Darované soše na proporce nekoukej

…před kterou bronzová lavička stála, považovali dílo za necudné. Zástupci města za nevalné. „Politici byli proti mně,“ prohlásila ke kauze českokanadská umělkyně Lea Vivot, „protože jsem se nedržela ve vyjetých kolejích. Já jsem svou sochu ale věnovala lidem a lidé ji přijali.“ Druhá lavička od ní bude v Bonita Springs před veřejnou knihovnou – bronzová matka na lavičce čte hochovi či dívce. „Je důležité, aby místní viděli, jak někdo předčítá dítěti,“ prohlásila k uměleckému záměru ředitelka knihovny.

Přesuňme se nyní do městečka Prague Springs. Tady jsem zatím napočítal tři lavičky od českokanadské umělkyně. Sedí na nich žena s psíkem, černoch s běloškou nebo naopak. Podobný osud potkal také Šumperk Springs. Ten má tu smůlu, že je sochařčiným rodným městem. Všude tentýž příběh. Umělkyně je hodně na cestách, nikdo s ní nemluvil a najednou máte lavičku na náměstí. Umělkyně vám ji věnuje. Zbylé exempláře veřejně posvěceného lavičkového umění pak už nakoupí fyzické i právnické osoby se specifickými poruchami vkusu. Osazenstvo lavičky lze přeobjednat. Je libo dva černochy a jednoho indiána nebo tři indiány s jednou laskonkou?

 

Značkování

Další štědrou dárkyní je sochařka Anna Chromy. Této rakouské umělkyni Salvador Dalí na jedné party řekl: „Jste první ženou, která maluje silou muže.“ Spisovatel Pavel Kohout se na jiném rautu přidal: „To, jak jsou díla Anny Chromy provedena, je mužská práce par excellence.“

Mnohem víc o své tvorbě prozradí rakouská surrealistka sama: „Všechno dělám bez jakékoli průpravy. Nepotřebuji modely a nikdy si nedělám skici. Po úrazu totiž vidím skelet i muskulaturu, jako bych měla rentgenové oči.“ V létě 2000 proměnila rentgenooká Anna
Chromy v kostlivecké panoptikum pražský Ovocný trh. Konec výstavy se samozřejmě neobešel bez daru. I když průčelí Stavovského divadla představitelé města označili za nešťastné místo pro tak velkorysý dárek, darovaná socha odtud stále nemizela. Brzy dokonce následovala další donace, hodná jména Prague Springs – kašna Čtyř řek na Senovážném náměstí. Čtyři řeky jsou prý zároveň holdem českým muzikantům. Vypadá to tak. Když se totiž ptáte, jak se sem ten dar dostal, každý si jen píská: já nic, já muzikant.

 

Pomníky, pomníky

Volná tvorba je v centru Prague Springs vyhrazena neodbytným dárcům. Zbytek sochařů se proto věnuje tradiční středoevropské disciplíně – pomníku. Jako příklad můžeme uvést pomníkotvornou činnost městské části Praha 3. Pravděpodobně nejzdařilejší pražskou pamětní deskou je ta, která připomíná herce Vlastimila Brodského. Šperkař Petr Vogel natáhl na fasádu domu v Jičínské ulici dlouhý filmový pás z nerezové oceli s jednoduchým podpisem: „Bróďa“.

První pomník, který po listopadu 1989 na Žižkově vymysleli, byla kopie sochy Sira Winstona Churchilla od Ivora Roberts-Jonese, jejíž originál se nachází na Parliament Square v Londýně. Britský sochař zemřel tři roky před odhalením pomníku, a tak se nejedná ani o autorský odlitek. Odhalení Churchillovy sochy Margaret Thatcherovou bylo nakonec manifestací bizarního kultu paní baronky v českých zemích.

Druhý pokus svědčil o rostoucím sebevědomí radnice. Jezdeckou sochu Jaroslava Haška vytvořil Karel Nepraš. Socha měla být zároveň pípou, ze které by při lidových veselicích proudem teklo pivo. Sochař však zemřel ve fázi návrhu a zakázku zdědila jeho dcera. Dílo, odhalené s velkými očekáváními na Prokopově náměstí, nyní působí dojmem kapra, který zůstal při slavnostním vypouštění rybníka na suchu. Nečeká nás ani chrčivý rozhovor Neprašových trubek, ani slavnostní postoje jeho hieroglyfických kudlanek. Je to jen koňská variace na hermovku. Dalším kandidátem na pomník je žižkovský rodák Jaroslav Seifert. Doufejme, že městská část tentokrát sebere odvahu k řádné sochařské soutěži.

 

Dejte to někam na sídliště

Volná tvorba končívá na pražských sídlištích. Například v panelovém dvoře v Horních Roztylech vás překvapí Oskar od Jaroslava Róny. Socha je mnohem lepší než pomníkový Kafka od téhož autora v centru města.

Sídlištní nika volné sochařské tvorby je však nyní ohrožena. Zástupcům města se již daří kanalizovat proud sochařských darů na městské okraje. Jenže obyvatelé okrajových částí byli paradoxně zvyklí na lepší umění, než je k vidění v centru Prague Springs, a takové zacházení si nezaslouží. Navíc se štědří sochaři na místo činu vracejí a své dary kontrolují. Poučme se v Bonita Springs. V roce 2005 se tam stále cestující Lea Vivot vrátila s požadavkem 95 000 dolarů za svůj dar, jinak si ho prý vezme zpátky a prodá nejmenovanému evropskému sběrateli. Nakonec se dohodli na nájmu sochy uklizené do parku na 3000 dolarů ročně. A přijedou další. Až Prague Springs zase oficiálně navštíví monacký kníže či jiný podobný státník, může být přítelkyně jeho manželky významnou umělkyní. Je proto třeba i do budoucnosti počítat s umísťováním dalších okrasných prezentů. Osobně by se mi k tomu účelu nejvíce zamlouvala neosvětlená polní komunikace, která vede od dálnice D8 ke skládce komunálního odpadu v Chabrech. Nedávná pražská vyhláška ji vtipně označila za jediné místo, kde se smí veřejně nabízet prostituce.

Autor je překladatel.