.“ Báseň mi pořád ležela v hlavě, rostla každým okamžikem. Pamatoval jsem si ji celou, od prvního do posledního řádku, ale jestli se nedostanu k tužce a papíru, mohl bych o ni přijít. „Nevyčíslitelné ztráty.“ „Mnoho lidí uvězněno pod ruinami.“ Poslední řádek zůstal uprostřed. Potřeboval jsem konečnou tečku, která mi poskytne úlevu, protože pak bych měl čas dojet domů. A tentokrát bych se nenechal rozptylovat. Ani v autobuse, jako kdysi. To jsem si ji nesl dokonale sestavenou, jako nejchytlavější melodii, ale řidič autobusu nezastavil jednomu muži s tříletým nebo čtyřletým dítětem, a on, přesně tam na stupínku (zřejmě aby se mu pomstil, všichni přece vědí, že to je zakázané), si zapálil cigaretu, a jeden chlápek, co pokukoval po nějaké holce, se rozohnil, vybuchl jak plynový hořák, pořádně ho seřval, a pak i jeden vojáček, co tam také nestál jen tak, oba mu nadávali, vystoupili s ním, myslel jsem, že ho snad zabijí, protože vojáček vytáhl revolver, svůdník ho popadl za ruku, aby nestřílel, zkrátka, když toho skoro plačícího muže se řvoucím dítětem odváděli na stanici, tak jsem ze zvědavosti také vystoupil a tu báseň jsem zapomněl. Když jsem se ji pak chystal zapsat, nestála vůbec za nic. Tentokrát to bude jinak, nejsem jako ti, kterým stačí si sednout a hned mají báseň (mám tu smůlu, že ke mně přichází v okamžiku, kdy jsem daleko a nemám po ruce nic, čím bych ji mohl zaznamenat), jako třeba když si naproti budově, kde bydlí stipendisti z medicíny, pohrávala nějaká skupinka (podle věku mohli být z posledního ročníku) s jedním mentálně zaostalým. Strkali mu prst do zadku a on ve svém jazyce vřískal, aby ho nechali na pokoji, že už to stačí, anebo taky když jsem na cestě do svého bytu narazil dole u schodiště (bylo to k ránu a já jsem se přihnal s básní, která se mi už trhala) na spícího chlapce, nahého a špinavého syna mého souseda, který (jak jsem se dozvěděl následující den) takto trestá své děti, a já kvůli tomu, že jsem se zastavil, a pozoroval ho jako ten stařík, co... zkrátka, kvůli těmhle situacím jsem už přišel o celou básnickou sbírku, o třicet nebo čtyřicet skvělých a znamenitých básní.

Lidé si ty noviny opravdu vychutnávali: „Mrtvoly pohřbené pod ruinami infikují vzduch, množí se epidemie“, ale já jsem teď nerušeně chtěl dojet domů a pustit se do psaní. Kromě toho mě už nějakou chvíli trochu bolelo břicho, ale v žádném případě jsem nechtěl hledat nějaké vhodné a příjemné místečko, riskoval bych, že přijdu o báseň. Každopádně jsem se možná spíš automaticky rozhodl, že si jeden výtisk také pořídím, snad kvůli tomu, abych si ho schoval a přečetl si o tom neštěstí později, možná mě i napadlo, že mi někdo půjčí tužku a na okraje... anebo spíš, myslím si, že jsem je vlastně chtěl koupit kvůli té bodavé bolesti, kterou jsem náhle pocítil. Obrátil jsem se na jednoho důvěryhodně vyhlížejícího chlápka, ale ten mi odpověděl, že je prodávali tady, „ano, přesně tady, ale poránu“. Pomyslel jsem si, že je to lež, všichni byli do četby novin tak zabraní, že to vypadalo, jako by právě vyšly z tiskárny. V té chvíli už jsem začínal zapomínat konec básně. Uviděl jsem frontu a zcela intuitivně jsem se do ní zařadil, zeptal jsem se posledního, na co se stojí, a ten stařík mě skoro urazil: „Co to má znamenat, co já vím, tihle mladí, když se někdo zajímá o podrobnosti, tak je to proto, že má špatné svědomí.“ Než jsem stačil postoupit o čtyři kroky vpřed, rozpadlo se to. Moje báseň se v té chvíli drolila jako fronta, ztrácela se verš za veršem. Napadlo mě, že i kdybych za ním měl jít třeba na kraj světa, budu staříka sledovat, určitě se hned vydá pro noviny. Když zatáčel za roh, tak jsem si všiml, že přeběhl (nebyl tak starý) jako nějaký atlet k další frontě, ale brzy bylo zřejmé, že se jedná o frontu na kávu. Zklamaný a sklíčený z toho, že jsem právě přišel o báseň, jsem začal hledat záchody. Nebylo to jednoduché. Pokaždé, když jsem zahlédl nápis „mimo provoz“ nebo horu beden opřených o dveře (snad aby se zabránilo pochybnostem), chtělo se mi čím dál víc. Poslal jsem báseň k čertu, uvědomil jsem si, že pro mě není nepostradatelná a vlastně není ani tak dobrá, jak jsem si nejdřív myslel. V tu chvíli jsem pochopil, proč je tak důležité přijít včas koupit noviny. Čím se asi teď utřu? Chodil jsem pořád dokola, až jsem došel k místu, kde ráno stál prodavač. Pak jsem spatřil toho chlápka, kterého jsem se předtím ptal (vážně mi nelhal, noviny nebyly nové, všechny byly pomačkané). Zeptal jsem se jiného muže (opatrně, aby mě neslyšel ten předchozí), kde se prodávají noviny (určitě mi je dá, jestli je už dočetl). A tenhle ani nezvedl oči od stránky a odpověděl mi to samé jako ten první. Byl bych prosil kohokoli a vysvětloval komukoli, kdo by je měl, jak životně důležité pro mě jsou. Ačkoliv jsem viděl, jak jsou všichni úplně zabraní, ponoření do čtení, viděl jsem i sám sebe, jak se třesu, celý zelený (určitě jsem byl zelený) z toho, jak se mi chtělo a jak jsem potřeboval, a to mi nahnalo strach, i kdybych nic nevysvětloval, dovtípili by se stejně, takže by je stejně nikdo nechtěl dát na to, aby si někdo vytřel zadek tolika mrtvými. A tak jsem šel hledat záchod a nezabýval se tím, co budu dělat potom. A našel jsem ho. Když ostatní viděli, v jakém stavu přicházím, ustoupili. Postřehl jsem rychlé pohyby rukou, gesta, znamení, někdo vyšel ven. Můj pohled zcela jistě způsobil, že si dal naspěch.

Tu neskutečnou úlevu bych nevyměnil ani za největší dílo všech dob, natož pak za svou sbírku básní. Ze svého místa jsem viděl (už jsem byl sám), kolik nápisů, obrázků, pornografických veršíků a myšlenek všeho druhu bylo na zdi. Když jsem skončil a moje mysl se opět dostala do správných kolejí, uvědomil jsem si, právě v ten moment, jak strašně jsem prohloupil, když jsem nikomu ty zpropadené noviny nevytrhl, došlo mi totiž, že nemám žádný kapesník, a posloužit mi nemůže ani tamější papír, zaneřáděný všelijakým svinstvem. Už mi to bylo jedno a utřel jsem se rukou, tou samou rukou, která už deset let nenapsala jedinou zatracenou báseň.

A sama ruka, na to mohu přísahat, zamířila ke stěně, nejdřív aby se očistila, pak aby napsala (musím přiznat, že jsem cítil znechucení či něco horšího, cítil jsem se poraženě, zničeně, zbaběle, uboze), aby tam napsala (přestože jsem ji už zapomněl, nevím o čem byla) mou jedinou báseň.

Přeložila Eva Kadlečková.

 René Ariza (1940–1994), rodák z Havany, se v mládí proslavil především jako herec a autor divadelních her. Za jednu z nich – Procházka kolem bloku (La vuelta a la manzana, Havana) – získal v roce 1967 cenu kubánského Svazu spisovatelů. O šest let později už stojí před soudem. Za „kontrarevoluční způsob psaní a ideologickou diverzi“ dostává osm let vězení, kde je vystaven fyzickému týrání a elektrošokům. („Věděl jsem, co vězení obnáší: René Ariza v něm zešílel,“ napsal ve své autobiografii Než se setmí Reinaldo Arenas.) V roce 1979 se dostává na svobodu a prchá do Spojených států, kde podobně jako jeho generační druh Guillermo Rosales vede sebezničující způsob života a zároveň pokračuje v psaní i hraní.

Kromě zmíněné divadelní hry vyšly posmrtně v miamském nakladatelství Universal jeho prozaické texty pod názvem Krátké a velmi krátké povídky (Cuentos breves y brevísimos, 1998). Další texty vyšly například v exilovém časopise Mariel, sdružujícím řadu jeho vrstevníků v čele s Reinaldem Arenasem nebo Carlosem Victoriou, a v madridské literárně-společenské revui Setkání kubánské kultury (Encuentro de la cultura cubana).