Začalo to ve druhé polovině devadesátých let. Tehdy Václav Klaus autoritativně prohlásil, že ekologie není věda, nýbrž ideologie. Podobně později dopadla sociologie. Ekonomie, kojná vědecká matka současného prezidenta, která je stále více ovlivňována právě sociologií a psychologií, byla kupodivu vynechána, ale to s naším dnešním svícením souvisí jen okrajově.
Klausův útok proti ekologům se v posledních týdnech stupňuje. Nálepka ideologie zůstala – máme co činit s novým „–ismem“, „environmentalismem“ – a přibyla k ní i některá další pejorativně stupňovaná označení: nové náboženství, nový komunismus. Prezident jako už tolikrát záměrně přehání (je to zkrátka bytostný, nevyléčitelný hyperbolik, neplést prosím s hypertonikem, tlak je pořád skvělý), což by možná i v soukromém rozhovoru přiznal, ale dělá to jen a jen proto, aby jako jeden z posledních univerzálních intelektuálů světa (po Hayekovi a Sartrovi, spolu s Chomským) varoval všechny před omezením toho nejcennějšího, co máme, a tím je svoboda.
Spojením ideologie, náboženství a komunismu někdy až příliš nahlas přemýšlející prezident vytvořil zvláštní prostor, v němž se shromažďují všichni důležití nepřátelé, proti nimž se svobodný člověk musí vymezit, aby vůbec mohl říct, že je svobodný. Svoboda sama o sobě, naznačuje už delší dobu a velmi konzistentně Klaus, neexistuje, je vždy svobodou od něčeho či vůči něčemu. Svoboda se musí neustále proti něčemu bránit, něčeho se zbavovat, jinak ztrácí kontury a skomírá. Společný nepřítel, definující tradičně pole politiky, po pádu komunismu nezmizel, jak se domnívali někteří myslitelé, pouze, říká česká hlava státu, se proměnil. Ďábel má nekonečné množství podob a převleků, které je třeba znovu a znovu odhalovat, demaskovat, předvádět jejich faleš. Odtud také oblíbená figura prezidenta, kterému neustále připadá něco falešného, a tedy nepravého, zkresleného, nepřirozeného! Prezident tak chápe sám sebe jako největšího ekologa současnosti, chrání přece životní prostředí ve smyslu veřejného prostoru, který neustále znečišťují ideologové všecho druhu.
To nás také přivádí k tomu, co mají společného ideologie, náboženství a komunismus, jimiž se tu operuje. A také: proti komu, proti čemu Václav Klaus tolik bojuje. Všechna tři jmenovaná zla, která se kumulují v environmentalismu, jsou lidské výtvory, sloužící k ovládání jiných lidí, ale navenek se tváří jako zjevené pravdy. To platí i pro náboženství, které prezident chápe zcela jasně v negativním smyslu, zřejmě poučen četbou Feuerbacha. Komunismus je pak ukázkou toho, co se stane, když místo boha shozeného na zem zaplní Člověk. Není třeba celou věc dál moc probírat, aby bylo zřejmé, že prezidentova kritika vychází mnohem víc z osvícensko-marxistické linie než ze standardního anglosaského diskursu, který je mainstreamem, kam patří i prezidentovo myšlení, jak ráda hlava Česka tvrdí veřejnosti.
Příroda, či lépe Život, který stojí v centru ekologického vidění světa, je v Klausově pojetí falešným převlekem za Člověka, přesněji za konkrétní „zelené lidi“, kteří chtějí vládnout světu. A skutečně svobodní lidé? Ti jsou přece tím pravým centrem světa, planety, vesmíru, ať už spokojeně lyžují, kde se dá, stojí v zácpě na magistrále, vytvářejí industriálně velmi estetickou skládku za městem nebo vozí odpadky do meziplanetárního prostoru. Liší se pak prezidentovo myšlení něčím od různorodých antropocentristických dogmatik? Neliší, snad jen v tom, že boha vytváří z každého jednotlivce, který má dostatek sebestřednosti a je s to si vlastní božskost veřejně uvědomit, což u univerzálních intelektuálů, jak prokazuje i případ českého prezidenta, nikdy nebyl problém.
Environmentalismus je novodobé náboženství! Zkusme tuto větu na chvíli vytrhnout z negativního kontextu, do něhož byla vsazena (všimněte si: Klaus téměř nikdy pozitivně neklade, nýbrž neguje, odmítá, vymezuje se – ne, ne, ne). Carl Gustav Jung svého času viděl v religiózní funkci jeden ze základních vztahů psyché ke světu a k sobě. Relegere, to je pečlivá a trpělivá pozornost vůči numinóznímu, vůči božské síle, která v nás vyvolává úctu a hrůzu zároveň. Relegare, cituje Jung, je zase navázání vztahu. V každém psychickém systému, který se pořád hýbe a mění, se religiózní funkce projevuje právě v neustálém navazování vztahu k tomu, co nás vnitřně nebo z vnějšku přesahuje. Zdravý organismus se pak pozná podle toho, že ničivé síly tohoto vztahu dokáže překonávat na úkor pozitivních, což se projeví vždy v každé nové nepsané smlouvě. I náboženský vztah je především nekončící boj, výkon a práce.
Nakonec není nic špatného, když vztahy k přírodě, ke světu v širším smyslu budou v tomto smyslu religiózní. Mnohem horší by bylo, kdyby se numinózní sféra, o níž hovoří Jung, smrštila na prázdnou negativitu, které prezident Klaus, nepozorný čtenář Sartra, ze záhadných důvodů říká svoboda.
Autor je vedoucí kulturní rubriky Hospodářských novin.