Metal se znovu stává hudebním žánrem, kde se dějí pozoruhodné věci. Pokud se vydáte do jeho zákoutí, budete se možná najednou cítit jako nezvaní hosté. Scéna léty přežívající na okraji zájmu a častovaná výsměchem okolí totiž nemá příliš ráda turisty a jejich přelétavou náklonnost. Metalová posedlost autenticitou a debaty o tom, co je a co není pravý metal, jsou nakonec bezmála stejně interesantní jako hudba, která se ze scény vynořuje.
V polovině osmdesátých let definoval film Roba Reinera Hraje skupina Spinal Tap (This Is Spinal Tap), čemu se smát na metalu. Hraný dokument o fiktivní „nejhlasitější skupině na světě“ představil žánr, ve kterém se reproduktory místo na desítku dávají na jedenáctku a nosí se vyfoukané účesy a upnuté legíny. Reálné dokumenty Heavy Metal Parking Lot (1986) a The Decline of Western Civilization Part II: The Metal Years (1988) přidaly žalostné pohledy na blábolící přiopilé fanoušky, kteří čekají na první americký koncert Judas Priest nebo Chrise Holmese z W.A.S.P., jenž se polévá vodkou a vzkazuje přitom mámě: „Vidíš, nemůžeš mě zastavit.“ Filmy, nazírané se směsí pohrdání a lítosti, udělaly z metalu socio-patologickou diagnózu a přispěly k tomu, že přiznat se celá devadesátá léta, že jste jeho posluchači, se v dobré společnosti rovnalo nákaze venerickou chorobou.
Symboly směšnosti
Metal nicméně existoval dál a dokonce se na začátku devadesátých let stal novým popem. Hairmetalové skupiny jako Guns’n’Roses nebo Bon Jovi prodávaly desky po milionech a mainstreamového úspěchu se dočkaly i undergroudové legendy (Metallica, Slayer). V roce 1992 se dali znovu dohromady i Spinal Tap a vyjeli na fenomenální turné Break Like The Wind. Pro podstatnou část návštěvníků jejich koncertů ovšem nebyli parodií na metal, nýbrž reálným zástupcem nové vlny britského heavy metalu a několik kontextu neznalých novinářů je za dodržování starých dobrých klišé žánru dokonce poctilo příznivými recenzemi. Tehdy se poprvé ukázalo, že příznivci metalu mají vážný problém s pochopením ironie. V rockové rebelii není místo pro pochybnosti a metal je potřeba brát zcela vážně.
Zatímco v letech osmdesátých byl symbolem směšnosti metalu vlasatý rocker hrající na kytaru houslemi (Spinal Tap), v dekádě následující to byly díky médiím severské deathmetalové spolky, které páchaly rituální zneuctění hřbitovů, případně kolektivní sebevraždy. Zatímco velké nahrávací firmy těžily z komerčního potenciálu crossoveru metalu a rapu, pravověrní příslušníci staré scény se zaštiťovali autenticitou undergroundových časů, jež byly stálou připomínkou svazujících (a zároveň vlastně i osvobozujících) klišé. Vymezování pravého a falešného metalu zůstalo jejich koníčkem i v našem desetiletí. Situace je ovšem poněkud obtížnější a pouhé poukazy na komerční úspěch nefungují.
Zadostiučinění, nebo strach?
„Jednu minutu bylo nošení trička s logem Iron Maiden ironickým aktem, o chvíli později už to znamenalo, že Iron Maiden jsou dobří,“ popisuje popkulturní zlom ve vnímání extrémního rocku Adrien Begrand v magazínu Pop Matters. V druhé polovině roku 2005 se z vysmívaného žánru stala nová avantgarda. Metal začal přitahovat čím dál více posluchačů, kteří v něm nacházejí něco, co jim ostatní žánry nemohou poskytnout. Souvisí to možná s vyčerpáním ostatních okrajových žánrů (hip-hop, indie rock), s nárůstem významu minoritních scén či rozmachem internetu: metal se za poslední dva roky stal bezmála dominantní alternativní hudební scénou. Když ale už o metalu píše The New York Times nebo The Guardian, nota bene internetový názorotvorný deník Pitchforkmedia.com, pravověrní metalisté rozhodně necítí zadostiučinění, ale směs strachu a paranoie z velkého spiknutí.
Články o metalu v mainstreamových médiích vypadají, že autoři od sebe vzájemně opisují. Objevují se v nich skoro vždy stejná jména: Sunn O))), Lightning Bolt, Pelican, Jesu, Isis, Khannate, Boris a další projekty kolem labelů Southern Lord nebo Hydra Head. V širší veřejnosti tak vznikl dojem, že v rámci metalu existuje progresivní experimentální scéna, která je schopnější komunikovat s vnějším světem než zbytek. Je to metal a zároveň to metal není. „Lidé nás občas zaměňují za obyčejnou metalovou kapelu. Tou my nejsme!“ cituje The New York Time vysvětlení bubeníka Atsua z japonské kapely Boris. Pokud se na tento výkřik díváme prizmatem mainstreamu, lze ji jednoduše chápat jako vyčlenění se z průměru, jako gesto nadřazenosti. V rámci metalového ghetta je to však neodpustitelný prohřešek, protože nad metal se nelze nadřazovat. Pravidlo ortodoxie mluví jasně: není jiný metal než metal.
Kapelám, o kterých píše tradiční indierockový tisk, začali pravověrní fanoušci hanlivě říkat hipster metal. Dnes tyto skupiny (ostatně stejně jako kdykoliv předtím) najdete spíše na dýchánku pořádaném fanoušky časopisu Wire než na metalovém festivalu. „Hipsteři nemají vlastně Metal rádi, je pro ně jen dalším arzenálem v nekonečné válce o to být co nejvíce cool. Proto potřebují literární přirovnání, aby učinili Mastodon přijatelnými (jako kdyby nestačila jejich hudba), musí odkazovat na Tonyho Conrada a Terry Rileyho při zmínkách o Sunn O))) nebo přehánět experimentální stránku Boris (a žádná z těchto kapel stejně není Metal),“ píše na svém blogu Ari Abramowitz (pockitrockit.blogspot.com). Už to, že autor (jinak respektovaný novinář a odborník na židovský rock) píše jméno svého oblíbeného žánru s velkým počátečním písmenem, odkazuje na to, že je pro něj něčím více než jen hudbou. Metal jako náboženství? Proč ne.
„Praví metalisté jsou absolutně loajální. Je to jako katolické manželství, til deaf do us part,“ utahuje si z metalistů Simon Reynolds na svém blogu Blissout (blissout.blogspot.com). Reynolds, jeden z klíčových současných teoretiků populární hudby, je přitom jedním z velkých přímluvců žánru. Ve svém výroční eseji pro Village Voice vysvětluje, že opravdu radikální hudba může dnes existovat jen jako součást komunit, které jsou postavené na realitě („reality-based communities“), tj. jsou živé ve fyzickém kontaktu na koncertech a fungují mimo snadnou interpretaci (proto jmenuje i další „obtížné“ žánry noise a dubstep). Přijetí metalu do širšího povědomí tedy, zdá se, nekončí komerčním vytěžením metalové subkultury. Tentokrát jde o vytěžení spíše ideologické. Ve světle globalizované a unifikovatelné hudby působí metalová sveřepost a neochota hrát podle pravidel hudebního průmyslu jako závan opravdovosti. A úpěnlivé dělení na pravé a nepravé metalisty vlastně zůstává vedlejším produktem seberegulačních mechanismů, který tuto vzácnou autenticitu chrání. Neschopnost nadhledu je tak ve veskrze ironické době vlastně velkou výhodou.
Autor je redaktor časopisu Street.