Jan Patočka a věc socialismu

Jan Patočka (1907–1977), jehož dvojité výročí si letos připomínáme, bývá někdy považován za ikonu české intelektuální pravice. Nikoliv bezdůvodně. A nikoliv po právu.

Patočka nebyl vysloveně politickým filosofem, jeho myslitelský záběr byl daleko širší; de facto pokrýval všechny filosofické disciplíny s výjimkou logiky. Na druhé straně, motiv politična patřil v jeho myšlení k těm nejvýznamnějším, a je-li vedle fenomenologické problematiky přirozeného světa klíčovým Patočkovým tématem dějinnost, pak právě politický život je pro toto téma ústředním bodem.

Časté chápání spojuje tuto část Patočkova díla s pravicovým, resp. konzervativním viděním světa. „Na vině“ jsou za prvé jeho filosofické úvahy o smyslu dějin, zejména v poutavém textu Kdo jsou Češi?. Patočka zde nesmlouvavě kritizuje „malost“ českého národa, který nebyl s to bránit v době Mnichova svou ideu a stát se „panským národem“; necháváme se dějinami nést, místo abychom je tvořili.

V dnešním postkomunistickém kontextu, který je typický mj. snahou nějak si vykompenzovat promeškanou vzpouru proti „bolševikovi“, zní mnoha uším Patočkovy teze lahodně. Touha zbavit se švejkovského stínu, odsoudit zaprodanecké Beneše a přihlásit se k velké, „křižácké“ ideji Západu, to vše aktualizuje jednu významnou, avšak povrchně pochopenou vrstvu filosofova díla. Z Patočky jako by byl jakýsi český Leo Strauss, podle nějž se ideologům amerického bushismu někdy přezdívá „Leo-cons“ (američtí lvové zdraví ty české…).

Druhým důvodem konzervativního vnímání Patočkova odkazu je jeho smrt „za Chartu“. Velkého filosofa, který chtěl „žít v pravdě“, zavraždili zlí a odporní komunisté…

Při bližším zkoumání vyznívá Patočkova politická filosofie mnohoznačněji. Výstižný je postřeh Erazima Koháka, že její konkrétní podoba byla hodně závislá na daném stavu společnosti. Texty, které učinily z Patočky „filosofa disentu“, pocházejí z doby, kdy československá společnost prožívala obrovské zklamání z vlastní neschopnosti hájit reformní program proti sovětské moci. Kohák píše: „Kdykoliv je Patočkova politická filosofie programová, je i demokratická. Tón Patočkových textů se mění jen v údobích naprosté bezmoci a beznaděje. Když není možné jednat, žádná programová filosofie nemá smysl. Doba tu vyžaduje filosofii útěšnou, posilující. Tak tomu bylo po Bílé hoře, kdy Komenský psal své spisy útěšné. Bylo tomu tak po Mnichově, kdy Emanuel Rádl psal svoji Útěchu z filosofie. A bylo tomu tak v letech beznadějné normalizace.“

Proslulé Kacířské eseje o filosofii dějin jsou nesporně silný a hluboký text, nesou však v sobě značné nebezpečí: jejich výzva k osobní mravní vzpouře proti zideologizovanému životu ve lži může vést k nežádoucímu odpolitizování této vzpoury: komunismus byl ideologie a Patočka vyzývá k překonání vší ideologičnosti, neb ideologie jsou škodlivé…

V roce 1946 napsal Patočka studii Ideologie a život v ideji. Na rozdíl od pouhé teorie člověka, říká se tu, je ideologie něčím, co nás „angažuje, zachycuje, zavazuje“, zároveň se však chápe člověka ryze vnějškově, „jako určité síly v celkovém komplexu sil, síly, které je třeba použít k určitému sociálnímu cíli“. Naproti tomu idea se týká „našeho nejvlastnějšího nitra…; idea na nás apeluje nikoli snad, abychom se ,dali do jejích služeb‘, nýbrž abychom v ní byli, v ní existovali“.

Ideologie není ničivá sama o sobě, ale teprve tehdy, když přestává být v kontaktu s ideou, která je jí jakýmsi měřítkem. V té souvislosti se Patočka výslovně zmiňuje o socialismu, který je jak ideologií, tak ideou, na rozdíl od fašismu, jenž je právě jen ideologií.

V textu Nadcivilizace a její vnitřní konflikt z padesátých let Patočka na jednom místě stopuje hlubší pravdu materialistické filosofie; v polemice s Heideggerem vidí tuto pravdu v „mlčení o podstatném, které je jediným adekvátním výrazem tohoto podstatného“. Jsoucno je důležitější než bytí, je-li tímto jsoucnem bližní. „Kategorický imperativ není hlas abstraktního rozumu, nýbrž hlas lidského utrpení.“

Na druhé straně se v právě citovaném textu vyslovuje Patočka kriticky k tomu, čemu říká „radikální forma nadcivilizace“, tedy o sovětském komunismu. Nadcivilizací se myslí historicky první civilizace postavená na rozumu, zcela odříznutá od tradice – tedy modernost. Kolektivistická organizace její radikální formy však dusí veškerý život, její ratio je příliš všezahrnující, znásilňuje mimoracionální složky lidství. „Moderantní forma nadcivilizace“, západní liberálně demokratický režim, není ovšem rozporná o nic méně: nedokáže se bránit konzumeristickému umrtvení ani velkokapitálovému podkopání demokracie. Oba moderní bloky je třeba chápat jako neoddělitelně spojené vnitřní „dialektikou úpadku“. Což může vyznít konzervativisticky, filosof však výslovně označuje konzervatismus za útěk od problému. Co je pak řešením?

Patočkovy úvahy jsou spíš hledavé, přesto lze nalézt ústřední myšlenku, které se drží.

V souboru esejů ze sklonku šedesátých let nazvaných O smysl dneška Jan Patočka až překvapivě souzní s duchem reformního komunismu, ale například i s dílem amerického kritického teoretika Herberta Marcuseho. Významným bodem je role inteligence, zejména technické. Inteligence je „vždy vázána k mravnímu postoji, k volbě mezi správným a nesprávným, s čímž souvisí ztráta nebo získání pravého, duchovního já“. V kritické narážce na dobové studentské hnutí pak říká: „Existují dva druhy opozice, které odpovídají dvěma dimenzím transcendence; jedna horizontální, proti danému stavu společnosti, který má být nahrazen jiným stavem, a druhá ,vertikální‘ – opozice proti bezprostřednímu vůbec, která teprve dává té první prostor a smysl.“

Podstatou Patočkovy kritiky komunistického režimu i moderní „nadcivilizace“ vůbec je hájení onoho „prostoru a smyslu“ vertikální opozice, tedy toho, co teprve umožňuje autentický politický život. Z hlediska socialismu lze myšlenku interpretovat takto: teprve věrnost ideji člověka jako svobodné bytosti volící svůj osud a neredukovatelné na věcnou entitu konzumerismu nebo kolektivismu, ospravedlňuje konkrétní socialistickou ideologii a politickou moc. To je základ Patočkova dialogu s režimem v rámci Charty 77.

Sám Patočka rád hovořil v souvislosti s Chartou o tom, že jsou věci, „pro které stojí za to také trpět“ (podobnou formulaci najdeme už ve studii o nadcivilizaci). V kontextu jeho myšlení to znamená, že i za cenu osobní oběti bychom si měli zachovat prostor svobody, nestát se služebníky té či oné ideologie nebo moci, jež z nás mámí výraz loajality. Teprve odtud, druhotně je odvozen význam lidských práv coby situační formulace takového nad-politického základu politiky. Výzva k oběti tedy rozhodně nestojí na přesvědčení, že existují nějaké absolutní, nerelativizovatelné hodnoty – naopak!

Dnes, v bushistické „válce proti teroru“, která z Čechů opět činí národ sluhů („věrných spojenců“), se z lidských práv stává ideologie, která často zapomíná svou ideu. Tak se ztrácí i fakt, že když Jan Patočka touto ideou kriticky měřil normalizační režim, vědomě odkazoval k ideálům socialismu. Někdo to může interpretovat jako pouhý pragmatický legalismus či nedůslednost. Podle mého názoru mylně. Jan Patočka měl pro tuto formu kritiky hluboké filosofické důvody.

Autor je filosof.