Jsme ponořováni,
jsme omýváni vodami potopy,
jsme máčeni
až na kůži srdce.
Touha po krajině
na této straně hranice slz
není k ničemu,
touha po rozkvetlém jaru,
touha zůstat ušetřen,
není k ničemu.
K něčemu je prosba,
aby při východu slunce holubice
přinesla snítku olivovníku.
Aby plod byl pestrý jako je květ,
aby se ještě i okvětní lístky růže na podlaze
složily v zářivou korunu.
A abychom z potopy
abychom z jámy lvové a z ohnivé pece
byli stále zraněnější a stále neporušenější
vždy znovu
propouštěni
k sobě samým.
Z němčiny přeložila Věra Koubová