Odpovědi na otázky, které jsme zaslali znalcům a obdivovatelům díla Karla Poláčka, ozřejmují a upřesňují, zda a nakolik je možné považovat dílo tohoto spisovatele za poutavé a aktuální pro dnešního čtenáře, a kdo jsou jeho souputníci ve světové literatuře.
1. Ve společnosti kterých světových autorů vidíte Karla Poláčka a proč?
2. Jaké aspekty Poláčkova díla považujete za nadčasové?
1. Vrstevníkem Karla Poláčka byl Franz Kafka, jen o devět let starší. Myslím, že oba měli do značné míry společné vidění světa, poznamenané židovskou zkušeností člověka, který není stoprocentně zařazený, který je „v menšině“. Oběma je vlastní zostřená vnímavost, oba se až s minimalistickou zaujatostí soustřeďují na detaily, jako by skutečnost sestávala z řady jednotlivostí, s nimiž lze manipulovat. Oba – i když samozřejmě každý po svém – docílili jakéhosi dvojitého vidění reality, z něhož vzniká groteskní vize, humor, u Kafky přízračný, u Poláčka vlídný.
2. Poláčkovo dílo má mimořádné kvality. Svůj prozaický postoj Poláček charakterizoval jako zájem o stavovství, o psychologii davu a stavu, o postižení spíše kolektivu nežli jednotlivých lidských osudů a svou metodu formuloval následovně: „…vzít si zárodek faktu, charakteristický znak, který, když je dobře domyšlen, musí dát obraz života a souvislostí v životě.“ Tyto zásady pojetí práce se u něj nicméně originálně realizují v jazykovém materiálu. Poláček je pro mě především kritikem řeči, oživovatelem slova. Což je zápas, který má význam morálně hygienický, „neboť zvetšení jazyka jest v přímé souvislosti s úpadkem evropské vzdělanosti“.
Jiří Poláček, literární historik; působí na Masarykově univerzitě v Brně
1. Navzdory málo chápavým soudům dobové kritiky lze Karla Poláčka srovnávat s řadou velkých osobností světové literatury. Většinu takových komparací provedla až současná literární věda – hlavně autorka Knížky o Karlu Poláčkovi Alena Hájková a účastníci patera poláčkovských rychnovských sympozií, z nichž vzešly cenné sborníky. Z oněch světových tvůrců je nutno jmenovat především Antona Pavloviče Čechova, kterého Poláček řadil k svým nejoblíbenějším spisovatelům (dal to najevo například roku 1936 ve známé čtenářské anketě Lidových novin, v níž vyzvedl jeho povídky). Jak napsal už Pavel Trost, oba uvedené autory spojovala schopnost „aktualizace banálních dějů a řečí“, leč existují ještě jiné afinity, jimiž se zabývala zejména ruská bohemistka Alla Mašková.
Svým pohledem na svět měl Poláček blízko i k dalším představitelům ruské literatury, třeba ke Gogolovi, Dostojevskému či Turgeněvovi, ale i k Zoščenkovi a Erenburgovi (viz srovnávací studie Olega Maleviče a Jiřího Fraňka), zatímco svým zřetelem k dobově příznačným maličkostem se shodoval s Chestertonem. Opomenuti by však neměli být ani mnozí židovští spisovatelé (včetně Franze Kafky) nebo naši světoví autoři Jaroslav Hašek, Karel Čapek a Bohumil Hrabal, mající podobné postoje k světu i jazyku.
2. V rovině jazyka a stylu také vidím mnohé nadčasové aspekty Poláčkovy tvorby, přičemž mám na mysli zejména tvorbu publicistickou s dominantním žánrem sloupku. Jde o tažení proti frázím, manifestované též Žurnalistickým slovníkem, o zábavnou hru se slovními významy a užívání slov z různých jazykových vrstev (se speciálním zaměřením na archaismy), o vytváření svébytných titulků (Politická situace a bujné poprsí, Lovení okurek z láhve a filosofický závěr z toho plynoucí, K problému otázky). A samozřejmě nadčasové je i Poláčkovo pojetí humoru, chápaného jako „odhalování skutečnosti“, tedy jako osobité vidění mnohotvárnosti všedního života.
Dobrava Moldanová, literární historička; působí na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem
1. Karel Poláček je pro mne autor zakotvený v reáliích českého a česko-židovského prostředí konce monarchie a prvních desetiletí samostatné republiky. Jeho obraz maloměsta, stejně jako pražské periferie, postavy a postavičky, kterým vdechl život, tvoří galerii typů příznačných pro danou dobu a prostředí. Navazuje na typicky židovský humor například Vojtěcha Rakouse, ale také nepřehlédnutelně patří k líhni autorů, kteří vyrostli okolo „Lidovek“. Nedovedu si ho odmyslet od českého prostředí (a českého literárního kontextu), a tak nevím, jestli bych našla vhodnou paralelu k jeho dílu ve světové literatuře. Ostatně, vynikající humoristé – namátkou P. G. Wodehouse z anglického prostředí nebo Šolom Alejchem z prostředí rusko-židovského – bývají velmi silně vázáni na domácí kontext a tradici. Když jsou opravdu dobří, směje se s nimi slabostem a pošetilostem jejich spoluobčanů celý svět.
2. Z Poláčkova díla mám asi nejraději jeho romány řekněme „rychnovské“, tedy spjaté s jeho maloměstskou zkušeností, ať již jde o první díly pentalogie nebo Bylo nás pět. Oceňuji na nich schopnost vytvářet věrohodné a výrazné postavy, zachycovat situace, které tak či onak známe ze své zkušenosti, i když žijeme ve zcela jiné době a ve zcela jiném prostředí. Vidí ostře, ale píše s laskavým nadhledem, jeho smích nebolí a nezraňuje, snad i proto, že dnes působí trochu jako retro. Jeho spolurodáci se na něj sice po Okresním městě hněvali, protože se v některých příbězích a postavách poznali, ale pro nás Nerychnováky vytvořil svět, který lze vztáhnout ke zkušenostem i odjinud. Ptáte-li se mne na nadčasovost Poláčkova díla, je podle mne právě v jeho jedinečné schopnosti vytvořit svět, který žije i mimo vazby na konkrétní předlohy, působí svěže a živě, i když neumíme spojit jednotlivé příběhy a postavy s jejich předlohami. Je skutečnější než skutečnost, s níž ho spojili pamětníci.
Ladislav Soldán, literární historik; působí na Slezské univerzitě v Opavě
1. Dílo a osobnost Karla Poláčka vidím ve společnosti těch významných autorů, českých i světových, u nichž je v jedno spojen humor se satirou, ale také se prolíná ironie se sebeironií. S humorem, ironií a sebeironií se přitom Poláček dokázal dívat nejen na jednotlivce, ale i na skupiny lidí, hlavně na různé typy obyvatelů maloměsta všeho druhu, na celé národy. To mám na mysli hlavně cyklus jeho románů o okresním městě. Můj otec hrával taroky s katolickým farářem a židovským obchodníkem Feinem. A nejenom to. V této podobě vidím coby spisovatele a novináře také Karla Poláčka. A jeho Rychnov nad Kněžnou. Vlastně i Prahu, anebo Brno – města česká, židovská a německá. Přesto se dovedl Poláček smát i vysmívat hlavně českým způsobem.
2. Nadčasové v díle Karla Poláčka? Otázka věru učená, k učenosti, k teoretizování svádějící… Kromě toho F. X. Šalda, který „nadčasovost“ správně chápal i hlásal, Karla Poláčka zrovna neměl v oblibě. Ale budiž: nadčasovost některých Poláčkových děl, třeba toho s názvem Bylo nás pět, které autor psal, když věděl, že sám brzy zmizí v času i nadčasovosti najednou, spočívá v tom, že jsou a dlouho ještě budou skutečným čtenářským a kumštýřským lákadlem. Tím posledním označením připomínám poslední filmové, respektive televizní zpracování…
Antonín Brousek, básník a literární kritik
1. Podceňování Karla Poláčka má u nás dlouholetou tradici; ani ze stínu Karla Čapka se mu nikdy nepodařilo vystoupit, jakkoli právě s bratry Čapkovými ho pojilo osobní přátelství, ba právě díky nim se roku 1923 uchytil v Lidových novinách. A spojovat ho nějak s Vančurou by se rovnalo přímo sacrilegiu.
Přesto ale bychom nalezli nejednoho spisovatele prokazujícího zjevnou spřízněnost s autorským typem Poláčkovým, a to nejen díky tematické příbuznosti židovské. Napadá mě tu kupříkladu Rus Isaak Babel nebo Polák Bruno Schulz, avšak i k dílu Američana Bernarda Malamuda by se dala shledat překvapivá afinita.
2. Nadčasovou platnost má dozajista Poláčkovo soustředění na mikrokosmos takzvaného malého člověka, na odhalování jeho sebeklamných sugescí. Do všudypřítomného humoru, svým původem jazykově kritického, prozařuje všemi vrstvami jeho díla.
Milan Suchomel, literární historik
1. Když se spokojíme se světovostí Poláčkových současníků Jaroslava Haška a Karla Čapka, vzpomeňme tedy proslulého sebepoznání nadporučíka Lukáše ve chvíli, kdy mu dochází, proč si tolik zoufá ze Švejkova tlachu: „Můj bože, vždyť i já často stejně mluvím takové blbosti a rozdíl je jen ve formě, kterou to podávám.“ Čapek už v posledním roce války předvedl, že věci dopadají podle toho, jak si je osvojuje promluva. Provedl v novinových sloupcích kritický průzkum obecného diskursu, jak bychom řekli dnešním žargonem: jak lidé mluví a jak žurnalisté píší, jak se myslí a jak se žije. O něco později vydává Poláček s Čapkovou předmluvou Žurnalistický slovník, inventárium zatvrdlých slovních spojení a detailního ukazatele toho, jak se individuální lidský hlas propadá do hromadnosti, houfu, davu, anonymity a řečového marasmu. Poláčkova beletrie je uměleckým zpravodajstvím o tom, jak světu ubývá smyslu, jak je všelijak křiven a ničen v stereotypu jazykovém a životním. Je jazykovou hrou a jazykovou kritikou. Řečeno v termínech poetiky Jeana Paula, jeho humor je vznešenost naruby, je odvrácenou stranou vznešeného. V jednotlivostech vidí celek a jeho bláznivost. Toho jiného dne, kdy okresní město bylo vyburcováno z „oné sladké, mátožné dřímoty“ a mužové se chystají táhnout do boje, natahuje, napřimuje se také okresní město do své dějinné chvíle, ale do každodenních replik se dál snáší věky přežmoulaná zkušenost, vyčichlá pranostika, tak bylo a bude; která je také předpovědí příštích malostí a zmenšenin, historické v to počítajíc. Shodou okolností, hrou náhod, řízením osudu poslední edice Spisů Karla Poláčka vyšla v Nakladatelství Franze Kafky.
2. Jsme zavaleni nejenom lživými slovy, ale falešnými intonacemi. Ty se vtírají nakažlivěji, nedají se jen tak otřít a odhodit. Řeč ani neví, jak zrazuje věc, mluvčího a sebe. Poláček vystavoval její pominutost; stereotypy a klišé mají v moci bytosti, kterým byl dán dar jazyka. Neušetřil ani děti, v dětských mluvidlech a tvářích je nepřiměřenost ještě nepřiměřenější a komičtější. Jejich bezbrannost vůči nástrahám pak vykupuje čtenáře k bezelstnému úsměvu. Ostatně s velkými tomu není naveskrz jinak, jsou osnovateli i oběťmi. Hlas se odráží v hlase, text se zrcadlí v textu, přítomné jednotlivé v postrádané úplnosti, s kterou se jeden jako druhý míjejí, každý uzavřen do jiné zájmové příhrady. Nevyhnutelná parodie není bezbolestná. Umazaná literatura se stává literaturou, nezůstává ani při konstatování, ani u odsudků a návodů, není sdělováním hromadně prostředkovaným.
Michal Křístek, lingvista; působí na Masarykově univerzitě v Brně
1. Například Michail Zoščenko nebo James Thurber – schopností pozorovat okolní svět a dávat si věci do souvislostí.
2. Důkladná znalost lidských povah a schopnost převést tuto znalost do esteticky působivé podoby.
Aleš Haman, literární vědec; působí na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích
1. V souvislosti s Poláčkovým dílem byl uváděn například A. P. Čechov (Trost, Grebeníčková), možná pro melancholický podtón humoru, který se objevuje u obou autorů. Poláček by se však mohl objevit i vedle autorů, kteří ve svých prózách zachytili svět takzvaného malého člověka, svět maloměsta, ať se záměrem sympatizujícím či parodickým (nebo obojím). Napadá mne v této souvislosti například autor Městečka v Ohiu Sherwood Anderson nebo literární kreslíř malého člověka na okraji megalopole Bernard Malamud či dnes pozapomenutý ruský autor Vasilij Šukšin. S autorem Domu na předměstí, Hlavního přelíčení a řady dalších děl spojuje tyto spisovatele podle mého názoru jednak tragikomické vidění světa, jednak mimořádná schopnost postihnout řečovou podobu tohoto „malého“, esteticky vyprázdněného světa, světa omezených obzorů, v němž dokázali zachytit „hroznou krásu a krásnou hrůzu“ všedního života.
2. Částečně na to reagovala už odpověď na první otázku; dodal bych, že Poláčkovo dílo – podobně jako dílo jeho generačního druha Karla Čapka – pro mne vyjevuje nepomíjivou, byť ne vždy aktuální schopnost umění sklonit se k nám všem tak důvěrně blízké každodenní banalitě, k životní malosti a nicotnosti, krasoduchy módních výstřelků opovrhované a přehlížené, protože moderním průmyslem zábavy zahalované stále svůdnějším závojem klamných iluzí a prchavých senzací, a obnažit v ní, v její efemérní omezenosti a ubohosti zdroje tvůrčí inspirace.
Petr Hora, literární historik; působí na Univerzitě Palackého v Olomouci
1. Nemám důvěru vůči takto pokládaným otázkám, které se někde vespod zrovna tetelí očekáváním pátrání, jež by vyústilo do marnivého povýšení bezesporu vynikajícího českého spisovatele a žurnalisty na sokl problematické literární světovosti. Či snad je to skutečně až ta „společnost světových autorů“, která spisovatelovu jménu vtiskuje solidnost a punc zaručené kvality? To samozřejmě neznamená, že nelze hledat a nacházet či vytušit Poláčkovy předchůdce a možné vzory. Vždycky však jde jen o dílčí hodnoty. Při rozloze Poláčkova literárního díla se takových jmen dá uvést celá řada a při troše šikovnosti jejich uvedení je možno i důvěryhodně zdůvodnit. Pátralo se v prostředí velkých ruských realistů 19. a 20. století. Zaznívala jména jako Gogol, Dostojevskij, Kuprin, Čechov a Isaak Babel s ohledem na schopnosti psychologické, na důkladnou znalost provinčního prostředí a maloměsta, na zkušenost války a na intimní prožitek židovství. Z domácích zásob literární světovosti bývají uváděni především Karel Čapek, Jaroslav Hašek a Bohumil Hrabal. A ovšem Franz Kafka. U prvního se zdůrazňuje filosofický pragmatismus a důsledný politický demokratismus, u druhého antimilitarismus, humor, satira a hyperbola, u třetího groteskno. U Kafky absurdno a existenciální dimenze. A tak dále. Nikdo zato, pokud vím, se dosud nevydal směrem k Anatolu Franceovi. K Historii našich dnů a hlavně k Ostrovu tučňáků. To jsou společenské satiry jako břitva. Naopak přímý přesah Poláčkova díla do cizojazyčného prostředí je zanedbatelný. Překladů jeho díla do cizích jazyků je málo. Nemyslím si, že by bylo nepřeložitelné, ale zcela jistě je velmi složitě přenosné. Trochu to připomíná Lea Rostena (Leonarda Q. Rosse). Jeho Pan Kaplan ale měl proti Poláčkovým nehrdinným hrdinům to štěstí, že například u nás našel hned dva své jazykové průvodce, v Pavlu Eisnerovi a Antonínu Přidalovi.
2. V každém případě nadčasovost, ať už jde o humor, schopnost satirického nazírání reality či o povahokresbu. A na místě nikoli posledním i jeho mluvu. Snad nikdy nepřestanu žasnout nad jeho volbou originálního výraziva. Je v tom nepřekonatelný a nezaměnitelný. Před lety na jednom z periodických rychnovských poláčkovských sympozií zcela seriózní badatel vyslovil požadavek dopsání torza pátého dílu slavného Poláčkova románového cyklu o okresním městě. To se tak někdy děje, že nedokončenost vábí a bere duši klid. Zkušenosti s něčím takovým jsou ovšem dost tristní, jak víme nejen z české literární historie. Naštěstí se auditorium k něčemu takovému nedalo pohnout a zcela jistě dobře míněný návrh striktně odmítlo. Jistěže z různých pohnutek, ale jazykové důvody byly nejspíš na prvním místě. Poláčka dále po celý život zajímala fráze. Stadiem vzniku počínajíc a ničivými účinky svého působení končíc. Jeho postřehy na toto téma jsou fantastické. A jak sdělně jsou formulovány! Je ovšem pravda, že v době, kdy Poláček žil a psal, byla situace v tomto ohledu ve srovnání s dneškem pravděpodobně přehlednější a méně skličující. Prostředků sociální komunikace bylo méně a bylo snazší se jejich působení vyhnout. Všeobecná Poláčkova zjištění o frázi stále platí, změnily se jen konkrétní fráze. Cením si toho, že nás Poláček vede k uvažování o tom, co a jak se říká. To je dar.