Vyhnat poutníka za soumraku

Bída

Na stolku není maso Jen zelenina

V kuchyni není dřevo Topí plaňkami z plotu

Tchyně a snacha jedí z jedné mísy

Když zajdou k bohatým příbuzným převléknou se

Hlavní a vedlejší žena

V chladných dnech druhého měsíce

Žena a konkubína s manželem uléhají

Na polštáři s mandarinskými kachničkami tři hlavy

V hedvábných přikrývkách vedle sebe šest nohou

Troje ústa při úsměvu tvoří znak pchum (kvalita)

Otočí se těla tvoří znak čchon (proud)

Než skončí záležitosti na východě nechá záležitosti na západě

A znovu nabídne svůj orgán na východě

Sát

Tchán saje nahoře Snacha to dělá dole

Nahoře a dole není totéž ale chutná to stejně

Tchán saje dvě Snacha jen jedno

Jedna a dvě nejsou totéž ale chutná to stejně

Tchán saje sladké Snacha hořké

Sladké a hořké nejsou totéž ale chutná to stejně

Nesrdečný zvyk

Při západu slunce klepu na vrata neklidně postávám

Napotřetí pán domu vystrčí ruku a vyžene mě

I tamta kukačka zná ten nesrdečný zvyk

Vracím se a z hloubi lesa kuká abych odešel

Viděl jsem mrtvého žebráka

Neznám tvé příjmení ani jméno

Domov máš kdekoli v přírodě

Je ráno Mouchy se slétají na ležící tělo

Navečer přiletí vrány Vykrákat svou pohřební píseň

Zbyla jen hůl Jediný tvůj majetek

Vyžebraná rýže Asi dvě měřice

Vy z tamté vesnice poslouchejte

Vezměte po košíku hlíny Zasypte ho před větrem a deštěm

Dívám se do zrcadla

Ten bělovlasý zjev to nejsem já bakalář Kim

Jsem přece mladý jako nefrit

Piju občas víc než dřív Peníze taky zmizely

Teď poznávám šediny co pocházejí ze světských starostí

Líná žena

Není nemocná Starosti nemá Moc se nemyje

Deset let obléká šaty vdané ženy

Dítě odloží od prsu Zdřímne si

Vykasá sukně Utíká před sluncem

V kuchyni pohne se Rozbité nádobí

Zahlédne předení Otřepe se Hrůzou zavrtí hlavou

Ale když od vedle zaslechne nějaké zvuky

Vrata zavře jen napůl a jako by honem někam musela

Stará žena

Kupte si líčidla

Olejíčky z kamélie

Stará žena se češe u okna

Neodpoví ani neotevře

Směju se malému co nosí klobouk

Chlapeček bojí se jen podívat na jestřába Schovává se pod klobouk

Je jako semínko jojoby co někdo vyplivl při zakašlání

Kdyby byli všichni takhle malí

Z jednoho břicha by se mohlo narodit tak pět šest dětí

Báseň bambusová

Tak či onak Jdu podle větru Podle vln

Když je rýže Jím rýži Když kaše Jím kaši

Když dobře tak dobře Když špatně tak špatně

Nechme toho

Když vítat hosty Tak v domě

Na trhu prodávat Taky kupovat

Podle období

Nemůžu přece jen dělat všechno jen podle svého

Ale tímhle světem procházím tak…

Pohled na Kumgangsan

Chtěl bych se potěšit z Diamantových hor

Z modravých hor zbyla jen vzpomínka

Na poutníka sedícího na oslu

Bez zájmu neradostně se loudajícího

Kesongští vyhánějí poutníka

Město je Otevřené Proč zavírají brány

Hora je Borová Proč nemají dřevo

Vyhnat poutníka za soumraku není lidské

V království Řádném a Spravedlivém ty ničemo

Kuwolsan, Hory devátého měsíce

Minulý rok v devátém měsíci procházel jsem Horami devátého měsíce

I letos v devátém měsíci půjdu do Hor devátého měsíce

Každý rok v devátém měsíci procházím Horami devátého měsíce

Když Hory devátého měsíce pak v devátém měsíci

Muži strojí hostinu k šedesátinám

Rozhlížím se po vesnici u řeky Je pěkná

Nádherný písek se táhne deset li

Vzít tak písek zrno po zrnku do dlaně

Když chceš zapomenout na stáří rodičů

Hostina k oslavě šedesátin

Tamten stařec co sedí nevypadá snad ani jako člověk

Spíš jako nesmrtelný co sestoupil z nebes

Jeho sedm synů jsou všichni zloději

Ukradli Si-wang-mo všechny broskve a vystrojili mu hostinu

Nenormální báseň

Nebe je daleko Jdu a chytit ho nemůžu

Květiny ztrácejí sílu Motýli na ně nesedají

Chryzantéma v chladném písku kvete

Stín větví stromů je poloviční Odráží se v lotosovém jezírku

K domku na břehu řeky přichází chudý učenec

Silně opilý uléhá pod borovici

Měsíc se ztrácí Stíny hor se proměňují

To z trhu přišel s tímhle nadělením

V domě pana Kchunga

Přede dveřmi vyje starý střapatý pes

To abych věděl že pánovo příjmení je stejné jako Konfuciovo

Proč asi vyhnal pocestného za soumraku?

Asi se bál o spodní dírku svojí ženy

Báseň v korejštině

Zelené borovice stojí daleko od sebe

Lidé všude

Poutník klopýtavě přichází

Pije celý život Hořké i sladké

Báseň v korejštině

Čtyři sloupy jsou opravdu červené

Poutník o západu slunce opravdu hladový

Tenhle klášter není opravdu přívětivý

(a nic)

Napsal jsem společně s kiseng

Čím jsou nadané kiseng z Pchjongjangu? (Kim Sakkat)

Nadané ve zpěvu, v tanci a dokonce ve skládání veršů (kiseng)

Nadané nadané to není zvláštní nadání! (Kim Sakkat)

A ještě umějí zavolat manžela za jasné měsíční noci (kiseng)

Báseň o osmi znacích

Nesmrtelný je živý člověk Buddha není člověk

Divoká husa je vodní pták Slepice není velký pták

Když led roztaje změní podstatu Stane se vodou

Když dva stromy stojí proti sobě Vytvoří les

Poučuji lidi

Bohatý je bohatý chudý je chudý Mají s tím starosti

Ať jim v břiše kručí z hladu nebo z přežrání Jsou na tom stejně

Chudoba ani bohatství nejsou mojí touhou

Chci se stát normálním člověkem Ani bohatým ani chudým

Hledám rudý lotos v temné noci

Bláznivý motýl co hledá vůni přilétl uprostřed noci

Ale každá z květin ve tmě je bez srdce

Hledal Rudý lotos spadl do Jižního přístavu

Překvapený jak loďka kymácející se na podzimních vlnách jezera Tung-tching

Dívám se na hory

Nasednu na unaveného koníka Potěším se pohledem na hory

Přestávám ho pobízet Jedu pomaličku

Mezi skalami jen jedna jediná cestička

Tam odkud stoupá dým vidím dva tři domky

Dívám se na záři květin Jaro přišlo

Voda v prameni zní jak přicházející déšť

Dívám se do dálky Zapomněl na návrat

Až sluha mi říká že slunce zašlo

Kolem plotu

Dívka v horách vyrostla Už je jako matka

Oblékla si jen tak růžovou bavlněnou sukni

Tulákovi se styděla ukázat nahé nohy

Utekla do hustého plotu borovic Jen květiny uhladila

Pan Won

Slunce zapadá Opice se objevily na návrší

Proběhla kočka Všechny myši jsou mrtvé

Přišel soumrak Komáři vlezli do okapu

A s nocí Blechy z lůžka vyskakují

Veš

Hladová pije krev Zrudne Nacpe se Odpadne

Nejodpornější z hmyzu co jsou ho tři stovky

Tulákovi se na dlouhé cestě na hrudi zahřívá

Nedá mu pokoj ve dne v noci

Poslouchá hromy za úsvitu z břicha chudáka

Vypadá jak zrnko pšenice Kaši z ní neuvaříš

Její znak se podobá větru Květy slivoně s ní neotrháš

Ptám se tě: Nechceš se usadit v Tchien-tchaj-šanu

Abys potěšila i těla nesmrtelných? Aby se i Ma-gu podrbala?

S bolavou duší

Syna jsem pohřbil v zelených horách I ženu jsem pohřbil

Vítr je chladný den končí Jsem ještě osamělejší

Do opuštěného domu se nevrátím Je jako klášter

Objímám studenou přikrývku Sedím tak do kokrhání kohoutů

Přeložila Miriam Loewensteinová

Kim Sakkat (také Kim Ip, Kim Terip, vlastním jménem Kim Pjong-jon, 1807–1863) je mezi korejskými básníky výjimkou v mnoha směrech. Předně je jedním z mála básníků-tuláků, ale také excelentním následovníkem tradice čínsky psaného proudu korejské poezie hansi. Ve většině jeho básní najdeme nová výrazná témata, jimiž se od středního proudu poměrně stálých, málo proměnných přírodních scenerií a milostných veršů odlišuje, probouzí fantazii, nutí k zamyšlení a také se posmívá a provokuje. Poslední Kim Sakkatovou specialitou je humor, v korejské poezii velmi zřídkavý.

Pocházel ze známého rodu Kimů z Andongu, ale svých výsad si příliš neužil. Jeho děd Kim Ik-sun, vládní úředník, se v roce 1811 nepostavil lidovému protivládnímu povstání a po potlačení rebelie byl následujícího roku popraven jako vlastizrádce. Podle zákonů země měli být vyhlazeni všichni příslušníci rodiny do třetí mužské generace, včetně ještě nenarozených dětí. Kim Pjong-jona a jeho bratra podle legendy zachránil sluha z rodného domu, odvedl je na vesnici a vydával za vlastní. Kim Pjong-jon se později pokoušel poněkud naivně vrátit rodině čest a jméno, ale společnost i konkrétní lidé na potomka „zrádce“ hleděli s podezřením a opovržením. Nic, ani mimořádné nadání či vzdělání, ani veřejné potupení dědovy památky nemohlo setřít rodinnou hanbu. Nakonec pochopil, že dědičný hřích nesmaže. Rezignoval na obvyklou literátskou kariéru i úspěch a odešel z domova. Na hlavu si nasadil klobouk obyčejných lidí (kor. sakkat, ip), popřel svůj původ, vzdal se své identity a většinu života strávil toulkami po celé Koreji. Kde a jak zemřel, není známo.

O jeho dalším životě se příliš mnoho neví, oficiální i místní kroniky Kim Sakkatovo jméno téměř nezaznamenávají, dochovalo se jen několik sporadických a málo věrohodných vzpomínek ve spisech literátů. Kim Sakkat tak zůstal polomytickou postavou. Ani s jeho básněmi si dobová nebo současná literární historie neví rady. Není obvykle zařazován do souborů čínsky psané poezie hansi, ačkoli do ní bezesporu patří, jeho básně jsou až na výjimky psané čistou klasickou čínštinou a v přísně klasickém stylu. Nepatří ani slovesnosti, jíž se vymyká nesentimentálními náměty, ale zejména formou i rytmem.

V každém případě je to básník nevšední, nebývale všímavý vůči konkrétním životním situacím, které vnímá vážně i posměvačně. Vyhledává paradoxy, je básníkem žertovných dialogů a provokativních erotických scének. Nejde tedy o vyhnance, shlížejícího na obyčejné lidi ze svého ublíženého a uzavřeného, mnohdy povýšeneckého světa. Takových básníků existuje v Koreji nespočet, většinou se však oddělují od ostatních vysokými zdmi, naříkají nad osudem, samotou, sdělují cosi o svých jediných opravdových přátelích – přírodě – a jako by pouze čekali na okamžik návratu na výsluní. Kim Sakkat je skutečný vyvrhel, mnohdy zaháněný ode dveří, chudší než všichni, které popisuje.

–ml–

Galerie

Na stránkách A2

David Böhm (1982), student pražské Akademie výtvarných umění (doc. V. Skrepl, doc. V. Kokolia), ctí kresbu jako vitální činnost. Je fascinován jejím lapidárním jazykem, který lze zhušťovat nebo rozvolňovat do různě přesných sítí. Kresba je asociace, formální příběh, děj, který se rozrůstá a bytní. Autor je unášen výzkumem a objevitelstvím. Na prosté ploše jakéhokoliv papíru nachází prostřednictvím permanentního kreslení obecné konstrukční principy. Opakováním prvků (včetně figur) vytváří struktury, které ale sleduje v jejich náhodnosti, s odstupem a ironií. Jakýkoliv tvar je podnětný pro vyjádření nějakého pohybu, rozpětí, charakteru, vlastnosti, situace, nálady apod. Hravost, propojující autorův ironický pohled na dění kolem sebe, je občas doplňena pádnými textovými glosami (Nejdřív žrádlo, potom morálka). Výzvou jsou Böhmovi také prázdné (čistě bílé) interiérové stěny nebo exterié­rové zdi, obnažené a otevřené všem přírodním živlům. Plní prostor figurami, které levitují, aniž by respektovaly lidské měřítko. Naopak. Opticky ruší vlastní zažitou prostorovou perspektivu a přeměňují ji v neuspořádanou dynamickou plochu s víceznačným akčně-komiksovým poselstvím. V druhém plánu cítí divák autorovu nespokojenost a nálady postpunkového ražení, které místy vyvřou na povrch. Pak se ale zahladí a zmizí v davu. Současnost je příliš pestrá na to, aby mohla být jednoznačná. David Böhm je velmi současný autor.

Petr Vaňous