Kniha jako náhrobní kámen

Philip Roth dává rozhovory zřídka a není obtížné pochopit proč. Není nespolečenský, ani nezdvořilý, pouze ho unavuje odpovídat stále dokola na tytéž otázky. „O čem chcete mluvit?“ zeptá se, jen co usedne. Hned je mi jasné, že tohle bude nesnadný úkol. Sedíme v zadní místnosti Rothovy literární agentury uprostřed New Yorku. Místnost je plná knih Salmana Rushdieho. „Pravděpodobně nejrozumnější místo pro Rushdieho... někde vzadu,“ praví opět bez známky úsměvu. Do města přijel ze svého venkovského domova v Connecticutu, aby zodpověděl pár mých otázek o Spiknutí proti Americe, které sice v USA a Velké Británii vyšlo už před časem, ale v Dánsku teprve nyní. Hlavním hrdinou fiktivního příběhu je Charles Lindbergh, proslulý pokořitel Atlantského oceánu, který vítězí v prezidentských volbách roku 1940 a uzavírá spojenectví s Hitlerem. „Napadlo mě to, když jsem četl Lindberghovu biografii.
V doslovu byla krátká zmínka o tom, že pravé křídlo Republikánské strany se pokusilo prosadit nominaci Charlese Lindbergha na prezidenta. To jsem nevěděl. Pamatuji se, že má rodina celá podporovala Roosevelta a všichni kolem Lindbergha nesnášeli. Všichni v sousedství byli Židé a Lindbergh byl známý svými extrémními rasovými postoji.“

Židé se objevují ve všech vašich knihách, ale příběh Spiknutí se zdá být vaším největším židovským příběhem.

Židovským? Je to má nejameričtější kniha. Je o Americe. Je to americká dystopie. Asi byste nikdy neřekl Ralphu Ellisonovi, že Neviditelný je jeho nejčernošštější knihou, že ne? Nebo ano?

Asi ne.

Tenhle druh úvah patří mezi novinářská klišé. Židovská literatura, černošská literatura... každý, kdo otevírá knihu a noří se do příběhu, ignoruje takové nálepky.

Ale vy jste vnímán jako židovský autor. Znamená to pro vás něco?

Tahle otázka mne nezajímá. Vím přesně, jaké to je, být Židem, a není to ani trochu zajímavé. Jsem Američan. Jakmile jednou takhle začnete, nevyhnete se sérii dalších, ještě příšernějších klišé, která nesdělují vůbec nic o lidských bytostech. Jsem především Američan, protože americká angličtina je můj jazyk. A identifikační nálepky nemají nic společného s tím, jak se ten či onen potýká se životem.

V Operaci Shylock pokládáte otázku, kdo je skutečný Žid, ve Spiknutí proti Americe, kdo je Američan.

Nesouhlasím s tím, že píšu americko-židovskou fikci.

Nevěřím tomu nesmyslu o černošské literatuře a feministické literatuře... tyhle nálepky slouží jen k posílení jistých politických záměrů.

V řadě vašich knih se objevuje vaše alter ego – od chlapce po dospělého autora. Kde končí skutečný Roth a začíná literatura?

Téhle otázce prostě nerozumím. Nečtu ani nevnímám knihy tímhle způsobem. Zajímám se o téma… námět, příběh, mám estetický zážitek z četby, z pobytu uvnitř... té věci. Jestli jsem Roth, nebo Zuckerman? Obojí. To obyčejně říkám. Všechno jsem to já. Nic nejsem já.

Přinesl jsem si s sebou na interview Umírající zvíře a Lidskou skvrnu [dvě Rothovy knihy o vztahu stárnoucího muže a mladé ženy]. Proč se o toto téma zajímáte?

Protože existuje.

Jeden osmašedesátiletý dánský autor způsobil obrovský skandál, když popsal sexuální vztah s osmnáctiletou černou Haiťankou, dcerou svého sluhy. Trestem bylo veřejné „ukřižování“, které i v pokrokovém Dánsku může být velmi nechutnou záležitostí.

Říkal si o to. Skutečně popsal sex s dívkou v ložnici jejího pána? To je zajímavé, tím z toho totiž udělal politiku. Kdyby se věnoval pětadvacetileté studentce univerzity v Port-au-Prince, nikoho by tím nepohoršil.

Možná bychom o literatuře neměli mluvit vůbec.

Moje řeč. To by bylo něco – stoleté moratorium na rozhovory o literatuře... žádné recenze nových knih, žádné přednášky z literární historie, žádní kritici. Čtenáři by byli sami se svými knihami, a pokud by se kdokoliv pokusil jim radit, byl by na místě zastřelen nebo zatčen. Ano, zastřelen. Sto let moratoria na nesnesitelné debaty o literatuře. Měli byste nechat čtenáře, ať se s knihami poperou sami, ať si sami zjistí, čím pro ně knihy jsou a čím ne. O tom se nedá mluvit. Jakmile začnete zevšeobecňovat, dostanete se z literatury do úplně jiného světa a už nenajdete cestu zpátky.

Roth na okamžik odchází a vrací se s návrhem na přebal své nové knihy. Je kompletně černý, jen s tenkou červenou linkou rámující titul: Everyman.

Co mu říkáte? Dnes jsem ho schválil.

Vypadá to, že je to o smrti.

Jestli chcete smrt, tak tohle je rozumná investice. Everyman se říká alegorickým hrám, které vznikaly ve středověké Anglii jako svébytná větev divadla morálky. Tyhle mravně naučné kusy se předváděly na hřbitovech a jejich opakujícím se tématem bylo spasení. Nejznámější se jmenuje Everyman, je z roku 1485 a pochází od neznámého autora. Což bylo těsně po smrti Chaucera a před narozením Shakespeara. Závěrečné pona­učení se v těchto hrách vždy opakuje: „Tvrdě pracujte a přijdete do nebe. Buďte dobrými křesťany, nebo přijdete do pekla.“ Everyman je hlavní postava a navštíví ho Smrt. On ji považuje jen za nějakého posla, ale Smrt říká: „Já jsem Smrt.“ A Everymanova odpověď je první velkou replikou anglického dramatu: „Ach Smrti, přicházíš, když tě nejméně očekávám. Když jsi to poslední, na co bych myslel.“ Moje kniha je o smrti a umírání. Co vy na to?

Je to dost černé. Nemá nakladatel obavy, že si ji nebudou lidé kupovat kvůli barvě?

To je mi fuk. Chci to prostě takhle.

Vypadá to jako Bible.

Báječně. Skvěle. Já myslím, že vypadá jako náhrobní kámen.

Bojíte se umírání?

Ano, bojím. Je strašné. Co jiného se dá říct? Je to něco srdcervoucího, nemyslitelného, nemožného. Neuvěřitelného.

Myslíte hodně na smrt?

Musel jsem na ni myslet po celou dobu, kdy jsem psal tuhle knihu. Strávil jsem celé dva dny na hřbitově a pozoroval, jak se kopou hroby. Po celá léta jsem byl pevně rozhodnutý na smrt nemyslet. Samozřejmě jsem viděl lidi umírat, ale naprosto zničující pro mě byla až smrt mého dobrého přítele loni v dubnu. Byl to můj vrstevník… tak tohle ve smlouvě nebylo, tuhle stránku jsem neviděl, víte? Jak řekl Henry James na smrtelné posteli: „Tak je to tady, velká věc přichází.“

Jste spokojen se svým životem?

Před osmi lety jsem navštívil vzpomínkový večer k uctění památky jednoho autora. Neuvěřitelného muže, plného života, humoru a zvídavosti. Pracoval pro jeden časopis tady v New Yorku. Měl kupu milenek a přítelkyň. A na téhle ceremonii se všechny sešly. Ženy všeho věku. A všechny plakaly a utekly ze sálu, protože to nemohly vydržet. To byla ta největší pocta.

Jak se budou chovat na vašem pohřbu?

Pokud se vůbec ukážou... budou nejspíš ječet na rakev. Víte, touha se s věkem nemění, vy se měníte – vy stárnete. Žízeň po ženách se stává dojímavější a bolestnější. A tklivost v sexu má moc, kterou dříve neměla. Patos ženského těla se stává naléhavějším. Sexuální touha je vždy hluboká, ale k stáru ještě hlubší.

Řekl jste, že se bojíte umírání. Je vám dvaasedmdesát let. Co vás nejvíc děsí?

Zapomnění. Nebytí. Jednoduše řečeno, že nebudu cítit život, nebudu vnímat jeho vůni. Ale na rozdíl od strachu ze smrti, který jsem měl, když mi bylo dvanáct, je ten dnešní obohacený o jistou dávku rezignace. Že musím umřít, mi už nepřipadá jako obrovská nespravedlnost.

Jste věřící?

Jsem pravý opak věřícího. Jsem antivěřící. Podle mě jsou věřící opovrženíhodní. Nenávidím náboženské lži. Všechno je to jedna velká lež. Vy jste věřící?

Ne. Ale vím určitě, že by život byl snazší.

Ale! Ani bych neřekl. K téhle představě mám velký odpor. To není předpojatost, to jsou ty zoufalé výsledky, kterými se náboženství chlubí. Vlastně se mi o tom vůbec nechce mluvit, je nezajímavé bavit se o ovečkách s odkazem na věřící. Když píšu, jsem sám. Naplněn strachem, samotou a úzkostí – a nikdy jsem nepotřeboval víru, aby mě zachránila.

Proč tedy píšete dál, když je to tak osamělé a plné úzkosti?

Občas jsou dny, které mi to úplně vynahradí. Za celý svůj život jsem měl jako spisovatel možná všehovšudy pár měsíců těchhle báječných dní. A to stačí… vlastně je to dobrá otázka. Víte, věnovat se literatuře je rozhodnutí, stejně jako je rozhodnutí věnovat se čemukoliv jinému. Ale s touhle profesí se rychle ztotožníte. A to je začátek konce. Pak se po desetiletí snažíte a usilujete, aby vaše práce byly lepší, něčím zvláštní a jiné, abyste sám sebe přesvědčil, že to umíte.

Ale teď už víte, že to umíte, že?

Nemám nejmenší ponětí, jestli bych to dokázal znova. Jak to můžu vědět? Jak můžu vědět, jestli mi zítra nedojdou nápady? Být spisovatelem je příšerná existence, naplněná nepřetržitou deprivací. Nechybějí mi konkrétní jednotlivci, ale postrádám život. To jsem prvních dvacet let nepochopil, protože jsem bojoval – v ringu s literaturou. Ten boj byl mým životem, ale pak jsem zjistil, že jsem v ringu dočista sám.  

Rozhovor vyšel 14. 12. 2005 v deníku The Guardian.

Přeložil Tomáš Rychetský. Redakčně upraveno.