Podzimní a zimní měsíce jsou prestižnější výstavní termíny, o které se v zákulisí bojuje všemi dostupnými prostředky posvěcenými účelem. Galerijní a muzejní sezona vrcholí. V nedaleké Vídni si na své přijdou jak vyznavači klasické moderny s jejími kodifikovanými a dnes už pro široké vrstvy „krásnými“ formami, tak anarchizující rebelové, ironicky revoltující proti jakékoliv stálosti a závaznosti vizuálního projevu.
Výstavní program rakouských institucí je koncipován natolik rytmicky a koncentrován na poměrně malé, pěšmo dosažitelné ploše, že den uběhne mrknutím oka a nezbývá čas ani na horký svařák a pečené brambory u stánku před Kunsthistorisches Museum. Pro čtenáře A2 jsem vybral kontrastní dvojici autorů.
Rusku, oslům a ostatním
Začněme kvalitní přehlídkou Marka Chagalla, malíře „pařížské školy“. Autor ruského židovského původu je jednou z ikonických postav avantgardního umění počátku 20. století, které se přelévalo z Východu na Západ a zpět. Propojování do té doby oddělených kulturních oblastí a jejich forem je na Chagallově díle příkladné. Výstava, již připravilo BA-CA Kunstforum, se soustředí na umělcovo rané dílo, vymezené léty 1908 a 1922. Vzniklo převážně za pobytu v Rusku a představuje důležitou autorovu malířskou etapu, v níž došlo k postupnému formulování tolik známé chagallovské obrazové poetiky. Ke klíčovým dílům patří monumentální nástěnné malby pro moskevské židovské divadlo z roku 1920 a návrhy divadelních kostýmů a dekorací. Je tu vystaven i nejstarší Chagallův obraz Posvícení z roku 1908. Deštivá ulice plná bahna a pitoreskních postaviček, na obzoru cirkusový stan a hrazda s akrobatem ve výmyku. Už zde je pro umělce tolik typické volné zacházení s měřítkem lidské figury vůči krajinnému rámci a celková dynamika obrazové kompozice. Koloristicky silné jsou slavné obrazy Rusku, oslům a ostatním (1911–12), Golgota (1912), Nad Vitebskem (1914) a především Ležící básník (1915) a Nad městem (kol. 1921). Milenecká dvojice spokojeně levitující ve výšině nad střechami a ploty skromných obydlí a kostelů Vitebska připomene pozdější často variovaný motiv milenců v kulisách Paříže. Chagall je zkrátka kromě brilantního vypravěče velký mág barvy. Už proto sem stojí za to zabloudit.
Naše ferrari má celulitidu
Střih. Je-li Chagall velkým koloristou a pábitelem, rakouský sochař Erwin Wurm (1954) je geniální glosátor, neúnavný ironik a bystrý kritik současné západní společnosti. Už z náměstí před Kunsthistorickým muzeem je vidět v rovině střešní krajiny jakási anarchizující nepatřičnost. Jako si Chagallovi milenci spokojeně letí vzduchem za svým snem, je vrchol převýšené budovy MUMOK (Museum Moderner Kunst – Stiftung Ludwig Wien) atakován typizovaným rodinným domem standardních rakouských rozměrů. Střechou se boří do masy výstavní instituce, zatímco vyrvané základy trčí jako memento proti volné obloze. Lepší poutač si Wurm pro svou retrospektivu nemohl vymyslet. Ani sama výstava nezklame. Neuvěřitelných 400 prací je vměstnáno do několika podlaží MUMOK. Wurm, známý svou strategií důsledného rozšiřování konvenčního pojmu socha, zde představuje celý lunapark nápadů, skečů, ironií i sarkasmů. Socha je tu definována jako permanentní překračování formálního jazyka napojeného na „nesmrtelný“ materiál. Wurm deklasuje veškeré filosofické, uměnovědné, estetické a společenskopolitické normy a demaskuje banální každodennost s jejími vzdušnými zámky, na nos zavěšenými bulíky, ale i tlaky a poctivě prožitými stresy. Proslulé jsou autorovy „minutové sochy“ z roku 1997. Pracuje v nich s krátkým okamžikem, po jehož dobu zaujímají oslovení aktéři různé iritující nebo groteskní pozice, přesně podle předem promyšlených umělcových pokynů. Ve velkoformátových snímcích Outdoor- a Indoor sculptures se Wurm koncentruje na humornou oscilaci mezi člověkem a textilním materiálem, který stylizuje podobu lidské tělesnosti a vede k různým deformacím. Nejhrůznější ve své přímé ironii jsou ale díla Fat Convertible a Am I a house z roku 2005. Prvním je červený model luxusního automobilu Ferrari, který se nevejde do své původní formy, protože ztloustl. Celulitida napadla pevnou „krásnou“ formu a učinila z ní hrozivou amébu na kolečkách. Druhou realizací je těstovitě nateklý dům. Okna jako v sádle se ztrácejícící štěrbiny očí, dveře jako tučná pusinka. Vejdete dovnitř, kde běží projekce. Dům vzdychá a pláče nad svým osudem. Wurm se tu odhaluje jako nemilosrdný kritik jakékoliv pohodlnosti, tuposti a výmluv. Za vtipem je cítit ostrý břit. Konečně koncept, který nenudí.
Nelze stihnout vše. Ještě tu je mimo jiné retrospektiva hyperrealisty Franze Gertsche, velká výstava recyklovaného komiksu Američana Raymonda Pettibona, přehlídka americké fotografie od čtyřicátých let po současnost, expresionisté v Leopoldově muzeu, Picasso v Albertině ad. Osobně jsem dal přednost Chagallovi a Wurmovi. Už pro ten kontrast. Vlastně jsem úplně zapomněl na předvánoční vídeňskou atmosféru velkoměstských bulvárů. Tak snad příště.