Hlavním městem Alžírska otřásly 11. dubna 2007 tři teroristické útoky. Prvním zasaženým místem bylo východní předměstí Alžíru Bab Azzouar, zatímco přímo v centru města se cílem útočníků stalo sídlo předsedy vlády Abdalazize Belkhadema. Hrozivá bilance, 33 mrtvých a 222 zraněných, je nejvyšší od doby, kdy se situace v Alžírsku relativně uklidnila po vraždění devadesátých let. Tehdy přišlo během tzv. špinavé války mezi bezpečnostními složkami a islamistickými bojůvkami o život na sto tisíc lidí, převážně civilistů.
Útok se stal první velkou akcí Organizace al-Káidy v islámském Maghrebu. Jako ozbrojená skupina s údajnou celoregionální působností zde byla založena v lednu tohoto roku. Jedná se přitom o pokračovatelku Saláfické skupiny pro kázání a boj (známou zejména pod zkratkou svého francouzského názvu - GSPC). V nově vzniklé organizaci se tak snoubí dva proudy současného džihádismu – jednak boj proti místní vládě s cílem vytvořit islámský stát a jednak globální boj proti nepřátelům islámu. Dvojí smysl boje maghrebské odbočky al-Káidy měl být údajně symbolicky vyjádřen i zvolením místa útoku. Podle jednoho ze znalců alžírského radikálního islamismu, šéfredaktora listu Al-Djazair News Hamida Layachiho, bylo relativně málo frekventované prostranství před sídlem premiéra vybráno proto, že symbolizuje jak současný alžírský režim, tak i neoblíbenou západní mocnost - Francii. Ve stejné budově totiž ještě v době kolonialismu sídlily ústřední orgány francouzské správy.
Byť útok v centru Alžíru mnohým připomněl teprve nedávno skončený konflikt, je nutné si uvědomit, že situace je dnes poměrně odlišná. V devadesátých letech byly akce islamistických skupin masovou záležitostí a přinejmenším zpočátku se těšily tiché sympatii nemalé části obyvatel. Vůdci skupin navíc tehdy mohli ozbrojený boj ospravedlnit zjevným porušením ústavy ze strany armády, která v roce 1992 anulovala výsledky prvního kola parlamentních voleb, v nichž by tehdy islamisté pravděpodobně drtivě zvítězili.
Oproti masovému hnutí devadesátých let je dnes džihád na stezce boží otázkou jen několika stovek lidí, kteří byli z velké části do GSPC rekrutováni až v nedávné době a s minulou válkou neměli co do činění. Většina bývalých bojovníků dávno složila zbraně. Mnozí tak učinili zejména díky amnestii prezidenta Butefliky, jež byla odsouhlasena v referendu v září 2005. Ke změnám došlo i na nejvyšších postech radikálně islamistického hnutí. Současný šéf Organizace al-Káidy v islámském Maghrebu Abdelamalek Droukdel je ostře napadán bývalým vůdcem a zakladatelem skupiny Hasanem Hattábem. Ten atentáty jednoznačně odsoudil, podobně jako mnoho dalších bývalých islamistických radikálů. Droukdel ovšem spíše než alžírským islamistickým veteránům naslouchá hlasům vůdců globálního džihádu Usámy bin Ládina či Ajmána az-Zawáhirího.
Cíle, metody i symbolika nově otevřeného konfliktu jsou mnohem bližší džihádistům působícím v Iráku či Afghánistánu než bojovníkům války v devadesátých letech. Jak tvrdí analytička Florence Beaugéová: „Atentátníci z 11. dubna jsou motivováni především obrázky z Palestiny, Iráku, Libanonu či Afghánistánu, které jim přinášejí arabské satelitní televize jako al-Džazíra. Alžírští mudžáhidové z devadesátých let jsou jim přitom spíše k smíchu.“ Nová válka ovšem může mít velmi podobné motivy jako ta předchozí. Třebaže se její vůdci inspirují na zahraničních bojištích, odkud začínají přejímat i modus operandi, řadoví bojovníci se rekrutují doma v Alžírsku. Často se přitom jedná, tak jako v případě autorů atentátu z 11. dubna, o osoby s velmi podobným sociálním zázemím jako u teroristů v devadesátých letech. Život na chudých předměstích bez vyhlídky na jakékoliv zlepšení a všudypřítomná korupce a arogance státní moci samozřejmě nemusí automaticky vést k rozmachu teroristického hnutí. Může se však stát jeho podhoubím.
Reakce alžírského režimu není příliš sofistikovaná. Obrovské prostředky vynakládá na represivní operace a na zbrojení vůbec, zatímco technologická zaostalost, stav infrastruktury i životní úroveň zůstávají i přes obrovské nerostné bohatství země beze změny k lepšímu. Blížící se květnové parlamentní volby jen těžko přinesou nějaký politický průlom. Výkonná moc, představovaná prezidentem Buteflikou, je na parlamentu fakticky nezávislá. Alžírští voliči jsou si toho dobře vědomi, a tak účast v „demokratických“ volbách dosahuje zhruba 30 procent. Z volebního klání byla navíc nedávno z formálních důvodů vyloučena umírněná islamistická strana an-Nahda.
Nemožnost participace na legálním politickém životě pak pomáhá zajistit radikálním skupinám vůdce, zatímco bezútěšná situace na předměstích pomáhá rekrutovat všeho schopné pěšáky. Tak tomu ovšem není jen v Alžírsku. Radikálové nedávno zaútočili například i v marocké Casablance.
I když jsou dnes operační schopnosti Organizace al-Káidy v islámském Maghrebu některými bezpečnostními experty líčeny jako omezené, nelze za uvedených okolností rozhodně vyloučit další růst jejího vlivu.
Autor je arabista.