K úspěchu někdy stačí málo – třeba jen určitá míra vytrvalosti, dobrý nápad nebo zaplnění prostoru, nad nímž dosud ostatní ohrnovali nos. Existuje několik českých názorových webů, které lze označit za úspěšné. Zaplňují mezery, které tradiční média i velké zpravodajské servery ponechávají bez povšimnutí, a zabývají se i „nepohodlnými“ tématy.
Asi nejznámějším českým názorovým webem je internetový deník Britské listy, založený a řízený Janem Čulíkem. Nelze pro něj použít označení blog, stejně jako není možné toto označení použít u Neviditelného psa Ondřeje Neffa nebo Virtually Jany Dědečkové – především pro šíři jejich záběru a také množství autorů, kteří v nich publikují.
Všude na světě najdeme média, a to nejen internetová, která se profilují především názorově. Jsou důležitou součástí veřejné debaty a vytvářejí možnost pro prezentaci mnohdy menšinových postojů. Jsou ale mnohdy také nezastupitelnou součástí diskusí uvnitř jednotlivých oborů a také upozorňují na problémy, jimiž se jiná média zabývají málo nebo vůbec ne. Jedním z nejznámějších je americký drudgereport.com. Je ovšem třeba dodat, že podobné stránky vytvářejí i novináři z velkých médií – jako doplňkový produkt. Jako příklad lze uvést Guardian, Boston Globe, Newsweek nebo New York Times. Obsahově se Britské listy, další názorové weby ani řada blogů od svých jinojazyčných kolegů nijak neliší. V České republice však Britské listy a ostatní weby navíc doplňují nedostatečnou nabídku tradičních médií.
Formálně vzato je tuzemská mediální krajina pestrá a srovnatelná s většinou západoevropských. Bohužel už se ona „pestrost“ netýká obsahové stránky. Dlouhodobé analýzy deníků ukazují, že jejich schopnost nastolovat agendu, vyhledávat vlastní témata a pokoušet se rozvíjet veřejnou diskusi o podstatných problémech je ve srovnání například s britským, francouzským nebo německým tiskem poměrně nízká. A to nemluvě o obsahové a formální unifikaci, kterou sledujeme v posledních letech. Problematičtější je, že deníky jsou ve vleku témat často účelově vytvářených politickými nebo zájmovými skupinami. Namísto odstupu a analýzy volí metodu velmi podrobného, někdy až vyčerpávajícího zpravodajství. Zdálo by se tedy logické, že se budou snažit poskytnout čtenáři hlubší pohled na věc alespoň na názorových stránkách. Jenže ty jsou vedle komentářů vyjadřujících, alespoň doufám, redakční stanoviska plné buď sáhodlouhých úvah zainteresovaných osob nebo kontroverzních materiálů, z nichž čiší, že byly sepsány pouze s jediným cílem – vyvolat střet a způsobit „senzaci“. V mnoha případech jsou ignorovány hlasy těch, kterých se záležitost bezprostředně týká, kteří se jí věnují a vyznají se v ní – a na jejich úkor jsou preferovány názory politiků.
Čtenáři, který má o téma zájem, nezbývá než vyhledat nějaký nízkonákladový list, případně se zajímat, zda se o něm nedozví něco víc na některém webu. Britské listy nabízejí prostor lidem, kteří většinou nejsou mediálně příliš známí a mnohdy mají i přes péči šéfredaktora jisté potíže s gramatikou, nicméně jejich názory bývají relevantní a zajímavé. Nezřídka vyvolávají další diskusi, která je vedena napříč různými onlinovými médii. Jako příklad můžeme uvést diskusi o protestech proti zasedání MFF v Praze – Britské listy se ve svých příspěvcích výrazně odlišovaly od téměř jednolitého názorového proudu ostatních médií – nebo snahu upozornit na problematický sběr dat při sčítání lidu. Britské listy se soustavně věnují postavení cizinců v České republice, jejich potížím při jednání s úřady a vztahu Čechů k nim, upozorňují na projevy rasismu, pokoušejí se s odstupem reflektovat dění na kulturní a mediální scéně, zkoumají české vysoké školství a v poslední době zaujaly i tématem chování finančních ústavů k zákazníkům. Zřejmě největší pozornost v mediální branži vyvolaly Britské listy v době takzvané televizní stávky, kdy se pokoušely prezentovat dění v České televizi bez emocí a zástupných problémů.
Dalším podstatným rysem Čulíkova internetového deníku je snaha zprostředkovat v češtině zajímavé materiály z britských a amerických médií – mnohdy na témata, která se v českých médiích vůbec neobjevují, anebo jen okrajově, například ve vztahu k válce proti terorismu a omezování občanských práv. I to je služba, která má svůj smysl, byť samozřejmě výběr podléhá postojům a zájmům těch, kteří Britské listy tvoří.
Britské listy i ostatní internetová média vypovídají mnohé i o stavu české společnosti. A je to často výpověď velmi smutná. Nejde jen o způsob argumentace v některých polemikách, občas se objevující tendence nepřípustně zobecňovat či potlačovat fakta, která nezapadají do autorovy konstrukce. Zmíněné polemiky totiž někdy přerůstají do soukromé války, vedené bez skrupulí. Spíše se přihlíží k tomu, kdo to říká, než co vlastně říká.
Uživatelů internetu v České republice rychle přibývá, i proto je důležité, aby tyto názorové weby nadále nabízely širokou škálu postojů a upozorňovaly na témata, která jsou mnohdy neprávem opomíjena či nepatří k dostatečně „atraktivním“. Je celkem jedno, zda se Britské listy mohou „pyšnit“ nálepkou levicové a například Virtually konzervativně pravicové, podstatné je, že obohacují veřejný prostor vůbec nějakými názory.
Autor je mediální analytik.