Raně novověcí autoři působící v Posázaví nejsou dosud dostatečně známi. Chudý kraj zdánlivě nepřitahoval výrazné osobnosti tehdejší vědy či literatury, klášterů zde bylo velmi málo, některé z far v Posázaví podle pramenů z počátku 18. století spíš připomínaly chlévy. Jednou z postav, které alespoň rámcově vystupují z temnot našich neznalostí, je choceradský farář, významný kazatel a překladatel Augustin Jan Václav Soukup. Narodil se roku 1681 na pražském Starém Městě a jeho životní osudy zřejmě nebyly příliš dramatické. Po kněžském svěcení působil kratičce u svého bratra, faráře v Dobrovici u Mladé Boleslavi. Dne 29. září 1705 byl jmenován farářem v Choceradech, městečku mezi Stříbrnou Skalicí a Poříčím nad Sázavou. Zde působil ve farní službě 48 let a poté tu zůstal i na odpočinku. Chocerady se staly i jeho místem úmrtním; zemřel 25. dubna 1755.
Za svůj dlouhý život proslovil v Choceradech i v okolí stovky kázání. Z nich se dochovaly zřejmě pouhé dvě slavnostní promluvy, které přednesl při svatoprokopských poutích v klášterním kostele v Sázavě, kam si jej jako proslulého kazatele zvali tamní benediktini. Sázava byla koncem 17. a v první polovině 18. století významným poutním místem, směřovalo sem hned několik poutních cest, z nichž nejvýznamnější byla asi cesta ze Staré Boleslavi přes údajné světcovo rodiště Chotouň. Ostatky světce ale již v té době v prostorách sázavského kláštera uloženy nebyly; roku 1588 byly slavnostně přeneseny do kapitulního kostela Všech svatých na Pražském hradě. Věřící sem putovali především za tzv. pravým zobrazením svatého Prokopa, portrétem světce, jehož oči se podle mnohých dobových svědectví samy zázračně otvíraly a zavíraly.
V jednom ze slavnostních kázání přirovnal Soukup svatého Prokopa – jak bylo v té době běžné – k léčivé konvalince, ve druhém srovnal tohoto zemského patrona poněkud netradičně s magnetem. Magnet byl vnímán jako velice exkluzivní symbol, předmět, který má schopnost přitahovat k sobě všechny kovy (tedy v symbolické rovině i ta nejzatvrzelejší, nejželeznější srdce hříšníků), a jako takový byl obvykle vykládán jako symbol samotného Krista. Soukupovo srovnání tedy bylo v mnohém odvážné a trochu nečekané, překročení tohoto zaběhlého pojetí muselo být pociťováno jako něco mimořádného.
O Soukupově silném vlasteneckém cítění svědčí i v kázání užitý obraz české země jako lodě zmítané bouřemi; ze všech stran ohrožený koráb ochraňují zemští patroni, představení jako zdatní marináři, kteří loď bezpečně dovedou do přístavu. Za zmínku jistě stojí, že mezi nejvýznamnějšími zemskými patrony jmenuje na důležitém místě i Jana Nepomuckého, jehož kult byl tehdy (roku 1713) v Posázaví v samých počátcích. Obraz skupiny ochránců české země vedených svatým Václavem může mít v Posázaví a na Podblanicku počátku 18. století i nepřímý vliv na postupný vznik a dotváření pověsti o blanických rytířích.
V promluvě nalezneme i vlastivědné pasáže, ve kterých řečník posluchače upozorňoval na kouzlo sázavského údolí; příroda v blízkosti řeky je tu představena jako Boží dílo, které má občerstvit každého bez ohledu na sociální postavení či majetek. Ve druhém kázání se zmiňuje i o kráse drahých kamenů nalézaných na odtud značně vzdáleném Turnovsku a v Podkrkonoší, o Benátčanech a mnohých dalších cizincích, kteří je tam hledali, a neváhá připomenout i známé úsloví, že „mnohý pastucha neb pastýř dražším kamenem za krávou hází, nežli v krávě ceny se vynachází“. V těchto pasážích jej jistě ovlivnilo dílo Bohuslava Balbína, zejména jeho slavná vlastivědná práce Miscellanea historica regni Bohemiae (Historické rozmanitosti království českého). Důležitým motivem obou chvalořečí je setkání knížete Oldřicha se svatým Prokopem, který je jednou přitažen ke světci magnetovou silou, podruhé je jeho srdce za přispění svatého Prokopa posilněno vodou zázračně proměněnou ve víno. Barokní kazatel tak volně pracoval s textem legendy, někdy kladl důraz na některé okrajové legendární motivy, jindy příčiny nebo důsledky jednání postav vysvětloval tak, aby vše souznělo se zvoleným tématem. Pro kazatele byly vedle legend a již zmíněné vlastivědné literatury důležité i dobové kazatelské příručky a slovníky symbolů, které mu dávaly další impulsy pro nejrůznější možnosti srovnání a překvapivých nápadů. Čtenáře, který by si chtěl obě kázání přečíst, odkazujeme na výbor z barokních kázání Svět je podvodný verbíř, který v roce 2005 vydalo nakladatelství Argo.
Soukupovo vlastenecké cítění je zřetelné i z dalších jeho literárních snah. Českému čtenáři 1. poloviny 18. století zcela chyběly některé literární žánry, například román. Soukup se rozhodl, že pro českého čtenáře přeloží spis, který byl v oblibě ve značné části západní, ale i ve střední Evropě, barokní román francouzského filosofa, teologa a spisovatele Fénelona Příběhové Telemacha, syna Ulyssova. Překlad se nepodařilo vydat tiskem, je možné, že dílo nestačil dokončit, možná měl i problémy s dobovou cenzurou. Jedinou zprávu o existenci rukopisu překladu nám zanechal raně obrozenský kněz a překladatel téhož díla Josef Javůrek, který v předmluvě k prvnímu českému vydání románu z roku 1796 zmínil, že se Soukupovým rukopisem pracoval. Není vyloučeno, že se Javůrek s rukopisem prvního překladu Telemacha do češtiny seznámil v knihovně sázavského kláštera, kde působil před jeho zrušením roku 1785 jako poslední knihovník.
Autor je bohemista.