Jiří Čunek, the Killer

Kauzy Jiřího Čunka se vlečou tak dlouho, že u méně zainteresované části občanů i některých médií už nastupuje únava. Trestní oznámení, podaná na předsedu lidovců obhájci lidských práv a Romy kvůli deportaci romských rodin ze Vsetína, čekají na státním zastupitelství déle než půl roku. O současném místopředsedovi vlády ještě hodně uslyšíme, i když možná právě doznívání vsetínských událostí nakonec rozhodne přinejmenším o jeho dočasném opuštění kabinetu.

Navzdory všem vicepremierovým kauzám oba předsedové partnerských stran Jiřího Čunka ujišťují, že se do vlády po případném vyváznutí ze současného trestního stíhání kvůli podezření z korupce bude moci vrátit. Mou tezí je, že i kdyby se obvinění z korupce, vznesené bývalou Čunkovou sekretářkou, nakonec ukázalo neprůkazným, na neudržitelnosti místopředsedy vlády, respektive na nemožnosti jeho návratu do funkce po eventuálním odstoupení by to nic změnit nemělo. Sekretářčino „poklepání“ na Čunkův kredit by totiž politik s čistým štítem lehce překonal. To ale není případ lidoveckého předsedy. Rekapitulace prasklin a děr, které se po onom poklepu objevily v jeho důvěryhodnosti a které přibyly se zvýšenou pozorností věnovanou Čunkově minulosti, by byla předlouhá.

 

Dobrá zpráva?

Navzdory vší bídě je přece jen možné v souvislosti s Čunkovými kauzami, z nichž tu ponecháváme stranou jeho vypočítavé hraní na xenofobní struny, zmínit pozitiva. Tím hlavním je to, že ani masmédia, jinak tolik předpojatě stranící ODS a trojkoalici, Čunka – až na několik výjimek – nešetří. Pravda, být Čunek sociálním demokratem, vypadalo by to hodně jinak. Ale buďme i tak rádi, protože jednostrannost, kterou předváděly například MF Dnes, Lidové noviny, ale třeba i veřejnoprávní Český rozhlas 6 také před loňskými volbami, nabyla děsivých rozměrů. Škoda je, že masová média Čunkovu kauzu více nepoměřují s případy nejasného financování nemovitostí Miroslava Kalouska a Vladimíra Tlustého a že někdy tíhnou k tomu vidět podobné případy především jako „nezvládnutou komunikaci“. Občas se dokonce sugeruje, že kdyby byl Čunek „lepším komunikátorem“ a o svých finančních poměrech stejně jako proslulý budovatel akvaparků na sušinách a reformátor veřejných rozpočtů Tlustý prohlásil, že nemůže prozradit své věřitele, byl by klid. Kdo se výrazně inspiruje kritickou teorií médií, ten by můj stesk nad tím, že hromadné sdělovací prostředky nedávají věci do patřičných souvislostí, jistě označil za naivní a argumentoval by, že naopak znemožňování hlubší reflexe skutečnosti a matení veřejnosti vytvářením pseudoudálostí je jednou z jejich hlavních funkcí. Rozbor textů věnovaných Čunkovým kauzám by k takovému vidění masmédií určitě poskytl mnoho dokladů.

 

The Killer

Čunkovy kauzy jsou české veřejnosti prospěšné alespoň tím, že se během nich zajímavě odhaluje myšlení a jednání politiků a dalších veřejných aktérů. Hlavně mnozí senátoři, ale i premiér Topolánek a předseda zelených Martin Bursík, si zcela nepřípadně hráli na policisty a státní zástupce a „zvažovali důkazy“ vznesené v případu údajné korupce. Senátor Kubera svým návrhem na tajné hlasování o vicepremiérovi sotva někoho překvapil, zato z několika politiků těšících se určitému kreditu opadaly kvůli jejich chování během dané kauzy květinky. Platí to hlavně o dvou senátorech, kteří hlasovali proti vydání předsedy lidovců policii, Jaromíru Štetinovi a Karlu Schwarzenbergovi. Ten prohlásil: „Poté, co jsem se dozvěděl, že on [Čunek] nepožádal o své vydání a jak zpolitizovaná celá ta záležitost je, došel jsem k přesvědčení, že jde přesně o tu věc, proč imunita má svůj smysl.“ Fakta o „zpolitizování“ si ovšem nechal pro sebe, navíc se zdá, že jejich zdrojem je sám Jiří Čunek.

Výroky mnoha předních lidovců, zastávajících se bez ohledu na nové důkazy a Čunkovy prohřešky sveřepě svého předsedy, se – budou-li mít média a veřejnost dobrou paměť – možná stanou hřebíky do jejich vlastních politických rakví. Petr Pithart, Vlasta Parkanová a Pavel Severa sice Čunka kritizovali, k odchodu jej ale nikdo nevyzval, jediný Severa kvůli případu sám složil stranickou funkci. Zklamáním je především oportunismus Petra Pitharta, který sice hlasoval pro odebrání Čunkovy imunity a odmítl arogantní, vyhýbavou a ještě navíc podmíněnou omluvu za xenofobní výroky svého předsedy o Romech, vzhledem k dlouhodobě proklamovaným postojům někdejšího premiéra a předsedy Senátu je to ale málo.

Na odhad dalšího vývoje kolem Jiřího Čunka bych si vsadit netroufal. Jisté je, že jím vedeným ministerstvem protékají evropské miliardy, to není příjemné pomyšlení. Obecně „blbá nálada“ ve vztahu k politice a nízká důvěra veřejnosti v současnou vládu – nejnižší v porovnání se všemi novými kabinety v minulosti – hrozí tím, že bude Jiří Čunek nakonec i nexenofobní částí veřejnosti strpěn jako jedno z mnoha zel. Zdá se tomu napovídat lidový humor, konejšící podobná traumata, který Čunka začíná zvěčňovat v novém idiomu: „držet se jako Čunek“.

Autor je publicista.