Na břehu řeky pase svá stáda pastýř Eurymedon, k němu se přidává jeho tchán Alcymus a střídá se s ním ve zpěvu. Eurymedon není spokojen, protože půda je málo úrodná a pole porostlá plevelem. Hraje na loutnu a vzpomíná na minulé doby blahobytu, kdy prožil nejšťastnější dny s Amyntou, ale odešel za neklidných dob a nyní jej rmoutí vzpomínky na bývalé štěstí. Bukolská scenerie jako od slavného římského klasika není zasazena do Itálie nebo Arkadie, ale do Prahy, na vltavský břeh, odkud se naskýtá pohled na Petřín osázený vinicemi a na majestátní Hrad. Mladý student Mickl se utkal se svým slavným vzorem ještě mnohokrát. Latinských bukolských básní napsal téměř sto, v didaktických básních po vzoru Vergiliových Zpěvů rolnických zpracoval téma lovu a rysy mytického Aenea přisoudil Kolumbovi na cestě do Ameriky.
Narodil se roku 1711 v Ostrolově Újezdě u Borovan, není jasné, zda v české, nebo německé rodině (jeho tvorba je latinská a německá). Při studiu na jezuitských školách v Českém Krumlově a Praze vynikl jeho talent básníka školeného na antických vzorech a vybaveného znalostmi antické mytologie a řeckořímských reálií. Jako devatenáctiletý začal připravovat nevídaný literární projekt (poměřováno silami a schopnostmi jednoho člověka): básnický cyklus Recentior artis poeticae Helicon (Nový Helikón básnického umění), který měl zahrnout všechny antické básnické žánry reprezentované devíti Múzami. Mickl měl v tak mladém věku již z čeho vybírat, a ke svým básním se stavěl velmi kriticky. Ze sta eklog jich ponechal devatenáct a z více než čtyřiceti elegií pouze dvě. Múzu epického zpěvu Kalliopé reprezentoval hrdinský kolumbovský epos Plus ultra.
Podobným způsobem naložil s tragédiemi. Do Helikónu se ze sedmi známých titulů dostalo jen historické drama Mauritius Imperator, první část dilogie o vzestupu a pádu byzantského císaře Maurikia, hry oblíbené v jezuitských kolejích po celé Evropě. Dokončení tohoto básnického programu zastavil roku 1731 autorův vstup do cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě a následné studium teologie a práv. Dílo zůstalo torzem, protože Mickl nenašel čas ostatní skladby přehlédnout, začlenit do cyklu nebo je vůbec napsat. Mimo tento rukopis, psaný, zdobený a ilustrovaný jeho vlastní rukou, existují v náčrtku díla dalších tří částí – komedie, elegie a duchovní elegie.
Z dlouhé řady Micklových odborných prací jmenujme tu nejvýznamnější, encyklopedické dílo Scriptores materiae theologicae, philosophicae et historicae (Spisovatelé teologické, filosofické a historické látky) – soupis veškerých děl do roku 1767 z oborů teologie, filosofie a světových dějin ve 35 silných foliových svazcích.
Micklova bukolika mají často autobiografický námět a neopěvují jen blaženost života na venkově, ale jsou to i příležitostné, oslavné básně – panegyriky na papeže, císaře, univerzitu a její profesory, Prahu, místo studií a její okolí. Byly určeny pro deklamace a ve školních divadlech je uváděl buď básník sám nebo spolu s kolegy, kteří si rozdělili role pastýřů.
V eposu Plus Ultra o 2400 hexametrech vzdal Mickl hold císaři Karlu VI. Autor se prezentuje jako nový Vergilius, pokračuje v sérii renesančních epických básní, které mají vergiliovský charakter a napodobují strukturu, scény, motivy a styl Aeneidy. Tématem je první a druhá Kolumbova výprava. Líčí nejprve jejich příčiny a ve druhé části bitvy v Novém světě. Kolumbus v Micklově podání nese mnoho Aeneových rysů. Oba hrdiny zdobí vlastnosti virtus a pietas, prudentia a fortitudo. Kolumbus se ale od Aenea diametrálně liší svým zápalem pro misionářské poslání a výraznými koloniálními a imperiálními záměry. Zatímco Aeneas se zaplétá do bojů veden nevyhnutelností osudu, Mickl od začátku objasňuje Kolumbovy výpravy jako vojenské expedice a dobyvatelská tažení po nových územích pro španělskou korunu a propagace víry tvoří jejich integrální součást. Obraz překrásné scenerie panenské přírody ostře kontrastuje s popisy pohanského kmene, který žije v ráji a v Micklově podání ho špiní ateismem a krvavými kanibalskými obřady. Jejich „pohanství a barbarství“ je podle něj třeba vykořenit mečem a ohněm. Profesor Heinz Hofmann z tübingenské univerzity interpretoval při příležitosti pětistého výročí objevení Ameriky kolumbovské eposy pěti evropských autorů 17. a 18. století, mezi nimi právě Mickla, a kladl si otázku po smyslu těchto textů. Znamenají něco víc než napodobování Vergilia a zkoušku poetické dovednosti? Není Aeneas v Americe pouhý vergiliovský žert a kolumbovští básníci novolatinští kallimachovci, kteří propagují vyumělkovanost v tvorbě? Z literárního hlediska v každém případě. Porozumět Micklovu hutnému stylu, využívajícímu složitý mytologický aparát s převládajícím zdobným účelem, který zatemňuje smysl a vyžaduje hlubší vzdělání nebo delší předběžnou přípravu, je velmi těžké. Básně jsou doslova přeplněny specializujícími epitety: proslulé byly hvozdy maenalské, mohutné duby chaonské, výborná jablka lesbická a punská, nádherné růže paestské, idalské, tyrské nebo pafské. Básník udivuje rafinovanými obraty, řadou formálních i myšlenkových manýrismů (perifrází, metonymií), které použil při imitaci Vergilia a variacích na jeho motivy.
Micklovo dílo je charakteristické úsilím o dokonalost, o dosažení ideálu s akcentem na formu. Pro tuto skutečnost hovoří unikátní koncepce básnického projektu, ornamentální, kaligraficky provedená úprava a pečlivá úhlednost Micklova rukopisného Helikónu, korektní a zvučně znějící hexametry s až pedantickým rozložením cézur či matematicky přesná kompozice hrdinského eposu, číselně odkazující na Vergilia nebo dokonce až na Homéra. Estetickou dokonalost může dnešní návštěvník obdivovat i v architektonické kompozici interiérové klášterní knihovny ve Vyšším Brodě, kterou nechal Mickl vybudovat jako opat Quirinus a vybavil ji nejdůležitějšími knihami, jejichž bílé vazby dokonale ladí s barokními skříněmi a celkovou výzdobou sálu. Klášteru vtiskl opravdu svoji pečeť muž, který se chtěl vyrovnat klasickým antickým vzorům, ba je i překonat, dát na odiv své mimořádné básnické nadání a obdivuhodně hluboké klasické vzdělání.
Autor je klasický filolog.