Vězeňství v totalitním systému plnilo tři úkoly naráz. Fyzicky bylo týráno tělo, psychicky byla devastována duše a také šlo o získání otrocké pracovní síly.
Dlouhodobým vězněním v nehumánních a ponižujících podmínkách a nucenými pracemi chtěl komunistický režim v počáteční fázi upevňování vlastní moci odstranit své „třídní nepřátele“ tichou cestou. V ideálním případě se mu mělo podařit zmocnit se lidského vědomí, lidské duše. Vězněná Dagmar Šimková o tom později napsala: „Byly jsme postaveny tváří v tvář něčemu novému, dosud neznámému. Bylo to promyšlené, vědecké spiknutí proti tomu, co člověka odlišuje od ostatních tvorů. Nešlo totiž ani tolik o náš fyzický zmar jako o rozšlapání mozku člověka, jeho mysli, přes kterou se tunovým cvalem řítila lež, teror a propaganda. Šlo o to vyrvat z hrudi člověka srdce, přinutit jeho duši k otrocké prostraci a zdupat ji a pošlapat jako rohož u dveří. Zničit vědomí lidského JÁ, aby přestalo existovat. Když člověk ztratí vědomí sebe, jeho tělo není nebezpečné. Může být dokonce užito jako levný pracovní nástroj. Lidské tělo ke své údržbě potřebuje méně péče než drahý stroj. A vydrží pracovat bez náhradních součástek déle než fréza, jeřáb či kombajn.“
Komunisté odůvodňovali teror jako politický jev ideologií třídního boje a na vězeňství nazírali jako na jeden z nejdůležitějších represivních prostředků vůči vlastnímu obyvatelstvu. Historik Jan Tesař i na základě vlastní zkušenosti prohlásil: „Totalitní vězení mnohem víc ohrožuje integritu člověka než žaláře absolutismu, a moderní policie a represivní aparát každého autoritativního režimu jsou pro každé hnutí odporu neporovnatelně nebezpečnější než někdejší ochranky atd.“
Zápas o důstojnost
K životu ve vězeňských zařízeních obecně patřila otrocká práce, tragické hygienické podmínky, nedostatečná a především hodnotově naprosto nevyvážená strava, každodenní šikana ze strany dozorců. Politický vězeň v lágru však navíc sváděl sám ze sebou boj, který však bylo možné i vyhrát. Slovy Françoise Mayerové, „jak se tvoří či ničí osobnost, jak si člověk zachová nebo ztratí lidskou důstojnost, se ukáže při dodržování nepsaného zákona vězeňské cti, ve vztahu k protivenství ztělesňovanému vyšetřovateli, prokurátory a posléze řadou dozorců“. Samotný pojem politický vězeň přitom komunistický právní systém vůbec neuznával. Na vězně odsouzeného za takzvané protistátní trestné činy však dozorci a vychovatelé často nazírali s mnohem větším despektem než na ostatní odsouzené.
V padesátých letech se v československých vězeňských zařízeních odsouzený ocital ve společnosti elit z politického, univerzitního a společenského života. To mělo své výhody. Karel Pecka v rozhovoru s historikem Karlem Bartoškem například říká:
„Až na výjimečné osobnosti, jichž nebylo mnoho, jsme byli nesmírně naivní, měli jsme spoustu podivných představ. V souhrnu si však tito průměrní lidé vytvořili jakýsi kodex slušného jednání. Kodex měl ovšem i sankce – kdo se provinil, tak z kolektivu vypadl. Nemohl vypadnout úplně, pochopitelně, protože byl zarámován na společné světnici, ale lidi se s ním prostě přestali stýkat, přestali s ním hovořit. Život tam, náplň života byla v přátelství, parta lidí seděla a o něčem hovořila, někoho si pozvala, aby jim řekl něco ze svého oboru, to ovšem platilo jen pro ty čisté. Lidé museli být absolutně čistí.“
V padesátých letech minulého století se tak mužům a ženám odsouzeným za protistátní trestné činy podařilo vtisknout různorodému společenství za mřížemi nebo za ostnatým drátem povědomí o určitém mravním kodexu-řádu. Mělo dávat možnost mravní volby i lidem, kteří byli jinak veškeré možnosti rozhodování zbaveni. V polovině padesátých let pak proběhla na tomto mravním základě v řadě vězeňských zařízení vlna protestů, za nimiž stáli političtí vězni. Objevoval se při nich požadavek uplatňování základních lidských práv. Opíral se přitom i o legalistickou argumentaci, to znamená o tvrzení, že československé úřady postupují ve věznicích v rozporu s vlastním právním řádem. Podobně pak v časech normalizačních o dvě desítky let později argumentovala i Charta 77 a Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS).
Úloha vězeňství se v komunistickém Československu různě proměňovala. Po únoru 1948 převzalo jeho řízení nejprve ministerstvo národní bezpečnosti (MNB) a po jeho zániku ministerstvo vnitra (MV). V té době se za mřížemi ocitl obrovský počet lidí odsouzených za takzvané protistátní trestné činy. V určitém období měli dokonce tito vězni početní převahu nad lidmi odsouzenými za kriminální delikty a nad takzvanými retribučními vězni. Dennodenně spolu trávili většinu času, mohli si být oporou v těžkých chvílích. Mnozí političtí vězni dodnes vzpomínají na důležité poznání, které jim přinesla takzvaná vězeňská univerzita. Přestože byli odsouzeni na mnoho let, často deset a více, žili mnozí v naději, že se režim zhroutí a „do švestek budou stejně doma“.
Sedět bez naděje
Od prvního ledna 1969 bylo vězeňství spravováno ministerstvem spravedlnosti. Přes nepochybné počáteční snahy o další zavádění moderních přístupů, například ve výchovné funkci vězeňství, došlo již na počátku sedmdesátých let s nastupující normalizací k znovuzavedení osvědčených metod. Každodenní šikana a ponižování byly spojené s namáhavou fyzickou prací, vězeňskými normami vyšponovanou až na samu hranici lidských možností. Celý vězeňský řád byl opět militarizován. Vězeň se stal pouhým číslem, na každém kroku byl sledován donašeči. Byl nucen naučit se žít v každodenním strachu.
V roce 1972 byla v některých vězeňských zařízeních vybudována takzvaná izolovaná
oddělení (politické izolace). Političtí vězni chodili odděleně do umýváren, odděleně jim byly povolovány vycházky, návštěvy příbuzných, pracovali a jedli sami na celách. Na druhé straně s ostatními vězni komunikovali prostřednictvím řady vyzkoušených muklovských metod. Pomocí nejbližších rodinných příslušníků, někdy díky až zcela neuvěřitelné shodě náhod a štěstí, se o osudu těchto politických vězňů dovídal i okolní svět.
Později byli političtí vězni umísťováni i mezi běžné vězně. Vedení zařízení si však stěžovalo na špatný ideologický vliv těchto odsouzených, kteří s ostatními hovořili o lidských právech, činnosti Charty 77 a VONS a podobně. Komunikace mezi StB a Sborem nápravné výchovy (SSNV) navíc občas nefungovala, a tak se mohlo stát, že například Jiří Gruntorád při svém několikatýdenním věznění na Borech nedostal nálepku politického vězně a mohl být poslán pracovat na odloučené vězeňské pracoviště.
Pracovníci správy Sboru nápravné výchovy a především zaměstnanci tajné vězeňské policie – Oddělení vnitřní ochrany ve svém tvrdém postupu vůči politickým vězňům často porušovali vlastní komunistické právo. Političtí vězni, kteří se aktivně zapojili do protikomunistické činnosti a přitom nepatřili mezi onu „elitu disentu“, byli mnohdy umísťováni mezi vrahy a recidivisty, například v Nápravně výchovném ústavu Minkovice. Vězni se stávali obětí šikany a svévolných kázeňských postihů ze strany dozorců v podobě mlácení obuškem, mnohahodinového přivázání ke katru, úklidu vlastních výkalů ústy a dalších nehorázností ještě předtím, než jim byl udělen oficiální kázeňský trest, například za nesplněnou pracovní normu.
Totalitnímu mechanismu šlo o to vyvolat u vězněného pocit vlastního selhání a donutit ho po návratu z trestu k zastavení veškerých aktivit. Někdy byl režim ve svém snažení úspěšný, jindy selhal: „Odsouzený BENDA Václav se i v posledních dnech výkonu trestu odnětí svobody choval ukázněně. Svoje úkoly a povinnosti si plnil vzorně. Nejvíce se zamýšlel nad tím, jaký bude mít výstup z výkonu trestu. (…) V posledních dnech výkonu trestu také omezil příjem stravy. K tomu se vyjádřil: ,Národní hrdina nesmí vyjít z kriminálu moc vyžraný.’ (…) Na dotazy odsouzených, co bude dělat a jak se po propuštění zachová, řekl: ,Když jsem se dal do boje, tak v něm budu pokračovat. Nikdy se jim nepodaří mě zlomit a nikdy také nebudu souhlasit s emigrací.’ V této souvislosti s ironií vykládal, co musí státní aparát vynaložit peněz na sledování jeho bytu, cenzuru korespondence, telefonu apod. (…) Při sledování televizních novin, při vysílání záběrů z krajských konferencí KSČ, od televize odešel a přitom prohlásil: ,Vidět tyto záběry a poslouchat takové scestné řeči nemusím.’”
Selektivní paměť
Političtí vězni období sedmdesátých a osmdesátých let si byli vědomi faktu bipolárně rozděleného světa a nemohli se uchylovat k naději, s níž žili někteří političtí vězni let padesátých. Délka trestů „normalizačních“ politických vězňů jen ve výjimečných případech přesáhla dobu pěti let, to však přímo nevypovídá o tom, čím museli projít. Kratší tresty jsou však dodnes někdy důvodem, proč političtí vězňové z padesátých let hovoří o těch pozdějších s despektem.
Životní podmínky politických vězňů z období před rokem 1968 tyto lidi i v normalizačních letech řadily do skupiny druhořadých obyvatel ČSSR. Rok 1968 s následnými „rehabilitačními procesy“, které se táhly až do let sedmdesátých, jim pak přinesl další deziluzi. „Rehabilitace“ v mnoha případech jen potvrdily rozsudky soudů z let padesátých. Jen málokterý z vězňů padesátých let se však později angažoval v opozičním hnutí husákovského režimu. Poukazovali přitom (a tento argument používají někteří členové Konfederace politických vězňů i dnes) na to, že mezi disidenty doby normalizace je řada komunistů z let minulých. Pasivitu mnohých ze „starších“ politických vězňů jistě ovlivnil i pokročilý věk a podlomené zdraví. Přesto se zdá, že se komunistickému režimu možná do určité míry podařilo to, oč usiloval. Lidé z disentu někdy zapomínají na období před rokem 1968, ale na druhé straně i bojovníci proti komunistickému režimu a jeho oběti z let padesátých vytlačují ze své paměti vzpomínky na období takzvané normalizace. A nezájem podstatné části společnosti zapomínání podporuje.
Autor je historik, působí na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.