Impulse!

Jazzové příběhy a magie značky

Některá jména hudebních vydavatelství stačí vyslovit, aby zazněla svým obsahem: Blue Note, Verve, Columbia, Atlantic, HatHut, ECM. Jedinečné postavení mezi ostatními jazzovými labely drží dodnes Impulse! Records. Jeho příběh líčí reprezentativní publikace The House That Trane Built, vydaná k pětačtyřicátému výročí založení jedné z nejvýznačnějších společností moderního jazzu.

Hudební publicista Ashley Kahn zvolil titul parafrázující populární hit Arethy Franklinové The House That Jack Built. (Píseň zkoušela na singlu napodobit původně nadaná, sedmnáctiletá Věra Špinarová.) Ve skutečnosti „Trane“, tedy revoluční saxofonista John Coltrane (1926–1967), už před érou Impulse! nahrával pro firmy Prestige, Atlantic a Columbii. Ale definitivní vrcholy jeho hudební cesty zachytilo více než dvacet alb vydavatelství Impulse!. Autor v pětatřiceti analytických portrétech uvádí kompetentně vybrané opusy. Kromě barevné obálky je Kahnova kniha černobílá; čtenář tak přichází o jedinečný zážitek z barevné reprodukce kultovních obalů.

 

Oranž & čerň

První desky Impulse! ve světě jazzu byly mainstreamové, přitom výběrem jmen a ná­plní nevšední. Dramaturgicky vycházely z kontaktů producentské dvojice Creed Taylor/Bob Thiele, zaznamenaly obratem dobrý ohlas kritiky a kupodivu zpočátku i komerční úspěch: Genius + Soul = Jazz (Ray Charles s bigbandem Quincyho Jonese), The Incredible Kai Winding Trombones (šestnáctinásobný multirekording titulního trombonisty). Až čtvrté album Out Of The Cool (Orchestr Gila Evanse) ukázalo nové směry. Brzy je potvrdil John Coltrane kvartetním dvojalbem Africa/Brass či unikátním setkáním s Dukem Ellingtonem. Slavný progresivní saxofonista Courtney Pine mi před časem svěřil, že Coltraneův duet balad se zpěvákem Johnnym Hartmanem by si vzal na „pustý ostrov“.

I další Coltraneovy nahrávky byly klíčové (A Love Supreme, Ascension). Nástup free jazzu potvrdili tehdejší Coltraneovi souputníci a následníci: Albert Ayler, Pharoah Sanders, Marion Brown. Nikoliv všechny z více než pěti set dalších titulů jsou nezapomenutelné, ale převážná část je dodnes pozoruhodná. Vždyť zde nahrávali Charles Mingus, Sonny Rollins, Keith Jarrett, Yusef Lateef, Sun Ra, Ornette Coleman a dokonce i John Lee Hooker.

Produkce Impulse! zachytila zlaté období moderního jazzu a zároveň mezi roky 1960 a 1976 reflektovala převrat vývoje nejspontánnější novodobé hudby. Po smrti Johna Coltranea v roce 1967 dramaturgie Impulse! ještě in memoriam vymetla jeho archiv, vydala kontroverzní nahrávky jeho druhé ženy Alice a spěla k neodvratnému zániku zakladatelské, zářivé fáze svého života. Creed Taylor v roce 1970 zamířil k playboysky popjazzové CTI, kde však vzniklo i několik ryze autorských počinů (třeba Paul Desmond: Skylark).

Obaly dlouhohrajících gramofonových desek firmy Impulse! svou ambaláží neměly obdoby. Byla to elegantní, rozevírací alba, perfekcionisticky vyrobená z plastifikovaného kartonu. Oranžovo-černý potištěný pevný hřbet měřil osm až devět milimetrů, vnitřní přebaly desek uváděly další tituly Impulse!. Papír obalů byl rafinovaně parfémován citronovou vůní. Kmenové barvy firmy byly jasně oranžová a hluboká čerň. Mezi ostatními deskami velkolepé hřbety Impulse! zářily svou výjimečností. Logem labelu byly typograficky výrazné protilehlé bílé vykřičníky s oranžovými tečkami v bílém poli. Všudypřítomný slogan společnosti zněl „The New Wave in Jazz“.

 

Playboy C. T.

Producent Creed Taylor (1929) miloval jazz a zároveň měl ctižádost zapsat se do historie americké kultury. Původně trumpetista, produkci se učil v padesátých letech u malé značky Betlehem, pak v ABC Paramount. Jakmile MGM v roce 1962 koupila od impresária Normana Granze značku Verve, stal se jejím hlavním manažerem. Stál za nahrávkami Stana Getze s Astrud Gilberto – stručně řečeno otevřel dveře fenoménu bossa nova. Produkoval cyklus alb stylotvorného klavíristy Billa Evanse, kytaristy Wese Montgomeryho. Mezitím začal sbírat ceny Grammy. Postupem doby utratil spoustu peněz a nikterak nezbohatl; v roce 1967 náklady desek Impulse! musely dosáhnout nejméně deseti tisíc kusů, aby pokryly po prodeji výdaje. Šestnáct let po založení labelu, v roce 1976, Creed produkci zastavil.

Dál ovšem spolupracoval s nejlepšími sólisty na své značce CTI. Jejich nahrávky vydával v reprezentativních, elegantních obalech, které měly jako cílovou skupinu zákazníků jazzofily, sběratele, snoby, prostě náročné lovce. Recenzenti některá alba CTI charakterizovali jako delikatesy pro královské důstojníky a milionáře. Nebezpečí plytkosti při cestě za úspěchem po řadě nezdarů zažehnali nakonec sami hudebníci.

Pětatřicet let po založení Impulse! vzala jeho katalog pod svá křídla momentálně vlivná firma GRP a její obratný šéf Tommy LiPuma. Kromě asi třiceti nových nahrávek saxofonistů, navazujících na Coltraneův odkaz (Eric Alexander, Michael Brecker, Gregory Tardy...), vydávají postupně na remastrovaných kompaktech téměř celý katalog Impulse!. Malé digipacky na high-end přehrávačích znějí lépe než původní vinylové desky, ale jako zmenšeniny vedle originálů LP nedosahují jejich velkoleposti.

 

Na půl cesty

Éra ambiciózního tvrdohlavého producenta Creeda Taylora přinesla některé nesporné hodnoty – stačí si vybrat. Tam, kde producent manipuloval s muzikanty a řídil je podle svých snivých, někdy megalomanských představ, vznikly intenzivní, nezřídka i bizarní projekty, ale i překvapivé atrakce nebo manýristické koláže. Nutkání zapůsobit občas překrývalo snahu cokoliv sdělit. Nabubřelé zvukové ohňostroje zase jindy balancují na hraně kýče. V osmdesátých letech pop-jazzové žezlo převzali hollywoodští producenti, dříve Taylorovi kolegové, Dave Grusin a Larry Rosen. Zatímco Taylor se odstěhoval do New Yorku, oni založili firmu GRP, do konce let devadesátých komerčně nejúspěšnější jazzovou společnost.

Obchodu s hudbou se zpravidla věnují lidé, kteří k ní mají blízko. Nicméně: nemusí být na škodu umění, když o produkci hudby a její distribuci rozhodují obchodníci. Pokud ovšem nevyvíjejí – byť někdy bezděčně – tlak směřující k redukci autorské hudby na pouhou dekoraci. Jestliže uplatnění muzikantů dnes záleží na obchodníkovi, také jazzman mu nevědomky vychází vstříc. Setkávají se pak v půli cesty. Tady začíná mizerný vliv komercializace na autentickou hudbu, vyrostlou ze spontánní improvizace. Zatímco producenti Michael Cuscuna (Mosaic, Blue Note), Manfred Eicher (ECM) či Stefan Winter (Winter & Winter) vždy cosi vytvářeli, Creed Taylor spíše vyráběl. Ovšem někdy se svými výrobními výkony k tvůrcům přiřadil. A v tom je nejen jeho, ale i naše klika.

Autor je hudební publicista a dramaturg ČT.

Ashley Kahn: The House That Trane Built: The Story Of Impulse! Records. W. W. Norton, New York 2006, 352 stran.