V sobotu 31. 3. 2007 ve 20.00 bude ČT 2 přenášet předávání cen Nadace Alfréda Radoka pro nejúspěšnější divadelní tvůrce loňského roku. Oceněna bude inscenace, režie, ženský a mužský herecký výkon, scénografie, hudba, dramaturgický počin a původní česká hra. Letos se téměř s jistotou potvrdí, že balet či tanec nemají v hlasování – oproti opeře – velké šance. Co je důvodem?
V březnovém maratónu předávání uměleckých cen by se mechanicky a nezáživně pokračovalo až do prvních jarních dní, kdyby se redakci časopisu Svět a divadlo nepovedl skutečně pikantní, originální, ale nijak zvlášť fatální omyl. Ceny Alfréda Radoka byly tímto úzkostlivě seriózním, konzervativním a v mnohém nejprofesionálnějším českým divadelním periodikem prozrazeny.
To, co na první pohled vypadalo jako antická tragédie, která bude mít pro cenu katastrofické následky, se nakonec proměnilo v malichernost. Rvát vlasy si snad může pouze Česká televize, jejíž přímý přenos si „vychutnají“, troufám si odhadnout, jen spolutvůrci či příbuzní oceněných. Ostatně příliš diváků beztak neubude, pokud nepočítáme příznivce nominovaných, protože podobné, pro tradičního televizního příjemce marginální pořady málokoho zajímají či vzrušují.
Omylem vyzrazené radokovské výsledky tak přinášejí první pozitivní moment. Odhalují totiž scestnost a zbytečnost přímého televizního přenosu, o vrcholně trapném, základ divadla popírajícím „smskovém“ diváckém hlasování ani nemluvě, a snímají mnohým z nás růžové brýle (o loňském předávání více A2 č. 13/2006). Pokud se totiž stále někdo domnívá, že podobné šarády s plejádou neznámých, vysílané v sobotním prime timeu, přivedou do hledišť divadel nové diváky či učiní divadlo populárnější a vyhledávanější, je zcela na omylu. Navíc o konzervativní profil, jakési zkamenění divadla v očích veřejnosti, se již Česká televize dostatečně postarala staromódním, nyní již vylepšeným pořadem Divadlo žije (A2 č. 34/2006) či vznosným, mondénním a notně rozvláčným předáváním Cen Thálie, takže akčnější a alternativnější ceremoniál Cen Alfréda Radoka již situaci vskutku nezachrání.
Druhé zjištění, které v Česku nyní tolik populární únik důvěrných informací zprostředkoval, již není tak lehkovážné a nevinné jako jeden nedůležitý, již dopředu odpískaný televizní přenos. Operní lobby či lépe řečeno dobře organizovaná zájmová skupina operních kritiků, pyšnící se skalpem nedávno odvolaného ředitele Národního divadla Daniela Dvořáka, opět po krátké pauze razantně v Cenách Alfréda Radoka zaúřadovala. Prohlasovala, abychom použili parlamentní terminologii, jako inscenaci roku operní představení La Clemenza di Tito v režii Karl-Ernsta a Ursel Herrmannových v Národním divadle v Praze. Ani na vteřinu nesnižuji uměleckou úroveň inscenace a již vůbec ne obdrženou cenu za scénografii či za ženský herecký výkon Kate Aldrichové, jakož ani svobodné hlasování jednoho každého kritika; nad podivně jednotným, a bohužel v radokovských cenách nikoli prvním hlasováním „národní fronty“ operních recenzentů se přesto vznášejí nemalé pochybnosti. Nabourávají – doufám, že nevědomky – věrohodnost jednoho z mála vskutku seriózních hlasování (každý z hlasujících má vždy tři hlasy pro různé interprety v jednotlivé kategorii) a zároveň otevírají prostor k adekvátním spekulacím o setrvání opery v Cenách Alfréda Radoka. Ostatně samostatná cena by opeře nejen slušela, ale byla by i daleko objektivnější – už jen tím, že srovnávání operních a činoherních hereckých výkonů je vskutku značně diskutabilní. Jednotné hlasování předem domluvených kritiků není žádný planý výmysl, kupříkladu balet či tanec při počtu pěti aktivních recenzentů nemá na dobré umístění v podstatě šanci a naopak některá jména činoherců či současných dramatiků se notoricky, s podivnou pravidelností opakují.
Stačí se projít v kuloárech divadel, zavítat na pár divadelních festivalů nebo pročíst „Radokům“ předcházející anketu Divadelních novin, a o vítězích hlasování máte předem jasno, aniž byste museli surfovat po internetu a hledat omylem naťukané výsledky. Mimochodem, k vítězství většinou bohatě postačí něco kolem patnácti hlasů z padesáti až šedesáti volících kritiků. Někdy však i mnohem méně.
Tím v žádném případě nechci snižovat důvěryhodnost Cen Alfréda Radoka, jichž jsem se několikrát sám zúčastnil a kde předkládá názory mnoho skutečných profesionálů, přesto je třeba se zamyslet nad ještě propracovanějším a snad žánrově rozmanitějším systémem hodnocení.
Třeba nás však čeká při přímém přenosu velké překvapení a vše je pouze rafinovaná mediální blamáž, která bude v podobě nových vítězů odhalena až poslední březnový den v Divadle v Dlouhé. Pak smekám, omlouvám se a zároveň potvrzuji, že Martin Finger jako herec roku, Kate Aldrichová jako herečka roku, Ivana Uhlířová jako talent roku, Dejvické divadlo jako divadlo roku, Má vlast Ivy Klestilové jako hra roku, Karl-Ernst Hermann za scénografii roku, Vladimír Franc a Petr Kofroň za hudbu roku nejsou ti skuteční, již prozrazení laureáti za rok 2006.
Autor je teatrolog.