Raubíři a červená knihovna

Clemens Meyer

Znám jednu dětskou říkanku. To si ji tak pro sebe pobrukuju, když mi v hlavě začne všechno šílet. Myslím, že jsme ji zpívali, když jsme poskakovali po křídových panácích, ale možná jsem si ji vymyslel sám nebo se mi jen zdála. Někdy hýbu rty a bezhlese ji říkám, někdy si ji prostě začnu broukat a ani si toho nevšimnu, protože mně v hlavě tančí vzpomínky, ne, nijak ledajaké, ty na časy po velkém zvratu, na roky, v nichž jsme – přicházeli do styku?

Do styku s pestrobarevnými auty a s Holsten Pilsener a jägermeisterem. Bylo nám tehdy kolem patnácti, ale Holsten Pilsener byl moc trpký, a tak jsme většinou chlastali s národním uvědoměním. Lipský Premium Pils. Bylo to taky levnější, protože jsme ho odebírali přímo ze dvora pivovaru. Hlavně v noci. Lipský pivovar Premium Pils byl středem naší čtvrti a našeho života. Byl zdrojem prochlastaných nocí na předměstském hřbitově, nekonečných orgií zkázy a tanců po střechách aut během sezony černého Kozla.

Originál lipská pivovarská stáčírna pro nás byla jakýmsi blonďatým džinem z láhve, co nás zlehka popadl za vlasy a zdvihal přes zdi, auta měnil v létající stroje, propůjčil nám svůj koberec, na němž jsme odlétli pryč a plivali fízlům na hlavy.

Většinou ovšem tyto podivně snové noci letů končívaly přistáním na záchytce nebo na chodbě policejního okrsku Jihovýchod, s rukama připoutanýma želízkem k topení.

Když jsme byli dětmi (je ale člověk v patnácti ještě dítě? Třeba už jsme jimi nebyli, když jsme poprvé stáli před soudcem, což byla většinou žena, nebo když nás poprvé přivedli domů a my jsme další den šli do školy, nebo taky ne, a zápěstí jsme ještě měli otlačený tou zatracenou osmičkou), když jsme byli milými dětmi, centrem naší čtvrti pro nás býval velký „Národní podnik Hračkárny a razítkárny Duroplast“, z něhož nám jeden jinak nevýznamný spolužák přes svou matku, která tam vyráběla razítkové polštářky, obstarával razítka a autíčka, pročež jsme ho už potom nemlátili a někdy dokonce dostal i pár drobných. Velký n. p. v roce 1991 zkrachoval, budovu strhli, a matka toho malého překupníka razítek a modelářských autíček byla po dvaceti letech bez práce a oběsila se na venkovním záchodě, a tak onen nevýznamný kluk od nás i nadále nedostával po hubě a někdy utržil i pár drobných. Teď tam stojí Aldi, a já bych si v něm mohl lacino kupovat pivo nebo špagety.

To s matkou toho kluka není pravda. Našla si v roce 1992 práci na nové benzínce Shell a nikdy se k nám nechtěla znát, když jsme si u ní kupovali pivo nebo tvrdej, protože to bylo v noci a obchody měly zavřeno a zdi lipského Premium Pilsneru byly někdy prostě příliš vysoké.

Nejlepší bylo, že pivovar tu byl, i když jsme jej nemohli vidět, protože jsme zrovna o pár ulic dál odnášeli jedné staré ženské domů kabelku, nebo že byla noc (myslím ty příšerně tmavé zimní večerní noci, kdy vidíš jenom světla a cítíš se tak smutně), nebo protože jsme zavírali oči, když jsme jeli kolem. Velký lipský pivovar Premium Pils byl tady. Mohli jsme jej cítit. Voněl fakt tak nádherně, tak sakra dobře po kořeněném chmelu, jako černý čaj, jenom ještě mnohem líp. Když byl dobrý vítr, mohli jsme ho cítit na kilometry.

A ještě teď ho cítím, když otevřu okno, i když jsem daleko pryč, ostatní o tom ale nechtějí nic vědět. A odkud by taky mohli vědět, nevykládal jsem jim to, a když v noci bezesně ležíme v našich postelích, strčím si do pusy cíp deky, abych nevyprávěl o divokých časech.

O takových nocích hodně myslím na Alfreda Hellera, kterému jsme říkali Fred a jemuž se z chlastu zbarvil obličej do šedomodra, jako ta nejjemnější plíseň. Byl o pár let starší než my, vypadal ale na patnáct, nosil kulaté brýle jako studentík, jezdil čtvrtí a po celém městě bez řidičáku v ukradených nebo kdesi levně koupených autech. Sedět u něj v autě bylo zvláštní, skoro tam nebylo místo, protože všude se válely plechovky od piva, a na cestě jsme dělali ty nejšílenější věci. Cosi se s námi stalo, když jsme vlezli k němu do auta, cosi nás zbavilo všech zábran, cítili jsme absolutní svobodu a nezávislost, co jsme nikdy nepoznali a kterou jsme teď ze sebe vyřvávali; vypadalo to, jako by byly Fredovy pomačkaný auta očarovaný tou čarodějnicí s pěti kočkama, co bydlela vedle mě. Někdy jsme stažené okýnko používali jako surfové prkno a jednou rukou se drželi střechy. Bylo to jak jezdit na kolotoči po flašce „Stroh 80“.

Jednou, když jsme se řítili městem, pustil opilej Fred volant a říká: „Do prdele, já už nemůžu.“ Seděl jsem vzadu, vedle drogama úplně nacpanýho Marka a tehdy ještě čistýho Rica, a ani my už jsme nemohli a oči jsme měli jen pro světla našeho města, co svištěly kolem nás. A nebýt malýho Waltera, kterej seděl vedle znenadání rezignujícího Freda, a kterému jsem později během jedné noci dvakrát zachránil život (a co pak ještě mnohem později, jedné jiné noci, přesto prostě odešel), kdyby nechytil volant a nesedl si na Freda, zabořenýho do sedadla, a auto se spoustou spálené gumy nezastavil, byl bych teď byl pod drnem nebo bych třeba přišel o pravou ruku a veškeré psaní musel zvládat levou.

Fred Heller měl ještě bratra, Silvia. Silvio neměl Fredovu kriminální energii, zato hrál šachy. Bratři bydleli spolu, a zatímco Fred&Co. uzavírali v obýváku ty nejšpinavější kšefty, hrával jsem se Silviem v kuchyni šachy. Pravidla si vykládal poněkud po svém, já jsem to ale akceptoval, protože, jak mi jednou říkal, zatímco střelce položil na flašku s kořalkou a mně, tedy mému králi, odtud dal šach, jeho za časů zóny v ghettu zfušovali doktoři a prý mu zbývá už jen pár roků života. Něco na tom muselo být, protože za sebou táhl nohu, levou paži měl skoro chromou. Kromě toho se mu někdy hrozně zkroutil obličej, obrátil oči, až mu zezelenalo bělmo, a hlavou znovu a znovu bouchal do šachovnice (měl jsem děsný strach, že by mu jeden z těch špičatých střelců mohl zůstat trčet v oku). To celé na mě dělalo takový dojem, že jsem hru, dokonce i ve vítězných konstelacích, když – dle jeho výkladu pravidel – můj střelec znásilnil jeho krále, hbitě vzdával, tj. ukousl svému králi hlavu, strčil jej do čtyřhvězdičkového mrazáku a prchnul k Fredovi&Co. do obýváku a dělal ty nejšpinavější kšefty.

V ghettu ho zfušovali doktoři. Chvíli mně trvalo, než jsem se dopídil, co znamená „ghetto“, když Fred a jeho bratr vykládali. Rodiče je odložili, a oni celá léta trávili v jednom uzavřeném domově pro obtížně vychovatelné děti a mladistvé, teda v ghettu, a tam asi Silvio dostával trošku moc antidepresiv a uklidňovacích injekcí, které mu dorazily játra a ledviny. Občas vykládal něco o pokusech, ale myslím, že to není pravda. Jednou jsem se Freda ptal, jestli je v nějakém kontaktu se svými rodiči. „Ne,“ řekl, „jestli je uvidím, tak se mně postaví kudla v kapse.“ Teď se starýmu Fredovi zřejmě postaví, sotva zafouká vítr, protože sedí v jakýmsi posraným lochu. Nevím přesně, co byla zač jeho poslední akce, která ho dovedla do díry, jenom vím, že už byl po ixté v podmínce, a že jeho spis byl tlustej jako Ottův slovník, a taky jenom vím, co se vykládalo, a z čeho se mezitím stala skoro legenda.

Z knihy Als wir träumten

přeložil Petr Štědroň.

© S. Fischer Verlag GmbH, Frankfurt am Main, 2006

Divoženka

Barbara Frischmuthová

Byla to bláznivá láska. První muž, kterého vědomě, dokonce zcela úmyslně svedla. Znala ho už dlouho od vidění. Samotář, říkali lidé. Neoženil se, kosil trávu, pohraboval seno, staral se o své krávy. Když byla zvířata v létě na pastvě, chodil je jednou týdně obhlédnout; každý muž, který měl dobytek v horách, chodil jiný den v týdnu. Domluvili se tak už před léty. Těch pár hospodářství, která zde ještě zbyla, žila z chovu dobytka a pronájmu pokojů.

Bydlel tu odjakživa, už si ho všimla dřív, na loukách nebo v lese, když se šla projít a on kácel dřevo. Ale nikdy o něj nezavadila pohledem, až do onoho léta.

Přijela kvůli záležitosti s dědictvím. Šlo o dům a jí stálo za to, aby ve vesnici vyčkala, dokud se neobjasní, zda a jak se bude muset s bratrem rozdělit. Nebo jestli se nechá vyplatit a koupí si malý obchůdek, kde by nabízela perlové výšivky, jež prodávala a také je zčásti sama vytvářela. Bylo to rozhodnutí, které vyžadovalo čas na rozmyšlenou. Také toužila po odpočinku a vesnice nabízela nejlepší podmínky pro delší dovolenou.

Šla s bratrem, jeho ženou a několika přáteli na pivo do místní hospody, kterou navštěvovali téměř jenom starousedlíci. S výjimkou dní, kdy jeden prominent a přítel vesnice pořádal pro svou klientelu závody ve střelbě do terče.

Ten večer se oba setkali proti sobě u jednoho z dlouhých stolů. Poprvé si všimla, jak pěkně tvarovanou má hlavu. Dřív malovala a ve tvarech lidských hlav se vyznala. Jak tu tak seděl v typickém zeleném kabátě, lehce vlnité vlasy ještě stále přitisknuté pod tlakem klobouku k hlavě, přestože normálně vždy trčely do všech směrů, vypadal najednou jako v přestrojení; pokusila se představit si ho v roláku a saku jako fyzika nebo biologa a najednou jako by hlava a nezvyklý profil odpovídaly. Mezi obvyklými pivními břichy ostatních také vynikala jeho hubenost. Jen jeho ruce prozrazovaly těžkou fyzickou práci.

Povídali si o přínosu a újmách zimní sezony v tomhle kraji a o výhodách a nevýhodách cestovního ruchu obecně. Ze způsobu, jakým se vyjadřoval, se dalo usoudit, že četl víc než běžné regionální noviny. Ale ta rozhodující věta přišla od jejího bratra, který, když už byli zpátky doma a ještě se na chvilku posadili v obývacím pokoji, poznamenal, že tenhle muž je tajný lovec, který uznává archaickou tradici, podle níž mají na divokou právo místní, a ne cizí lovčí. Její bratr to myslel spíš ironicky, ale ona si z toho té noci vytvořila legendu. Chtěla získat tajného lovce.

Její předností byla šikovnost. To, co dokázala vytvořit z perel, bylo neobvyklé a proslavilo ji, přinejmenším v odborných kruzích. Proto také své dovednosti využila, aby se dostala do blízkosti tajného lovce. „Chtěla bych,“ řekla svému bratrovi, „k němu domů. Jeho dům je ve vsi jeden z nejstarších a nejhezčích. Určitě tam najdu tradiční vzory pro inspiraci.“ Její bratr, který se cítil kvůli dědickému řízení trochu pod tlakem, se snažil všechna malá přání sestře bez okolků plnit. Švagrová se všeho ujala a domluvila schůzku.

Dům nebyl nijak velký a ani nepůsobil masivně. Veranda, zavětří, balkon, který byl v zimě utěsněn prkny, červená a bílá popínavá růže. Máte štěstí, řekl jim muž, o víkendu přijede jako každé léto jedna vídeňská rodina. On sám se nastěhuje do malého výměnku za stájí.

„Prosím,“ řekl jí, „můžeš si prohlídnout všechno.“ Protože oba vyrostli na vsi, přirozeně si tykali. Proslídila obě patra, pár věcí ji zaujalo, udělala si několik skic a protáhla návštěvu tak, že z plánované svačiny, k níž chtěl její bratr muže pozvat do hospůdky na kopci, byla večeře. Byla tak veselá a zábavná, že ji její bratr ani nepoznával, a ona na sobě celou dobu nechala spočívat mužův pohled. Společnost se rychle rozrostla, přisedli si známí jejího bratra, jedli kamzičí medailonky a pili docela dost vína. (...)

–

Následoval ji do náručí lásky jako telátko a ani jí ten večer nevadilo, že telátko vonělo stájí. Zmocnila se ho tak, jako ještě žádného jiného muže. Omámená chutí nadvlády, odepřela mu jakoukoliv vlastní vůli. I když do ní pronikal, byla to ona, kdo se nad ním skláněl, a vzdechy, jež z něj mámila, ji hnaly dál do vlastní extáze.

Už nebyl žádný mladík. Jeho tělo bylo tvrdé a šlachovité, ale její překvapující nápor z něj vyloudil téměř dětské kňourání, doznívající v šepotu, do nějž se nakonec zahalili. Nechala ho odejít krátce před rozedněním, ale vyprosila si předem slib schůzky pro příští noc.

Tajný lovec, její tajný milenec. Ne, že by to bylo z nějakého důvodu nutné, ale oba vztah skrývali. Dokonce, když šli společně jednou na procházku a pak se vrátili do hospody, tvářili se jako obchodní partneři. Protože oba pocházeli z vesnice, měli hrůzu z bezbřehého hovoru, který kolem sebemenšího kamínku, jenž do něj padl, vytvořil ohromná kola.

Hodilo se, že její bratr se ženou, kteří ve vesnici žili, plánovali odjet na pár týdnů na jih, než zase celé léto v horách proprší. Bratr pracoval jako obecní úředník a mohl si vzít dovolenou, kdy chtěl.

Měli teď pro sebe celý dům, ale nevyužívali jej. Jen jednou kuchyni, když vařila větší večeři.

Zamilovávala se čím dál víc, zvláště, když vyprávěl. Už jen to, jak vyslovoval „kamzík“, nebo „srnec“ nebo „beran“, na ni přenášelo nepopsatelné nadšení a tělesné vzrušení. Zdálo se, že má fotografickou paměť, dokázal popsat krajinu kámen po kameni, stezku za stezkou, lístek po lístku a zpřítomňoval čas, ve kterém „číhal“, jak sám říkal, dokud, ano dokud neměl zjevení. Přesně tak to znělo, divoká se zjevila a on věnoval veškerou svou sílu tomuto prožitku, tomuto pohledu. Sám nikdy o střelbě nehovořil. Když ho nenechala v klidu, nejvýše z něj vymámila větu: „Někdy se prostě střelí, když to musí být!“ tak jako by se ho to vůbec netýkalo, zatímco se snažil pohledem vyjádřit něco, co se vymykalo slovům.

I v jejích uších ještě zněly zlomky bájí, které se ve vsi vyprávěly dětem, o tajných lovcích a divoženkách, které jako mlha sváděly z cesty. To jistě předurčilo její touhu jej přemoci, a jeho potřebu nechat se ovládnout.

Text Wild-Frau z knihy Hexenherz přeložila Lenka Housková.

© Aufbau Verlagsgruppe GmbH, 2007

(vyšlo v Aufbau Taschenbuch, jež je součástí značky Aufbau Verlagsgruppe GmbH).

Původně vyšlo v Residenz Verlag Salzburg und Wien.