Kdo je tady ředitel?

„Zredukuji produkční stránku svých filmů. Na oplátku budu věnovat více času a energie samotnému natáčení. Nebudu dodávat filmy na pevně zadané termíny, aby každý projekt mohl procházet vývojem, jaký skutečně potřebuje. Přestanu prezentovat filmy na exkluzivních premiérách prestižních festivalů. Omezím PR propagaci. Mám v úmyslu změnit tyto mé profesionální aktivity tak, abych znovuobjevil mé původní nadšení pro film.“ Hlavní myšlenkou, která prochází Trierovým Prohlášením o znovuoživení, je tedy bezpochyby jakýsi návrat k tvůrčímu asketismu. Podobně jako v případě staršího Dogma95 se však hned napoprvé ukazuje, že některé ideje se z papíru přenáší do života jen těžko. Snad nejjasněji je to patrné v oblasti PR aktivit, které i tentokrát mají do mírnosti hodně daleko (viz Trierův nejnovější nápad – divácká soutěž v hledání rušivých elementů ve filmu). Podobným marketinkově pečlivě propracovaným dojmem působí i oficiální webové stránky snímku. Kromě toho, že na nich můžete kliknutím rozpohybovat jednotlivé postavy, aby se vám předvedly ve svých nejkomičtějších scénách, obsahují i rozsáhlý rozhovor s režisérem, v němž Trier zmiňuje tak podstatné informace, jako že jej velmi potěšilo, když mohl v květnu premiérově uvést svou novinku na kodaňském festivalu, protože mohl zůstat doma a starat se o zeleninu na zahrádce. Avšak bylo by více než unáhlené pohlížet skrze všechny ty PR ředkvičky i na samotný film, který je oproti doprovodné mediální masáži naopak příjemně jednoduchý… a jednoduše dobrý.

Hravost až na kost

Ono v prohlášení zmiňované nadšení je v něm totiž doopravdy vidět. A ani ho nemusíte příliš hledat. Trier ho docela nepokrytě vystavuje na odiv. Například hned v úvodních záběrech, když s lehce dětinskou radostí promlouvá k divákům v kinosále, naznačuje, co se bude dít, radí jim, jak si dílko co nejlépe užít. Podobný výstup se pak opakuje ještě uprostřed a na závěr celé komedie. Naštěstí je z Trierových intermezz cítit silná dávka sebeironie a nadsázky, takže se nedostavují pocity trapnosti jako třeba při tragikomickém (avšak naprosto vážně míněném) proslovu Jana Švankmajera v úvodu Šílenství. Když dva dělají totéž…

Trier si důvtipně pohrává s vlastní popularitou a mediálním obrazem sebe sama jakožto podivínského rebela a bere svou osobu jako jeden z vyjadřovacích prostředků filmu. Navíc tentokrát je jeho ego-exhibice vcelku na místě, protože (ať už vědomě či ne) jejím prostřednictvím se režisér vtipně staví na úroveň svých postav. Hlavní hrdinové snímku Kdo je tady ředitel?, podivínští zaměstnanci firmy, která se zabývá záměrně blíže nespecifikovanými informačními technologiemi, si totiž také chtějí urvat sami pro sebe aspoň nějaké to místo, byť třeba jen na maličkém piedestalu. Pilně pracují a snaží se zavděčit nikdy nespatřenému nejvyššímu řediteli, jenž s nimi komunikuje výhradně via e-mail. Ve škodolibém podání Larse von Triera samozřejmě žádný nejvyšší ředitel neexistuje. Je to jen výmysl skutečného ředitele Ravna, který předstírá, že je pouhým řadovým zaměstnancem, aby se vyhnul konfliktům a kritice za svá nepopulární rozhodnutí. Když chce ale Ravn firmu prodat, musí najmout zkrachovalého herce Kristoffera – právě on musí ztvárnit „roli“ onoho tajemného nejvyššího ředitele.

Není třeba dodávat, že bizarní situace na sebe nenechají dlouho čekat. Trier nezastírá, že se inspiroval americkými bláznivými komediemi, v nichž vtip také často vychází ze situace, kdy jedna postava ví něco, co ta druhá ne. Tady je zápletka navíc obohacena o motiv „hodný a zlý polda“, vylepšený tím, že nikdo z dvojice ředitelů nechce být oním špatným poldou. Ke stylu americké komerční kinematografie odkazují i u Triera nepříliš často slýchané slovní přestřelky a zřetelně cílené „hlášky“. Například výkřiky nešťastného islandského obchodníka (ve výtečném karikaturním podání režiséra Fridrika Thóra Fridrikssona) o neschopnosti a sentimentalitě Dánů ke zlidovění přímo vybízí. Zároveň však díky tomu, že jsou založeny na místní specialitě, dánské zálibě v masochistickém humoru, zapadají hladce do filmu i přes svou možnou vykalkulovanost.

Ve sloním výběhu reality

Stejně absurdním dojmem jako ústřední zá­pletka a jednotlivé postavy, které ji dále rozvíjejí, působí i výběr prostředí. Zařízení firmy vypadá jako depresivní přehlídka toho nejnudnějšího, co bylo zrovna v IKEA na skladě. Podobně tristní je i šedivý výhled z plastových oken na sousední, zřejmě hodně podobné podniky. Trier si nejvíc pohrává s dlouhou kancelářskou chodbou, na niž postupně umisťuje drobné epizody. Prchá po ní chudinka Mette vystrašená zvukem kopírky, jiná zaměstnankyně si zde chystá vlečku na svatbu s nejvyšším ředitelem a muž s oprávněnou stížností tu na něj zase den co den trpělivě čeká. O to vtipněji pak v porovnání s fádními kancelářemi vyznívá výběr takzvaných neutrálních půd, na nichž se schází skutečný a nastrčený ředitel, aby společně osnovali další plány. Sloní výběh v zoo, zahradnictví s výstavkou sádrových trpaslíků nebo stánek párků v rohlíku jen trefně ilustrují praštěnost celé situace.

A adjektivem „ztřeštěná“ lze klidně popsat i formu, kterou se rozhodl Trier filmu Kdo je tady ředitel? vtisknout. Kamera, střih i práce se světlem záměrně vyvolávají dojem totálního amatérismu. Postavy se kolikrát do obrazu jen tak tak vejdou, střih je občas nelogický, někdy chybějí velké kusy rozhovorů, jindy se zase stejné věty vícekrát opakují. Herci navíc místy vypadají, že by měli opakovat první ročník konzervatoře, což samozřejmě není jejich vina, ale opět škodolibá radost Triera, který záměrně natáčel jednotlivé scény vícekrát různými způsoby, aby pak přiřadil ty nejvíce nepatřičné části (ať už herecky či třeba světelně) k sobě. Vytvořil tak navýsost bizarní formu, která je adekvátním prostředkem pro vyprávění příběhu o neexistujícím „nejvyšším řediteli“. V podobně nesourodé směsici pak nakonec ani příliš neudiví, že závěr díla je tentokrát na Triera překvapivě smířlivý. Nečekejte však žádné hřebejkovské máčení kapesníků. V podání dánského režiséra má i ono „co jsme si, to jsme si“ hodně kyselou příchuť… naštěstí. Ostatně Lars von Trier, nejvyšší ředitel produkční společnosti Zentropa, by v tom měl umět chodit tak, aby si to s nikým nerozházel.

Autorka je přispěvatelka časopisu Cinepur.