Manipulace zmanipulovaného

Jak dochází k ploché ideologizaci závažných témat, nechtěně předvádí kniha, kterou vydalo na sklonku minulého roku pražské nakladatelství Ideál. Napsal ji bývalý reportér americké televizní stanice CBS Bernard Goldberg a jmenuje se Jak novináři manipulují. Že mediální obraz skutečnosti se od reality vzdaluje, je obecně známý fakt. Goldberg však tvorbu mediálních kulis, které mají skutečnost zamaskovat, vykládá převážně ideologicky.

První kauza, na které autor dokazuje manipulaci ze strany novinářů, se týká reportáže o zavedení rovné daně, s kterou přišel v USA prezidentský kandidát Steve Forbes. Reportáž se jmenovala Zpátky do reality a jejím autorem byl washingtonský zpravodaj CBS Eric Engberg. Goldberg mu vytýká cirkusový způsob uvádění republikánského (konzervativního) kandidáta, neboť pan Engberg o rovné dani hovořil jako o elixíru, kouzelném léku na všechny potíže, a hlavně že všichni oponenti, které si novinář vybral, byli proti rovné dani. V knize vzrušeně (na s. 8) křičí: „Kde je ta nestrannost a vyváženost… Copak neexistuje v USA jediný expert – aspoň jeden –, který by si myslel, že by rovná daň mohla třeba i fungovat?“ A hned si odpovídá: jistěže existuje, a jmenuje řadu nositelů Nobelovy ceny, od Miltona Friedmana až po Jamese Buchanana. Dál píše: „Jenže kdyby do reportáže zařadil zastánce rovné daně, zmařilo by mu to záměr celého příspěvku, a tím bylo pobavit se na účet Stevea Forbese.“

Jeden z dalších příkladů manipulace se zabývá přístupem médií k bezdomovcům. Televizní zprávy o bezdomovcích ve většině případů ukazují mladý pár, který tvrdě pracuje, či mladou pohlednou maminku s dítětem (s. 54). Goldberg se hned ptá: „Proč si reportéři vybírají právě tyto lidi, není žádným tajemstvím. Chcete-li mezi lidmi vyvolat pro bezdomovce sympatie, neukážete jim odpudivý vzorek“ (s. 55).

Zajímavá je ukázka práce s čísly (s. 55):  oficiální odhady o počtu bezdomovců Všeobecného úřadu amerického Kongresu na počátku devadesátých let hovořily podle autora o 300 000 až 600 000 lidí bez domova. Bezdomovecká lobby o milionech. Stanice CNN jejich počet odhadovala na dva až tři milio­ny. NBC v roce 1993 mluvila o pěti milionech a jeho bývalá stanice CBS předpovídala, že v roce 2000 to bude 19 milionů.

Podobně Goldberg rozebírá novinářské výkony (především stanice CBS a moderátora Rathera) týkající se AIDS (s. 65 a dál) a obviňuje média ze strašení heterosexuálů a podobně.

Byla by chyba pominout skutečnost, že je text knihy příliš osobní a denunciační vůči moderátorské hvězdě Danu Ratherovi, který kdysi byl autorovým šéfem a nejspíš stál za Goldbergovým předčasným odchodem do penze kvůli kritice vlastní stanice (tato kritika byla poprvé otištěna 13. února 1996 ve Wall Street Journal). Zvolená dikce, v níž se nehovoří o Ratherovi, ale o Velkém Danovi (s. 2), capo dei tutti, šéfovi všech novinářů, který brebentí vlastní řečí danštinou (pozor – neplést s dánštinou, upozorňuje v závorce Goldberg), totiž nevědomky ukazuje na podstatu problému, o kterém chci psát.

Bernard Goldberg se přizpůsobuje převládajícímu stylu médií, kterému ve Spojených státech vládnou čím dál tím víc moderátoři typu Howarda Sterna. Když jeho National Public Radio (obdoba našeho veřejnoprávního rozhlasu, kde donedávna pracoval) dostávalo od Federální komunikační komise (obdoba naší velké mediální rady) příliš často pokuty za různé vulgárnosti, pustil se hned do šéfa komise Alfreda Sikese a v jednom z dalších svých populárních ranních bloků zařval: „Modlím se, ať se mu rakovina prostaty rozšíří do plic a do ledvin!“

Podobně v knize dští Goldberg síru na Rathera, ale ne jen proto, že ho nemá rád, ale hlavně proto, že potřebuje, aby se jeho kniha prodávala, aby nebyla přehlédnuta v záplavě jiných titulů. Jinými slovy, estetika mediálního provozu mu vnutila etiku, a to je to, o čem se v knize píše jen okrajově, a naopak za každým selháním autor zcela umanutě vidí liberální (řekněme trochu zjednodušeně levicovou) úchylku. Podívejme se tímto rastrem na obě zmiňované kauzy.

V případě reportáže o Steveu Forbesovi je alespoň pro mě úplně zřejmé, proč si Engberg pozval odpůrce rovné daně, a ne její obhájce: protože právě ti mu přinesou do vysílání potřebné napětí, konflikt, který předpisuje mediální estetika. Pozvat si Friedmana, který za její vynález dostal Nobelovu cenu a měl by o ní přednášku, by bylo nudné. Vedení stanice by redaktora pokáralo. Engberg se nechce bavit na účet pravicového kandidáta Forbese, jak se nám snaží Goldberg přiřazením slov „na účet“ namluvit, ale snaží se bavit Diváka, aby – jak dál sám přiznává – nepřepnul na jiný kanál. Proto také hovoří o rovné dani jako o elixíru, a ne o fiskálním problému, protože tomu slovu by nemusel někdo rozumět. Goldbergova manipulace je ještě zřetelnější, když začne spekulovat a prohlásí (s. 8): „Bylo by absolutně vyloučené, aby Engberg nebo Rather vysílali reportáž o rovné dani ve stejně opovržlivém tónu, kdyby s touto myšlenkou přišel třeba Ted Kennedy nebo Hillary Clintonová.“ I slovo opovržlivý je v tomto případě nepřesné či zavádějící: Engberg problémy nadlehčuje, dělá to, co se jmenuje politeinment, a za to je placen.

Podobně zpravodajství o bezdomovcích podléhá tvrdým mediálním, a ne jen ideologickým zákonům, podle kterých už v televizi nejde o transfer informací, ale v prvé řadě o transfer emocí. Právě diktát pravidelné dávky emocí (odborníci hovoří o takzvaném anesteziologickém efektu, divák vyžaduje stále větší příděl) nutí novináře si vybírat bezdomovce, kteří budou co nejvíce působit na lidské city a nebudou diváky odpuzovat.

Nejinak je tomu i při práci s čísly: podobné případy, které uvádí Goldberg, najdeme i v dějinách žurnalistiky třeba již ve zpravodajství z bojišť první světové války. Platí tu mimo jiné zákon sněhové koule: nejstřízlivější zpráva začasté bývá ta první. Každá další redakce, aby na sebe upozornila, zvyšuje počty obětí, musí totiž zprávu ještě „nastavit“.

Goldberg však za těmito jevy vidí převážně liberálnost (levičáctví) novinářů, kteří chtějí spasit svět a viníkem a hlavními padouchy, kteří za potíže bezdomovců mohou, jsou podle nich Ronald Reagan či George Bush, a ne drogy a alkoholismus. Důkaz: v  roce 1990, tedy za Bushe, odvysílaly hlavní televizní stanice 71 příspěvků o bezdomovectví, zatímco v roce 1995, když byl v Bílém domě Bill Clinton, pouhých devět.

Jenže pouhá čísla vytržená z kontextu o ničem nevypovídají. Museli bychom znát, jaké byly v dané době v New Yorku zimy, jaké zásadní události se v té které době děly. Bez­domovci v zimě a lochneska v létě jsou typické vatové informace, které se do zpráv dostávají převážně z nouze, protože se nic význačnějšího neděje a zprávy musí mít svou pravidelnou stopáž. Navíc zastávat se slabých, ohrožených a menšin je povinnost každé demokratické společnosti a podle toho, jak se k nim chová, bývá taky v naší civilizaci míra demokracie měřena. Rozhodně v tomto případě nejde hovořit pouze o levicové úchylce. Už proto ne, že právě konzervativci přišli s teorií, že každá inovační energie přichází z periferie, tedy od menšin.

Obdobně nelze liberálnost či levičáctví novinářů dokazovat porovnáním statistických čísel (s. 115) o tom, jak v roce 1985 podporovali (podle The Los Anegeles Times) Reagana občané USA (56 procent) a jak novináři (30 procent), jako to činí Goldberg; relevantní porovnání by bylo, jak volili lidé se srovnatelným vzděláním, a tam by jistě velké odchylky nebyly. Vzdělanější lidé fandí tradičně víc liberálům než republikánům. Z textu je cítit představa, že by složení redakcí mělo odpovídat výsledkům voleb. Tato myšlenka má v současných diskusích o povaze médií velký význam. Brent Bozell III. z Media Research Center se dokonce domnívá, že žijeme v době rozpadu liberálních sdělovacích prostředků. To je asi důvod, proč se v amerických médiích, jak říká třeba Petr Adler z Edmonton Journal, o této knize, která vyšla v USA v roce 2002, diskutuje dodnes.

Ideologizace současného nebezpečného trendu vývoje médií, jejichž estetika je diktována nelítostným bojem o diváka-konzumenta inzerce, problém nepomáhá objasnit, ale naopak ho zatemňuje. To ale zřejmě všem ideologům vyhovuje, protože mohou novináře prezentovat jako nepřátelskou kastu ze své podstaty, jak to činí Petr Hájek v úvodním slově a jindy říká Jiří Paroubek. Kniha ale právě kvůli ideologickému manévru stojí za přečtení, protože nám může svou úporností pomoci odhalit podobné banalizační triky na domácí půdě.

Autor je novinář a spisovatel.

Bernard Goldberg: Jak novináři manipulují. Reportér stanice CBS odhaluje, jak média zkreslují zprávy. Přeložila Veronika Lásková, Ideál, Praha 2005, 232 stran.